Svět jedinečností

Čím to je, že některého podivínského nerda současná kultura pozitivně zhodnotí jako cool hipstera a jiného i přes jeho veškerou snahu ne? Co stojí v pozadí toho, že jeden obézní člověk je uznán ve své jedinečnosti v rámci trendu body positivity, kdežto jiný zůstane v očích druhých prostě obecně tlustým? Jak je možné, že některé město je obyvateli i návštěvníky vyzdvihováno pro svou svébytnou atmosféru, zatímco jiné je navzdory obdobným postupům k dosažení atraktivity vnímáno jako „zaměnitelné a bez tváře“? Pokud si kladete tyto a obdobné otázky či máte dojem, že v posledních desetiletích je čím dál těžší odhadnout metody, s jejichž pomocí budeme společensky úspěšní, pak by vás neměla minout kniha německého sociologa Andrease Reckwitze Společnost singularit. 

Reckwitz zde srovnává organizovanou modernitu, která západnímu člověku po většinu dvacátého století poskytovala standardizované návody k dosažení určité životní úrovně, se současnou modernitou pozdní, v níž je úspěch více než dříve věcí těžko uchopitelné a ovladatelné alchymie. Tak například pro hodnocení kvality práce v kreativní postindustriální ekonomice již nejsou tak zásadní formalizovaná kritéria, jako byly dosažená kvalifikace a měřitelný výkon. Zejména v profesích kreativního sektoru se nároky na zaměstnance posouvají ke kritériím vztaženým k jeho celkové osobnosti, důležité jsou různé sociální a emoční kompetence a performance coby předvedení něčeho, co není obyčejné. Není tedy náhoda, že například fenomén označovaný v angličtině jako personality hire, tedy výběr nového zaměstnance především podle toho, jak dobře jeho osobnost zapadne do pracovního kolektivu, se významněji skloňuje až v posledních letech. Současný pracovník podle Reckwitze nemá být jednostranně zaměřený, šíře jeho záběru by však zároveň neměla působit nesoudržně. I jedinečnost má své meze — musí být schopna začlenění do kontextu daného pracoviště. Zdařilá performance musí působit jako „dohromady ladící zvláštnost“. Trend, který udávají kreativní odvětví, se pak přenáší i do oblastí dalších služeb, což se odráží zejména v zákaznickém recenzování čehokoli od komunikace s pracovníkem telefonního operátora až po dodávku jídla.

Uvedené je patrné i mimo sféru práce. Při performanci našeho profilu na sociálních sítích musíme vystihnout míru odkrytí našich nedokonalostí, což nám může pomoci k autentickému dojmu, nicméně nemůžeme to přehnat, neboť „drobné slabůstky“ musejí být „orámovány tak, aby celkově daly dohromady obraz přitažlivé osobnosti“. Zhodnoceno jako singulární, jedinečné tak například nemusí být standardizovaně krásné tělo. Spíše jde o to, že „[o]sobnost a vzhled k sobě musejí sedět, spojit se v charismatickou atraktivnost“. Co pak každopádně vyplývá i z příkladů zmíněných v úvodu, je podle Reckwitze to, že hodnoticí hranice mezi pozitivně hodnocenou jedinečností a devalorizací u něčeho příliš konformního, uhozeného či patologického jsou dynamické a těžko předvídatelné.

Od racionalizace ke kulturalizaci

Základní pojmové rozlišení je tedy u Reckwitze toto: Zatímco v období organizované modernity byl kladen důraz na obecnost a základním procesem byla racionalizace vytvářející standardizované výrobky, formalizovaná pravidla či subjekty jednající v typizovaných rolích, pozdní modernita vyzdvihuje zvláštnost a jejím základním procesem je kulturalizace. Ta vytváří jedinečné sociální jednotky hodnotné samy o sobě, bez vztažení k funkčnímu účelu. Odtud vyplývá skutečnost, že se berou na zřetel fenomény, které dříve tolik zdůrazňovány nebyly. Bylo-li třeba typické industriální město racionalisticky naplánováno pro zajištění daných funkcí, nebylo nutné přikládat takovou váhu jeho svébytné atmosféře. A šlo-li subjektům organizované modernity o dosažení měřitelných „životních standardů“, a nikoli o „kvalitu života“ nadanou etickými či estetickými prvky spojenými s kategorií smyslu, nebylo třeba tak detailně promýšlet otázky našeho existenciálního spojení se světem. 

