Jak učinit vlastní já čitelným: Česká poezie ve Frankfurtu

„Poezie není pouhým snem či vizí. Je nosnou konstrukcí našich životů.“ Audre Lorde

Ve středobodu postavení poezie v digitálním věku se skrývá paradox. Ze všech literárních forem je báseň ta nejkratší. Vejde se často na obrazovku telefonu bez nutnosti skrolování. Dá se vyfotit, opatřit popiskem, sdílet, lajkovat i uložit do sbírek na sítích. Teoreticky by tak měla v současné ekonomice pozornosti vzkvétat. Je to blesková forma. A přesto se báseň logice „feedu“ vzpírá. Báseň totiž není krátká stejným způsobem jako tweet. Je jazykem počítačů zkomprimovaná. A to jsou dvě odlišné operace. Komprese znamená, že všechno, co bylo vynecháno, je stále jaksi přítomno a vyvíjí tlak na to, co zůstalo. Je to určité umění zkratky. Číst báseň znamená se v ní zpomalit, nechat pracovat její prázdná místa, prodlévat u verše, jehož smysl se teprve rodí. Což je bohužel přesný opak toho, k čemu nás trénují sociální sítě.

Právě toto napětí, mezi formální stručností poezie a jejími kognitivními nároky, dělá z české básnické delegace, která letos v říjnu dorazí do Frankfurtu, jeden z nejzajímavějších bodů celého programu hostující země. Deset tvůrců a tvůrkyň představí český verš (nejen) německojazyčnému publiku, které si na rozdíl od angloamerického světa udržuje pro poezii stále silnou čtenářskou základnu. 

Budou jimi (opět pro lepší čtení rozdělení do odstavců): 

• Zofia Bałdyga, Petr Borkovec, Klára Goldstein, Petr Hruška, 
• Marie Iljašenko, Sufian Massalema, Pavel Novotný, 
• Lubomír Tichý, Jaromír Typlt a Iryna Zahladko. 

Podíváte-li se na výběr pozorněji, odhalí vám mapu různých způsobů, jakými česká poezie pracuje s jazykem jako s gestickou formou, s nástrojem nepřímých sdělení, s otázkou identity i vykořenění a s politikou subjektu mluvčího. 

Etablované hlasy a akustika ticha
Začněme u osobnosti, která je pro českou poezii zásadní nejen v tvorbě, ale i jako svého druhu její mluvčí na veřejnosti skrz své populární Ranní úvahy na Vltavě nebo vedením kavárny Fra v Praze, jež určitou dobu sloužila za básnickou základnu hlavního města. Namísto zdlouhavého výčtu literárních cen, které posbíral, je podstatnější jeho schopnost vytvářet v básních obrazotvorná zátiší. Jsou to specifické momentky, v nichž se zahloubanost do sebe, vnější svět a především příroda dostávají do těsného kontaktu. Borkovcova poezie má určitou akustickou kvalitu a v posledních letech Česko uchvacoval i svou velmi specifickou prózou, za niž letos v této kategorii získal v jejím druhém ročníku Cenu literární kritiky, což mohlo u dramaturgické rady vést k úvahám, zda jej zařadit do delegace za prózu, či poezii, a nejspíš zvítězila jeho soustavnější činnost v té druhé. 

Podobně vytrvale si renomé buduje Petr Hruška ze své ostravské základny. Jeden z mála českých básníků, který je známý i širší veřejnosti, a to mj. i skrz svůj kdysi dávno ve vlaku ztracený rukopis Jedna věta pro sérii tímto konceptem propojených knih vydávaných nakladatelstvím Revolver Revue. Hruška získal Magnesii Literu za poezii (2023) za sbírku Spatřil jsem svou tvář. Hruškova metoda je aspoň z mé čtenářské zkušenosti o hledání tlakového bodu v každodennosti, který ve své nenápadnosti a dobře zvolených slovech o lidské povaze prozradí to, na co by přímé sdělení nestačilo. Jak sám říká, básně jsou o tom „míjet se přesně“, jak pojmenoval i svou poslední sbírku. 

Tito dva muži představují v jistém smyslu etablované křídlo výběru, básníky, které předchází jejich pověst a jejichž dílo už našlo překladatele ochotné přenést ho přes hranice jazyků. Frankfurtský seznam však dává příležitost i novějším a nečekanějším hlasům, a právě tady se otázka, co to vlastně je česká poezie, stává skutečně zajímavou.

