Temná paralela i velkolepé dobrodružství

Čtvrtmiliardový rozpočet a téměř tříhodinová a mládeži nepřístupná (R-rated, u nás od patnácti let) adaptace bezmála tři tisíce let staré epické básně rozhodně nemusela být komerční sázkou na jistotu letošního léta. Tím, že se jí nakonec stala, oživila kina, jež se vzpamatovávala ze tří po sobě jdoucích propadáků (Mandalorian a Grogu, Vládci vesmíru, Supergirl), vypovídá možná něco zajímavého o našem současném nastavení kultury a po čem lidé touží. Zároveň je to jednoznačně dáno značkou režiséra Nolana, který je jistotou, že vždy přiláká davy.

Marketing budoval vysoká divácká očekávání dlouhé měsíce před premiérou. Universal Studios dostalo šestiminutový prolog s trojským koněm před promítání největšího zimního hitu, tedy třetího Avatara: Oheň a popel. Už tento prolog byl kulturní událostí, exkluzivně promítanou pouze v IMAXu. Byla to troufalá upoutávka mířící přímo na diváckou nostalgii po epických kinozážitcích. A tato sázka se beze zbytku vyplatila.

Válka, která nikdy nekončí

Navzdory svému gigantickému měřítku — skutečným plavbám přes Egejské moře, osmnáctimetrové mechanické loutce Kyklopa i stovkám kilometrů 70mm filmu natočeným během čtyř měsíců na moři — je Odyssea pod nánosem spektáklu rozjímavým filmem o nekonečné válce. Odysseus v podání Matta Damona nekráčí domů s triumfálním úsměvem. Připlouvá jako skrytý stín, který roky pojídal lotosové květy tlumící paměť, aby už nemusel znovu prožívat, co spáchal v Tróji. Homér dal světu mazaného krále, který je na svou prohnanost pyšný. Nolan místo něj představuje veterána, který si nedokáže odpustit, jakým způsobem vyhrál.

Tento posun je ústředním motivem celého snímku. Darovaný trojský kůň, geniální lstivý tah, který ukončí válku a odstartuje Odysseovu dlouhou cestu domů, zde funguje téměř totožně jako atomová bomba v Oppenheimerovi: coby mistrovský tah inteligence, který ale napáchal ve světě škody, s nimiž se hrdina už nikdy nedokáže vyrovnat. V Damonově podání je Odysseus ukázkou obdivovaného muže, který ve své chytrosti překročil vlastní hodnoty, což je interpretace, již Nolan tlačí silněji než kdy Homér. V eposu Odysseus totiž na rozdíl od filmu pláče pouze jednou, když na hostině slyší pěvce zpívat o trojském koni, a ze svých jiných činů se běžně raduje. Filmový návrat domů tak neřídí jen touha po domově a rodině, ale také určitý pocit viny.

Kosmická úzkost a analogová velkolepost

Nolan tuto vinu včleňuje do širší civilizační úzkosti. Scénář neustále odkazuje na takzvaný Diův zákon, posvátnou povinnost pohostinnosti mezi cizinci, kterou Odysseova lest hrubě porušuje, a v závěru naznačuje blížící se kolaps doby bronzové, skutečný historický rozpad palácových civilizací východního Středomoří. Dřevěný kůň nestraší jen jednoho muže, ale je vykreslen jako první kostka domina v pádu rovnováhy tehdejšího světa a jeho základů. Na poměry letního komerčního filmu je to až téměř kosmická teze, do důsledku dovedená. V nánosu vší vážnosti ale ne vždy unese svou vlastní váhu. Přesto tato teze dobře osvětluje, proč Nolan ve svém finále sahá spíše po Tennysonově básni Odysseus, která má jiný závěr než Homérův epos.

I když je nová Odyssea protknuta režisérovou typickou temnotou, je to zároveň ukázka nádherného šoumenství starého Hollywoodu. V tomto ohledu je film ryzím potěšením plným praktických efektů s naprosto minimálním použitím CGI. Štáb strávil měsíce na otevřeném moři, nikoliv v napodobeninách před zeleným plátnem.

Výsledkem je hmatatelná, zarputile analogová pohlcující atmosféra, kterou současné blockbustery už dávno postrádají. Odysseovo urputné putování po moři ani tak nepozorujete, jako si je spíše i s mořskou nemocí můžete po jeho boku prožít. Bez váhání se nabízí srovnání s velkolepostí starého Hollywoodu a snímky jako Ben-Hur či Lawrence z Arábie. Hodně tomu napomáhá vynikající hudba Ludwiga Göranssona, který pomalu stoupá na pomyslný Olymp skladatelů filmové hudby. 

Co však tato tradice historických velkofilmů vždy slibovala, byly barvy: vyprahlé zlato Lawrencovy pouště, mramor a krev arény z Ben-Hura. Nolanova doba bronzová je z nich až překvapivě vysátá. Spolu s kameramanem Hoytem van Hoytemou vykresluje Tróju, Ithaku i moře mezi nimi ve stejném šedo-modro-hnědém rejstříku, který definoval každý jeho film od Tenetu. Svět, který si spojujeme se žhnoucím středomořským světlem a malovanou keramikou, tak vypadá spíše jako zamlžený Lamanšský průliv z Dunkerku než jako prosluněná egejská pohlednice.