Zatímco racionalizace je vztažena k účelu, kulturalizace je vztažena k afektivitě. Singularita coby „sociálně produkovaná jedinečnost“ se nás má afektivně „dotknout“. Považuje-li Reckwitz za předchůdce společnosti singularit romantickou kulturu přelomu osmnáctého a devatenáctého století, můžeme rozdíl mezi organizovanou a pozdní modernitou vystihnout pomocí pojmů, jimiž filozof Charles Taylor popisuje právě nástup romantismu. Zatímco člověk dřívějších dob byl „pohnut, protože byl přesvědčen“ (například o existenci určitého řádu), romantik byl „přesvědčen, protože byl pohnut“. Taylor proto dovozuje, že pro pochopení toho, co je pro nás významné, už potřebujeme zprostředkování skrze jazyk subjektivního pociťování. A ten nám poskytuje kultura.

Jak však došlo k tomu, že kulturalizace coby základní společenský proces nahradila racionalizaci? Podle Reckwitze jde o souběh tří hlavních důvodů. Zaprvé o vzestup kulturního kapitalismu, v němž je produkováno zboží, jehož účel přesahuje pouhý praktický užitek. Reckwitz se příliš nevěnuje globálním faktorům přechodu od fordistické ekonomiky, a proto můžeme doplnit, že od sedmdesátých let dvacátého století hrál roli i ekonomický vzestup nově se industrializujících zemí (zvláště asijských). Výroba na Západě jim nemohla konkurovat pouze cenou, a proto se začalo vsázet na designové, příběhové či etické prvky produktů. Druhým momentem byl rozmach digitálních technologií, které zásadně rozšířily dostupnost kultury. S nástupem osobních počítačů, chytrých telefonů a internetových audio a video platforem svedl digitální stroj všechny kulturní formáty do jednoho zařízení. A konečně třetím faktorem byl výrazný početní vzestup vysokoškolsky vzdělané, takzvané nové střední třídy s vysokým kulturním kapitálem a kořeny v dynamice šedesátých let — ve vymezení se proti imperativům statusu a povinnosti a v důrazu na seberealizaci a postmateriální hodnoty.

Měšťáčtí romantici a ti druzí

U Reckwitzovy analýzy životního stylu nové střední třídy si všimněme jednoho momentu. Historicky byly měšťáctví a romantismus protichůdné elementy. Zatímco měšťákovi šlo o vzdělání a sociální status, romantik usiloval o autentickou zkušenost, a to i za cenu života na společenském okraji. Pozdní modernita ovšem u příslušníků nové střední třídy přináší unikátní symbiózu. Rozmach kreativní ekonomiky umožnil propojit úsilí o seberealizaci a autenticitu s možností dosažení vysokého sociálního statusu. Něčím se však za toto propojení platí. Právě popsaný životní styl je náročný, pokud jde o subjektivní očekávání, a proto náchylný ke zklamáním, vedoucím k patologiím typu vyhoření.

Reckwitz se však nezaměřuje pouze na novou střední třídu, popisuje i mezitřídní dynamiku. Průzkumy podle něj ukazují, že zatímco mezi tradičním dělnictvem organizované modernity ještě vládl étos „tvrdé práce“ vedoucí k pozitivní identifikaci manuálně pracujících, současný „proletariát služeb už svou prací vyloženě opovrhuje“, neboť mu nenabízí ani materiální, ani ideové uspokojení. Ani průmyslová práce už není kulturně zhodnocována jako dříve, jak naznačuje i česká floskule o přechodu „od montovny k mozkovně“.