Na pomezí kultur a jazyků
Marie Iljašenko se narodila v Kyjevě v roce 1983 do rodiny s česko-ukrajinsko-polskými kořeny a do Československa se přestěhovala v devíti letech. Vystudovala komparatistiku a východoevropská studia na Karlově univerzitě, následně na univerzitách v Poznani a Gdaňsku. Její první česká sbírka Osip míří na jih (2015) se otevírá verši Osipa Mandelštama o Arménii jako deklaraci toho, že tato poezie vzniká na průsečíku mnohočetných kulturních dědictví, nikoli z jediného národního centra. Její básně se pohybují mezi Prahou, Gdaňskem, Pasovem, Pobaltím a Himálajem, skutečným i imaginárním. Cenu Toma Stopparda za rok 2023 získala za esej Jsem všude zdejší, což je věta, která by mohla sloužit jako motto pro celý výběr české poezie. Překládá také z ukrajinštiny a polštiny (mj. Jurije Andruchovyče a Halynu Kruk), čímž se její role prostřednice mezi literaturami stává neoddělitelnou od její práce básnické.

Iryna Zahladko (*1986) je vystudovaná teoretická fyzička původem z Ukrajiny. Od roku 2019 žije v Praze a svou poezii publikovala předtím v ukrajinštině a polštině. Její druhá česká sbírka Jak se líčit v nemoci (2024), vydaná v ostravském nakladatelství Bílý Vigvam, ověnčená Cenou literární kritiky za rok 2025, se právě pro potřeby Frankfurtského festivalu překládá do němčiny. Kniha se pohybuje mezi zkušeností nemoci (tělem v krizi, tělem, které je „spravováno“) a zkušeností války (což je rovněž tělo v krizi a podřízené kontrole). V roce 2026 vydala v nakladatelství Adolescent novou sbírku s názvem Propaganda, jejíž druhá část obrací tento pojem směrem ke queer erotice. Převrací přitom rétoriku těch, kteří reprezentaci LGBTQ+ lidí ve veřejném prostoru za propagandu označují, s cílem si ji přivlastnit a odzbrojit ji. Zahladko je feministka, kurátorka, organizátorka slamů a členka Asociace spisovatelů. Její účast v delegaci signalizuje něco podstatného o tom, kam česká poezie směřuje: k tělesnosti, k politickým tématům, k hlasům, kterým postavení na okraji poskytuje specifický úhel pohledu.

Z úzce spřízněné pozice vychází i Zofia Bałdyga (*1987), ovšem přichází k ní z jiného směru. Narodila se ve Varšavě a přesídlila do Prahy. Napsala čtyři básnické sbírky v polštině. Její první česká sbírka Poslední cestopisy (2023) byla nominována na Magnesii Literu. Věnuje se překladu české a slovenské poezie do polštiny, čímž polským čtenářům představila celou generaci českých autorů, včetně již zmiňované Iljašenko. O etických rozměrech práce s cizími příběhy píše s precizností někoho, kdo pečlivě promýšlí rozdíl mezi svědectvím a apropriací. Její básně jsou z velké části o světoběžectví a hledání či tázání se po domově mezi různými státy a kulturami. Přítomnost všech tří autorek zviditelňuje fakt, že k české poezii dnes patří i autoři, kteří si češtinu vybrali, nejen ti, kteří se do ní narodili.

Mezi zvukem, prostorem a slovem
Jinou formu překračování hranic nabízí Klára Goldstein (*1988), profesí bohemistka a znalkyně díla Pabla Nerudy z Univerzity Palackého v Olomouci: nikoli mezi státy, ale mezi rejstříky. Mezi akademickým a lyrickým, mezi historickým vědomím a bezprostředním prožitkem. Její sbírka Falkenfrau (2021) byla pro Frankfurt nově vydána v němčině v Edition Rugerup. V jejích textech slouží zvuk jako nástroj k vyjádření toho, na co pouhá slova nestačí, a básnický jazyk zcela plynule přechází v hudbu. Za svou nejnovější sbírku Birán byla nominována na Cenu literární kritiky. 

Jaromír Typlt (*1973) patří k nejvýraznějším a zároveň těžce zařaditelným tvůrcům současné české básnické a umělecké scény. V roce 1994 získal Cenu Jiřího Ortena za svůj debut. Typlt se nespokojuje pouze s tištěnou podobou básně na papíře. Zkoumá skryté možnosti jazyka a pracuje se zvukovými experimenty. Je známý svými autorskými performancemi, kterými poezii proměňuje v živou událost. Vydal řadu oceňovaných knih, z nichž k nejznámějším patří básnické sbírky Stisk (2007) či Za dlouho (2016). Výrazná je také jeho činnost teoretická a kurátorská, v níž se jako odborník zaměřuje mimo jiné na český poválečný surrealismus a art brut.

