Válka jako šance

Válka o Ukrajinu na Ukrajině pokračuje pátým rokem. Změnilo se toho hodně, nejen styl bojů (nekonečnou frontu tvoří poslední rok desítky kilometrů široké smrtící pásmo kontrolované tisícovkami vražedných dronů). Také únava zdejších lidí dávno překročila únosnou mez a stala se jakousi odbojnou formou smíření se s brutálním osudem. Alespoň tady na východě, kde v Charkově druhým rokem žiju.

Co se naopak nezměnilo, je víra mnohých umělců v čele s angažovanými vlasteneckými básníky a ještě častěji drsně emancipovanými a údernými básnířkami (neboť válka je dobou jejich rozkvětu), že se v zahraničí o ukrajinskou kulturu konečně aktivně zajímají. Tedy že mají otevřeny dveře do světa, jenž se o ně do napadení Ruskem nezajímal. Respektive nevěděl o jejich existenci.

Válku berou jako šanci. Krvavou, krutou, o to víc je nezbytné ji využít.

Ruské rakety a balistické střely vyvrátily okna příležitostí dokořán, vyrvaly je z pantů. Těmi okny možností je třeba drát se do světa, jenž se nemůže dočkat a touží objevovat tyranským Ruskem dosud zatajované, popírané, ukradené a přivlastněné, ale též neznámé a zbrusu nové, o to významnější ukrajinské umělecké a literární poklady.

Že to zní jako sarkastická nadsázka? Pouze trochu, protože přesně tak velké tragédie fungují — přitahují pozornost i do té doby lhostejných. Byla by hloupost toho nevyužít.

My Češi, další z řady malých evropských národů s marginálním jazykem, o tom víme své — nám se to poštěstilo po srpnu 1968, kdy nás na příkaz Moskvy okupovaly „bratrské“ socialistické armády v čele se sovětskou. Tehdy se stalo Československo a jeho kultura pro zbytek světa na krátkou chvíli „sexy“. Milan Kundera si dobře uvědomoval, že právě tato historická šance mu otevřela dveře do sálu světových autorů.

Kočár umělecké slávy bývá často tažen smrtí, bolestí, utrpením a útlakem (jiných).

Ukrajinské okno příležitosti se krvavou ruskou agresí samozřejmě otevřelo. Jistá část světa opravdu z ukrajinské kultury nasála, co se v prvních letech nabízelo; čert vem kvalitu, hlavně že je to z Ukrajiny a ideálně od mrtvého, trpícího nebo mobilizovaného autora/ky.

Velká část ukrajinské kulturní a umělecké obce uvěřila v lačný zájem světa, že téměř každý za západními hranicemi touží slyšet jejich velkolepé, krví nevinných obětí nasáklé hlasy. Dokonce i dnes je pro ně téměř nemožné si připustit, že zase tak všeobjímající ona náruč nebyla a po pěti letech interes ochabl.

Schválně — zkuste nejen v Charkově, ale třeba ve Lvově či Kyjevě nahlas říct, že svět sice konečně díky prolité krvi, statečnosti a utrpení ví, kde se nachází Ukrajina, že má svůj vlastní jazyk a kulturu, ale fronty na vydání nové sbírky ukrajinské básnířky, jež navlékla uniformu a statečně brání svou zemi, se nikde nestojí.

Válka, jež je dál vraždí a pustoší, je sice umístila na viditelné místo na mapě současného (uměleckého) světa, ovšem reflektory zájmu jsou dávno namířeny na nové jeviště. Pomohla jim vyrazit na cestu, do cíle však musí dojít po svých.