Smutné konce

Dne 19. února 2021 zemřel Đorđe Balašević. Novosadský písničkář a básník, kterého milovala celá Jugoslávie, podlehl zápalu plic. Záměrně zmiňuji název již neexistujícího státu, protože Balašević byl vše, jen ne „národní“ pěvec.

Už jazyk jeho písňových textů, které literární historik Petar Milošević zařadil ve svých Dějinách srbské literatury (Storija srpske književnosti) do kapitoly „rocková poezie“, nebyl žádnou čistou srbštinou: byl plný hungarismů a germanismů, neotřelého jazykového humoru, hrátek a kalambúrů, slangu, a navíc okořeněný jemnou špetkou vulgarismů. Đole také vždy umně přizpůsoboval své koncerty, které byly show smíchanou z písní a stand-upových monologů, konkrétnímu publiku. Během jednoho koncertu v Chorvatsku v žertu prohlásil, že hovoří zkaženou verzí chorvatštiny, které se říká srbština. Publikum svého rodného Nového Sadu pak počastoval přídomkem nejhoršího publika na světě. Vždy za tyto vtípky sklízel smích a ovace. 

V devadesátých letech, když se Jugoslávie krvavě rozpadala, se nebál veřejně vystoupit proti tupému nacionalismu, který v zemích Socialistické federativní republiky Jugoslávie bujel, a střílet do vlastních řad, v nichž hledal viníky především. V Chorvatsku a v Bosně vystupoval v době, kdy se rány na duších i tělech jejich obyvatel ještě ani nestačily zacelit. Až do smrti byl věrný myšlenkám pospolitosti a solidarity jugoslávských národů. Když zemřel, zněly jeho písně nejen na náměstích v Bělehradě a Novém Sadě, ale i v Sarajevu, Skopji, Lublani, Záhřebu, Splitu, Banja Luce, Podgorici… Đoleho smrt, která dodnes v zemích bývalé Jugoslávie rezonuje, však také píchla do hluboké společenské krize, do níž postjugoslávské společnosti nástupnických států Jugoslávie zabředly.

Balašević byl vždy trnem v oku nacionalistům a populistům, kteří mu nedali pokoj ani po smrti. Když pomineme nenávistné komentáře chorvatských i srbských nácků na sociálních sítích (v nenávisti k Đolemu našli alespoň jednou společnou řeč), čekalo se především na to, jak se zachová politická reprezentace Srbska. Mrazivé obavy z toho, že jeho smrt rozhodně některé z vůdčích politických osobností země potěšila, sice trochu zklidnila premiérka Ana Brnabićová jakousi vykastrovanou obecnou kondolencí, ovšem výmluvné bylo gesto prezidenta Aleksandra Vučiće. V den Balaševićova pohřbu, zatímco se bývalá Jugoslávie loučila s „panonským mořeplavcem“, umístil Vučić na svůj instagramový profil fotku z vinného sklípku, na níž se usmívá u sklenky červeného, již doprovodil komentářem: „Je jenom málo večerů, kdy mám důvod k úsměvu!“ Spekulace, zda šlo o náhodu, či ne, jsou vedlejší. Pachuť přetrvává. Jsem si však jist, že Đoleho odkaz jistě nakonec zastíní vše, co po sobě megaloman Vučić kdy zanechá.

Tím se dostávám k dalšímu pohřbu, tentokrát však literárnímu. Svetislav Basara, jedna z vůdčích osobností srbského literárního postmodernismu, získal v loňském roce prestižní cenu týdeníku NIN za román Kontraendorfin. Již delší dobu u Basary pozoruji tendenci ke grafomanii a bohužel, navzdory ocenění, je tento jeho román poslední tečkou za pádem do propasti, jejž Basara započal již před nějakým časem. Cena NINu navíc nyní prochází skandálem, kdy ji značná část literátů oficiálně bojkotuje. Mluví se, jako vždy, o korupci, klientelismu, hochštaplerství, diletantismu.

Recenze čtenářů Kontraendorfinu byly vesměs výborné, hvězdičky na e-shopech na maximu. Takže když jsem viděl, jak se o románu vyjadřují některé osobnosti ze srbských literárních kruhů, jež nazývám svými přáteli, moc jsem tomu nevěřil. Básník Đorđe Kuburić po první kapitole prohlásil, že to už čte jen „na sílu“, aby o tom mohl vůbec mluvit. Spisovatel a publicista Vasa Pavković se podivuje nad tím, jak na to mohla porota Basarovi „opět skočit“. Autor humoristických próz Dejan Simonović pregnantně pojmenovává Basaru jako „mistra skandálů“. A skutečně, jeho poslední román napadají bulvární média a inteligencí méně obdaření kritici například i za to, že si vymýšlí historické události, které se nikdy nestaly (sic!). Román jsem si tedy koupil a po šedesáti stranách odložil, zcela unuděn a zničen Basarovým kvazimemoárovým blábolením. Bohužel, pád skončil nárazem přímo na držku. Ano, Basara je (byl?) vynikajícím satirikem a zůstává důležitou postavou srbské literární scény. Jak také praví mnozí, má na víc, ale již léta ukazuje, že se mu jaksi nechce, a žije nejspíš jen z marketingové setrvačnosti, již tlačí kupředu pouze jeho jméno. A čtenáři si toho začínají všímat.

Tak nevím, co je důležitější. Zda odchod člověka, který po sobě zanechal kompaktní, vynikající a hlavně nepřenositelnou hudební poezii, nebo umělecký konec autora, který mohl být vývozním artiklem srbské literatury. Smutné jsou konce oba.