Pavel Novotný (*1976) je po Typltovi další důležitou osobou formálně experimentálního křídla frankfurtského výběru. Básník, překladatel, germanista a akademik z Technické univerzity v Liberci je autorem básnických sbírek jako Havarijní řád či Tramvestie (druhá jmenovaná byla v roce 2019 přepracována do podoby operního libreta pro pražské Národní divadlo). Jeho rozhlasová kompozice Vesmír získala v roce 2010 ocenění Prix Bohemia Radio. Díky své akademické práci zaměřené na literární koláž, montáž a akustickou literaturu je současně praktikem i teoretikem toho, čím vším může poezie být mimo papír. V posledních letech zaujal zejména svými až příběhovými, vzpomínkovými sbírkami jako Zápisky z garsonky (2020), za kterou obdržel cenu Magnesia Litera, či poslední Mistr (2025). 

Nové horizonty a lokální ukotvení

Nejmladší hlas v delegaci patří Sufianu Massalemovi (*1999) z Jablonce nad Nisou. V současnosti studuje práva a blízkovýchodní studia na Univerzitě Karlově, zatímco vystupuje na akcích slam poetry, a to včetně mezinárodních výjezdů, např. v Rumunsku. Jeho debutová sbírka Možnosti přehlíženého vydaná v edici Mlat, soustředěné na mladé neobjevené básnictvo, která do současné scény přináší mnohá zajímavá a do budoucna určitě důležitá jména, mu vynesla nominace na Cenu Jiřího Ortena. 

Výběr pak uzavírá Lubomír Tichý, který se se svou sbírkou Místní stal laureátem zmiňované Ortenky za rok 2025. Jeho kniha velmi umně pracuje s nostalgií po dětství a dospívání na vesnici a prorůstající digitalitou. V těchto básních lze najít jednoznačně nejlepší verš, ve kterém figuruje videohra Minecraft. Výběr se s ním navrací k otázkám místa a sounáležitosti, reflektující formování prostředím, v němž člověk vyrůstal, i toho, v kterém pak dále žije. Název v sobě nese podstatné i přídavné jméno: lidi, kteří někam patří, a vlastnosti, které k místu náleží.

Jazyk jako překlad zkušenosti
Když se podíváme na těchto deset básníků a básnířek v celku, zjistíme, že sdílejí jednu společnou věc: všichni částečně píšou z nitra problému překladu. Nemusí jít nutně o překlad lingvistický, přestože řada z nich jako překladatelé působí a mnozí píší ve více jazycích. Překlad, jehož jsou součástí, představuje mnohem fundamentálnější otázku: jak učinit vlastní já čitelným pro kohokoliv jiného. Pro čtenáře. Napříč jazyky, napříč tělesností, napříč propastí mezi tím, co bylo, a tím, co je. 

To je v kostce podstata toho, co poezie dělala odjakživa a díky čemu je tak odolná vůči běhu času, ve kterém se neustále mluví o jejím konci. Obzvlášť v digitálních dobách. Feed se neustále sune jedním směrem. K další novince, k čerstvému stimulu, k hladkému skrolování bez tření. Poezie se vydává směrem opačným, noří se do podstaty věci a trvá na váze každého slova, i na významu prázdného prostoru, který je na stránce obklopuje. 

Frankfurt těmto deseti tvůrcům a tvůrkyním nabídne publikum podstatně větší, než jsme tu na literárních akcích zvyklí. Přestože je nutné zmínit, že zrovna básnická čtení jsou po celé republice hojná a utváří se kolem nich komunita i v regionech díky usilovné práci zapálených organizátorů. Zda je publikum na tak velkém, spíše na prózu zaměřeném veletrhu připravené věnovat plnou pozornost básníkům, je otázka druhá. Ale zrovna německý literární trh by mohl být ochoten toto úsilí vynaložit více než spousta jiných. Česká poezie si tam buduje svou čtenářskou základnu už spousty let díky trpělivé práci nakladatelství, jako je třeba Edition Korrespondenzen, a překladatelek, jako jsou Christa Rothmeier a Martina Lisa. Frankfurtská příležitost pro českou poezii tak nepředstavuje vyloženě začátek něčeho nového, ale spíše navazuje na delší předešlou práci.