Stoprocentní rabat
Minulé úterý zemřel ve třiasedmdesáti letech brněnský knihkupec Michal Ženíšek. Jeho knihkupectví v Alfa pasáži bylo místem, kam se někteří vraceli a jiní báli vejít. Na svého přítele vzpomíná Petr Minařík, spolumajitel nakladatelství Větrné mlýny.
Naposledy jsme se viděli necelý týden před jeho odchodem z tohoto světa. Seděli jsme u stolu na Provázku během Měsíce autorského čtení. Spolu s námi ještě profesor Oslzlý a prozaik Tomeš se svojí ženou Zuzanou.
Michelin, jak jsem Michalu Ženíškovi říkal, účelově familiárně, mi přinesl dvě velká trička s grónskými motivy. Říkával, že je v Pařížské (myšlena ulice módy v Praze) zkušebním komisařem a dostává se k nejrůznějším vzorkům. Jde tedy o vzorky, a kdybych chtěl větší množství, klidně kamión, říkal, tak to umí zařídit, ale pochopitelně si to vezme nějaký čas. Nevím.
Profesor Oslzlý měl dobrou náladu a pil bílé víno, Michelin jen vineu, protože, podle vlastních slov, už toho vypil dost. Toto potvrzují i nejrůznější dobová svědectví jeho souputníků ze 70. a 80. let. To pracoval jak pomocný režisér v brněnském studiu Československé televize, pro kterou ztvárnil několik komparzních úloh, které se ovšem divákům líbily více než ztvárněné role hlavní, říkal Michelin. Byla normalizace a v takzvaných čurdách lidé chtěli číst tajemné zkazky o blízkém konci režimu.
Prozaik Tomeš všechny pozval na některou z repríz inscenace Až na ten konec dobrý, kterou uvádějí v Městském divadle Brno podle jeho románu. Ten, který získal cenu čtenářů, inscenace, které Tomeš říká prostě hra, což trhá uši profesoru Oslzlému, pak taky cenu diváků MdB. Michelin prohlásil, že na podzim přijde, profesor Oslzlý slíbil vybavit lístky u ředitele Moši, k vlastní účasti se nevyjádřil.
Knihkupectví si Ženíšek založil hned po revoluci. Jsem prvním soukromým knihkupcem, říkal. Ovládal techniku odezírání z podvědomí. Kdokoli se jen ochomýtal kolem jeho krámu — tak nemoravsky obchod nazýval rodák z Hradce Králové —, vysál mu Michelin závaznou objednávku rovnou z hlavy. Marně se pak dotyčný vymlouval, že si nic neobjednal, že ani moc nečte, obchod bral Ženíšek naprosto vážně a muselo se platit.
Knihkupec v jeho časech byl přísný a zákazníci se jej báli jako pacienti zubaře nebo žáci učitele. To dnes už není. Knihu si nešlo koupit jen tak, přijít, objednat a zaplatit. Každý musel během pohovoru prokázat, že je aspoň trošku zajímavým a literaturu mu lze svěřit.
Z Provázku jsme odjížděli mým malým autem Yaris. Michal si sednul dopředu a profesor Oslzlý na něj volal, že se musí posunout, jinak se tam nevleze. Není kam, Osko, není kam. Nakonec, k poctě italských bláznivých letních komedií, se profesor Oslzlý položil na obě zadní sedala a nohy vystrčil z otevřeného okénka, pod hlavou dětskou sedačku. Když jsme zastavili před jeho Alfa pasáží, kde už neměl obchod, protože prý neplatil včas nájem a jiné blbosti, ale dosud stále bydlel, trvalo dobrou půlhodinu, než se Michelin a pak profesor Oslzlý vysoukali z auta. Ženíšek sledoval postup profesora Oslzlého opřený o Yarise a nějak vtipně to glosoval. Loučili jsme se a profesor Oslzlý Michala Ženíška něžně pohladil po tváři. Jak jsou ti starci melancholičtí a bojí se, že se vidí naposledy, myslel jsem si a mýlil se současně.
Když přišla ta zpráva, že instituce Ženíšek není, řekl mi kolega Pavel, že v nebi bude mít stoprocentní rabat. A to je svatá pravda. A taky ho odtam nikdy nevyhodí kvůli nájmu.