Politickým vyjádřením resentimentu jak spodní třídy, tak zužující se staré střední třídy, jež byla dříve nositelem étosu obecnosti, je populismus, který se však podle Reckwitze sám nedovede vymanit ze sociální logiky zvláštnosti. Ve své antielitářské formě tak právě nové střední třídě vyčítá neautentickou „umělost“ a „nepoctivost“. Přičemž je zajímavé, že hlavním cílem zášti vůči elitám je vzdělaná střední třída, a nikoli opravdová horní třída, což lze vidět u lidové podpory miliardářů Donalda Trumpa nebo Andreje Babiše. V sociální logice zvláštnosti jsou pak ukotveny i národovecky či nábožensky orientovaná identitární uskupení, která se vymezují proti kosmopolitismu nové střední třídy. Jak však Reckwitz poznamenává, liberální kosmopolita i národovec jsou jen dvěma stranami jedné singularistické mince — zatímco ten první oslavuje koexistenci různorodých jedinečností, ten druhý brání jedinečnost vlastní identity před jejím rozplynutím v globální vesnici.

Z výkladu o rizicích důrazu na jedinečnost tak nepřekvapí, že Reckwitz nachází řešení v posílení logiky obecnosti a v univerzalizačních praktikách. Přičemž si uvědomuje, že nestačí zasahovat pouze v sociálně-materiální sféře a zvyšovat sociální status činností nevyžadujících vyšší vzdělání či působit proti prostorové polarizaci na úrovni měst a regionů. Vytrvalá práce na obecnosti má podle Reckwitze také cílit proti „rozkouskování mediální veřejnosti“, vytyčovat meze ideologii seberůstu, nalézat a vytvářet společně sdílené statky (commons) nebo opětovně posílit význam státu coby základní instance obecnosti.

Ukázka systematiky

Do konkrétností v návrzích Reckwitz nezachází, kniha zůstává na úrovni sociálněteoretické analýzy. V jejím rámci je však vynikajícím příkladem systematické pozorovatelské práce. Tak Reckwitz rozčleňuje společnost na sociální jednotky: objekty, subjekty, prostory, časy a kolektivy. Zhodnocující kulturní kvality těchto jednotek pak dělí na estetické, narativně‑hermeneutické, etické, tvořivé a ludické. A tak dále, podobně detailních pojmových rozlišení je kniha plná. Díky většímu rozsahu knihy má však Reckwitz prostor pojmy srozumitelně definovat, a dá tak čtenáři šanci do slovníku knihy dobře proniknout. Kniha je totiž i přes svůj rozsah a pojmovou bohatost psána čtivým stylem, což je uznání směřující i k překladatelce Zuzaně Schwarzové.

Obecně k překladům pak směřuje poznámka z doslovu, který napsali Jan Bíba, Ondřej Lánský a Kateřina Smejkalová. Ti poukazují na to, že současný provoz společenských věd vede příliš „k akcentování vlastních výzkumných výstupů a menší podpoře vydávání překladů“. Přitom bez překladů zásadních děl může snadno dojít „k zakrňování rozvoje společenských věd“. I Reckwitzovu knihu tak dostáváme v češtině do rukou s osmiletým zpožděním, takže si lze všimnout, že v ní autor tolik nezdůrazňuje třeba environmentální témata, jimiž by však šlo sociální logiku obecnosti oživit, či v doslovu rozebíraný koncept resilience, který se začal více skloňovat až s covidovou pandemií. Společnost singularit však není poslední Reckwitzovou knihou — například Verlust (2024), analýza role ztráty v moderní společnosti, by mohla být dalším překladovým úkolem.

Autor je právní teoretik a politolog.

Andreas Reckwitz: Společnost singularit. O strukturální proměně modernity
Přeložila Zuzana Schwarzová.
Filosofia, Praha 2025
535 stran