Je to znatelný nedostatek, protože taková podívaná by si mohla dovolit být častěji krásná, nejen epicky vážná. Ale po tolika filmech už je to zkrátka způsob, jakým Nolan svět zachycuje, a já osobně jsem s ním počítal. Diváci na to buď přistoupí, nebo ne. Kontrast mezi autorovým racionálním viděním a původní Odysseou, která je plná kouzel, bohů a úžasu, ostatně tvoří napětí, které film nejen dle mě dělá zajímavým.

Paralely se současností

Proč právě tento příběh a proč nyní? Nolan kolem něj kroužil přes dvě dekády. Byl jako režisér krátce spojen s přípravami Tróji, než se projekt pod vedením Wolfganga Petersena vydal jiným směrem, proto je těžké nevnímat Odysseu jako film, v němž naplňuje svou dávnou vizi. Zároveň je to snímek tak drahý a riskantní, že si jej mohl nejspíš dovolit natočit až po sedmi Oscarech za nepravděpodobný, z velké části konverzační megahit Oppenheimer. 

Načasování však rezonuje i s širší společenskou náladou: s válkou na Ukrajině a nekončící genocidou v Gaze. Navíc v Americe v trumpovské éře definované vyvoláváním válečných konfliktů, kdy už se jeho administrativa ani nesnaží tvářit, že to není kvůli ropě a rozmahačství, vyznívá příběh o vojákovi, který se nedokáže po traumatu vrátit domů celistvý, obzvlášť silně a tím víc s diváky rezonuje. 

Odyssea také zapadá do Nolanových dlouhodobých autorských obsesí. Celou svou kariéru zasvětil mužům, kteří nedokážou uniknout času či vlastní paměti: amnézie v Mementu je jen jinou podobou Odysseova pojídání lotosových květů, kvůli kterým znovu a znovu zapomíná. Dekády trvající kosmonautské odloučení v Interstellaru se zase pojí s Penelopiným dvacetiletým čekáním na jejího muže. A vojáci tísnící se a topící v trupu lodi v Dunkerku se téměř doslovně vracejí v útrobách dřevěného koně u Tróji.

Už nikoliv záletník 

Nejmarkantnějším a nejvýmluvnějším odklonem od Homéra je to, jak Nolan nakládá s Odysseovou věrností. V eposu stráví nekonečně vynalézavý král rok s Kirké a sedm let s Kalypsó, spí s oběma, flirtuje s mladou princeznou Nausikaou a podle jakýchkoliv moderních měřítek je sériově nevěrný, zatímco Penelopé pomocí vlastní prohnanosti odráží své nápadníky. Nolan to v podstatě všechno škrtá. Kalypsó v podání Charlize Theron se stává méně věznitelkou a milenkou a více jakousi plážovou terapeutkou podávající lotos na těžké PTSD. Velkolepá, zneklidňující Kirké (Samantha Morton) je přepracována do role otevřené protivnice a její svůdná síla je pryč. Nausikaá z příběhu mizí úplně. 

Pro film tak hluboce zasvěcený morálním otázkám, kterým čelí vůdci a autority, je to pochopitelná volba. Záletný Odysseus by Nolanovu ústřední vizi narušoval, a tak obrušuje hrdinu do více ploché podoby, než je tomu v eposu. Přitom právě tato komplikovanost původně přitáhla Nolana k vysoce oceňovanému modernímu překladu od Emily Wilson. Nolan prohlásil, že chtěl, aby si jeho Odysseus nesl morální nejasnost Hana Sola spíše než průzračnou ctnost Luka Skywalkera; v otázce manželské loajality se však zdá, že tak daleko zajít nechtěl.

Nic z toho však neubírá na hereckém výkonu Matta Damona, který je možná tím nejlepším v jeho kariéře. Po jeho dvou nejvýraznějších raných rolích ve snímcích Dobrý Will Hunting a Talentovaný pan Ripley jako by občas upadal do stálosti a nevýraznosti. Ale jakékoliv pochybnosti, které jsem měl o tom, zda Damon dokáže takový velkofilm utáhnout, se rozplynuly hned v jeho prvních scénách. Teď po zhlédnutí už je těžké představit si v této roli kohokoliv jiného. Podobně jako se Cillian Murphy stal naprosto neoddělitelným od Oppenheimera. 

Stejně tak skvěle hrají mladší kolegové Tom Holland a Robert Pattinson jako Telemachos a samolibý nápadník Antinoos. Tak nadupané obsazení s Annou Hathaway, Lupitou Nyong'o, Zendayou či Jonem Bernthalem ale občas vytrhává z pečlivě budované iluze jiného světa. Místy přichází pocit, že vás Hollywood tahá z Ithaky ven, jednu hvězdu po druhé. Kvůli přilákání davů do kinosálů to ale nejspíš nešlo jinak.