Živá paměť obrázkového písma

Básník, prozaik a esejista Vladimír Vokolek (1913—1988) pocházel z rodiny pardubického majitele tiskárny; nejstarší bratr Vlastimil byl nakladatelem, druhý bratr Vojmír malířem. Peripetie života a díla Vladimíra Vokolka poznamenaly události 20. století: debutoval třemi knihami v rodinné bibliofilské edici, za války vydal v Melantrichu básnickou sbírku Žíněné roucho, další sbírka Tichý a temný už ale neprošla protektorátní cenzurou. Po válce vydal sbírky Národ na dlažbě, Cesta k poledni a Vyprodaný čas, z nichž poslední byla vytištěna, ale prodej byl zakázán cenzurou tentokrát poúnorovou. Roku 1946 odešel do Děčína na místo ředitele okresní knihovny, na počátku padesátých let byl vyhozen. Celých osmnáct let nepublikoval, v té době psal filozofické deníky, řadu básnických sbírek a dvě knihy absurdních próz Absurdanda a Tak pravil Švejk. V roce 1967 vydala Mladá fronta zásluhou Ivana Diviše výbor z Vokolkových básní Mezi rybou a ptákem. V roce 1969 bylo k vydání připraveno několik dalších knih, z nichž ale stačila vyjít jen jediná: výbor básní Cesta k poledni (1971). V té době dokončil několik esejů (mj. Oidipovské variace) a další básnické sbírky (Mezi Ohněm a Vodou, Kříž a křídlo, Bílé místo). Knižně začaly Vokolkovy knihy znovu vycházet až po roce 1990, tedy posmrtně, a jako první vyšla básnická sbírka Kroužení, která byla zároveň autorova poslední.

Sedmý svazek spisů Vladimíra Vokolka

Že byl Vokolek především básníkem, naznačuje již moto k poslednímu svazku spisů z nedatovaného fragmentu, který začíná poněkud hořkými slovy: „Chtě nechtě si musíme přiznat, že dnešní svět už básníky nepotřebuje a že je osobní tragédií v takovém světě se narodit básníkem. I v tomto smyslu je kontinuita přetržena. Básníku se odpírá možnost existence, nemá časopis, nakladatelství, přátele. Zasvěcenců do řeči symbolů, což byla vždycky elita, ubývá. Za těchto nepříznivých podmínek básník živoří, nežije plným životem. Bojuje o holou existenci. Dílo již nepřichází v úvahu.“ Vokolek, patřící k oněm mnoha českým spisovatelům, kteří po únoru 1948 a pak za normalizace nemohli publikovat, se k poezii a k básníkům často obrací i ve své esejistice a publicistice. Nový svazek sestavil a k vydání připravil Petr Šrámek, který také napsal doslov „Pozůstalost zaživa“, přičemž autorem druhého doslovu „Projít ohněm antiky“ je Martin C. Putna. Redaktorem pečlivě připravené knihy je Jan Šulc a zdobí ji ilustrace Václava Vokolka. Editor Petr Šrámek řadí texty tematicky, neboť rozčlenit svazek dle žánrů nebylo možné vzhledem k specifickému Vokolkovu pojetí žánrového statusu: psal eseje, ale také dialogickou esejistiku a publicistickou esejistiku (fejetony, úvodníky, polemiky, recenze, doslovy, vzpomínkové a jiné příležitostné texty jako nekrology, zdravice či dopisy).

Tematické řazení se v případě Vokolkových textů jeví jako mimořádně vhodné a zdařilé. Svazek je rozdělen do sedmi oddílů. První oddíl „Dialog vůle s rozumem“ obsahuje eseje s tématy historie, filozofie, filozofie dějin, antropologie a víry. Druhý oddíl „Oidipovské zlomky“ je monotematický, jak naznačuje název: texty jsou soustředěné kolem jednoho z centrálních motivů, jímž je Oidipús. Další tři oddíly se vztahují k literatuře. „Obhajoba básníka“ zahrnuje esejistické práce o obecných otázkách básnictví, obrazotvornosti, smyslu tvorby a její reflexi, oddíl „Ke knihám a spisovatelům“ se zaměřuje na autory a vybraná díla; uvádí recenze, intepretace, polemiky, doslovy a vzpomínkové či jiné příležitostné texty. „Torzo máchovských studií“ představuje samizdatovou publikaci připravenou k 150. výročí narození Karla Hynka Máchy. Šestý oddíl „Vyklízení divadla“ vyčleňuje texty k divadlu — jejich provázanost zvýrazňuje i dialogicko-dramatické podání. Poslední oddíl „Na okraj událostí“ přináší fejetony a úvodníky na společenská a aktuální témata tištěné v letech 1967—1969 v časopise Dialog.

Antika, dialogy, zlomky, básníci, Oidipús, Mácha…

Martin C. Putna ve svém doslovu správně zdůrazňuje, že řadit Vokolka mezi katolické básníky je nepřesné, je to podle něj dokonce nedorozumění, jelikož toto označení platí pouze pro první část Vokolkova díla. Po únoru 1948 u něj mizí křesťanské motivy, a to nikoli vzhledem k cenzuře; Putna se domnívá, že Vokolek začal hledat nový zdroj hodnot a že jej našel v antice: „Až dosud si obrovského množství odkazů k antické kultuře a mytologii nikdo nepovšiml a souvisle je nezhodnotil,“ píše Putna. A sedmý svazek spisů těmito odkazy „přímo překypuje“. Křesťanství samozřejmě úplně nemizí, v pozdních textech se obrazy křesťanské a katolické navracejí. Vokolka fascinovala především postava Oidipa, jehož tragédie je podle Vokolka jednou ze základních myšlenek o lidském osudu — tou druhou je židovsko-křesťanská tragédie na Kalvárii: „člověk je uvržen do světa jako zločinec na doživotí, ale subjektivně se cítí nevinen.“ Také v dialogických textech o divadle se objevuje antika, znovu Oidipús, ale také Sókratés a Kritón, Hamletem zase odkazuje dialog mezi Poloniem a Klaudiem.

Myšlení, svoboda, básník, strach a čas, to jsou další z důležitých Vokolkových témat. Je myšlení otroctvím, nebo je to „vysvobození z otroctví“? Je celý život „otroctví, soustava pout“? Může být dokonce tvorba otroctví? Podle Vokolka odkrývá Franz Kafka ve svém díle (hlavně v Zámku) „absurdnost podobenství, absurdnost tvorby obrazu, tedy absurdnost tvorby vůbec“. Postupně se dostane i k absurdnosti snu a života a k paměti: „Proč si nepamatujeme sen? Protože nemá souvislost, smysl. Proč si tak málo pamatuju uplynulý život a proč mu nerozumím? Protože nemá souvislost, smysl. Když jsem ho prožíval, měl souvislost?“ Je tu také strach z člověka, „z jeho vůle k moci“, „strach z činnosti, která si neklade žádné meze“ — a opět se Vokolek obrací k antice, která tento strach odhalila v řecké tragédii, „hlavně v Oidipovi“. A co je to svoboda? Jen abstraktní myšlenka odtržená od konkrétního života? Je to snad „trápení ducha“? Může být svoboda v čase? Nebo v nedokonalé lidské paměti? „Jako vír v řece, tak vír mé existence v čase. Strhává mě k sobě, točím se kolem sebe. Drží mě pohromadě tímto krouživým pohybem. Říkám tomu víru Já,“ píše Vokolek v eseji „Vír existence“ a má to básnický jazyk, jak je u něj na mnoha místech příznačné.

Básník je možná totéž co blázen — je tedy koho obhajovat? I přes všechny pochybnosti Vokolek v básníka a v poezii věří a zůstává jejich obhájcem. A filozofie v poezii? „Filozof se domnívá, že je v postavení k básníku jako dospělý k dítěti.“ Ale básník se přece také ptá, stejně jako filozof. „Básník je člověk, který není ustálen, zakotven v onom měřítku, řádu, rozumu. Komíhá jako ramena vah, na jejichž jednom konci je zavěšena neustálá fantastická příroda, na druhém duch usilující o ustálenost, řád, rozum.“ V eseji „Básník“ je podle Vokolka takový člověk „v každé době tvůrcem mýtu“. A básník myslící v obrazech — to je námět eseje „Poezie“ — živá paměť obrázkového písma, který dal svazku název. Básník je podle Vokolka ani ne tak vidoucí, jako vědoucí. „Dnešní básník, který ví, má hrůzu prožívat absurdní, smysluprázdnou komedii jako tragédii. Nechce se slepě vrhat v zápas předem prohraný jako Oidipús. Ví předem, jak to dopadne, jak to musí dopadnout.“

V dalších textech se Vokolek obrací ke konkrétním básníkům a knihám, někdy i ve formě dopisů. Námětem jsou Léon Bloy, Josef Florian, Bohuslav Reynek, Rainer Maria Rilke, Emil Juliš, Jan Kameník. Ale také Werfelova Píseň o Bernadettě, Syn černého lidu Richarda Wrighta, Křik Koruny české Václava Černého nebo Calderónův Život je sen. A pak důležitý oddíl o Máchovi. Básník zbožněný i nepochopený, básník noci, lásky i úzkosti. „Je Mácha prvním a k tomu českým existencialistou? Předchůdcem existencialismu?“ zamýšlí se Vokolek.

Byl to možná mlčící básník bez čtenáře, přesvědčený, že „svět už básníky nepotřebuje“, přesto Vladimír Vokolek neustále vstupoval v „nikdy nekončící dialog se svým vlastním dílem,“ jak píše Petr Šrámek v doslovu, v němž dokládá, že jeho tvorba je „od základů dialogická“. A čtenář se o tom ve svazku jeho esejistiky a publicistiky může přesvědčit sám na mnoha místech, kde se Vokolek s širokým rozhledem a spektrem zájmů hádá, píše spory, sváry i dramata a morality. Jeho trvalé polemiky jsou živým prostorem pro obhajobu umění a literatury, stále podnětné a sugestivní, protože hledání identity člověka v krizi moderní doby nekončí.