Pomalost: radši rychle zapomenout

Ne že by poslední česky vydané knihy Milana Kundery nevyvolávaly emoce. A tím nemyslím kontroverze, ty vem čert. Předchozí Totožnost byla první Kunderovou prózou, která se ke čtenářům dostala až po autorově smrti; konečně za svým dílem zmizel bezezbytku, jak si to vždy přál. Novinka Pomalost má zvláštní postavení zase z jiného důvodu: pokud se někde nenajde nějaký zaprášený rukopis a někdo se ho jednou nerozhodne vydat, je Pomalost tou vůbec poslední česky dosud nedostupnou prózou, kterou si od Kundery lze přečíst. Bohužel. Nebo také: bohužel je to zrovna Pomalost.

Byla to první z kvarteta francouzsky psaných knih, délkou novel, které však strukturou připomínají spíš slisované romány; anebo opačně: romány, které by ještě potřebovaly dofouknout. Zatímco závěrečnou Slavnost bezvýznamnosti, vydanou francouzsky v roce 2014, lze vcelku úspěšně číst jako Kunderovu komprimovanou poetiku, autorovo adieu, Pomalost z roku 1995 nabízí spíše hledání, ne-li tápání poté, co se po vydání Nesmrtelnosti vzdal nejen rodného jazyka, ale i kompozičních principů předchozích románů.

Pomalost je, řekněme, pokusem o grotesku. Úvodní ideové téma, totiž bezhlavé pádění světa, jež mu jednou jistě přivodí pád, vyprchá překvapivě rychle, zhruba po pěti stranách. Štafetu předá úvahám o hédonismu, ty zase těm o morálním kýči, jak ho provozují někteří veřejní intelektuálové, pak pozornost autora přeskočí k tématu přátelství a od něj zase k libertinství, které, pravda, prostřednictvím analýzy románu Vivanta Denona Není zítřku prostupuje celou Pomalostí. Díky konferenci entomologů záhy dojde ne snad na hmyz, ale na český disent, poněvadž konference se účastní zakázaný entomolog Čechořipský, jehož jméno Francouzi nedokážou vyslovit, a postupně se zájem vypravěče stále více obrací k erotice, až se na scéně objeví i „díra do prdele“ a na drahný čas ovládne jeho imaginaci.

Ten výčet témat je samozřejmě trochu nespravedlivý, protože pomíjí, jak to všechno Kundera propojuje a že například Čechořipský je mu příležitostí zauvažovat o sebedojímání. Jenže právě to je jedna z věcí, která v Pomalosti skřípe. V tomhle slisovaném románu vládne podivná svévole. Čtenář má pocit, že témata nevyrůstají z jednoho trsu, ale autor je jenom tak omotal gafou.

Ne že by si to Kundera tak trochu neuvědomoval. Těžko říct, jak román vznikal, ale budeme-li věřit autorovi, počal jako esej o libertinské literatuře, který ho ovšem záhy znudil. Rozhodl se tedy pro odlehčení, pro žert, pro román, kde nic nebude vážné. Jeho žena ho přímo v textu varuje, odvolávajíc se na autoritu ještě vyšší, na maminku: „Slyším ji, jako by to bylo včera: Milánku, přestaň s těmi svými žerty. Nikdo ti neporozumí. Všechny urazíš a všichni tě nakonec budou nenávidět. (…) Varuji tě. Vážnost tě chránila.“

Tak vypadá první linie autorovy obrany: vím, že to celé je jenom taková taškařice, kterou jsem napsal sobě pro radost, tak mi to odpusťte. Druhá linie spočívá v tom, že celou Pomalost lze číst jako mámení myšlenek těsně před usnutím. Knihu rámuje příjezd Kunderových na zámeček, z něhož se stal hotel, nespavost autora a občasné procitání jeho ženy Věry ze snů kolonizovaných příběhem, který si její manžel vedle ní vymýšlí. Takže zase: Děcka, tohle samozřejmě není žádné psaní na krev, možná jsem chtěl hlavně pobavit Věru.

Jmenovaná témata jako morální kýč, přátelství, disent nebo erotika ovšem zůstávají výsostně kunderovská, narážíme na ně napříč jeho prozaickým i esejistickým dílem. Vtírá se tedy otázka, co Kunderovi tento drobný žert, tato próza nesená nevážností vlastně umožnila nového. 

Nejde totiž o to, že by čtenář byl puritán urputný a díra do prdele ho urážela. Na autorovo pomrkávání reaguje zdviženým obočím z jiného důvodu. Kunderovy vrcholné prozaické výkony jako Nesnesitelná lehkost bytí nebo Život je jinde provází stylistická lehkost, s jakou vypráví a současně promýšlí existenci. Jenže v Pomalosti je to přesně obráceně: Kundera se rozhodl napsat něco lehkého a vtipného, ale najednou je to příšerně těžkopádné.

Několik let před vydáním Pomalosti se Kundera v jednom rozhovoru zmínil, že francouzsky není schopný vyprávět ani vtip, natož napsat román. Je tedy s podivem, že francouzskou kapitolu otevřel právě románem, kde se snaží být vtipný. Například když se úd jednoho z protagonistů postaví na jeho obranu poté, co dojde k milostnému selhání: „Teď budete Vincenta obviňovat z impotence! Prosím vás! To bych měl příšerný pocit viny a bylo by to nespravedlivé, neboť žijeme v dokonalé harmonii, a přísahám vám, nikdy jsme jeden druhého nezklamali. Vždycky jsem na něj byl hrdý a on na mě.“

Nuže, ne všechno, co velký autor napíše, musí být velké. Těm, kteří jako pisatel těchto řádků Kunderu ctí, se zde alespoň nabízí vynikající příležitost pochopit druhou stranu, totiž ty, kteří ho nemohou vystát. Při čtení Pomalosti si čtenář poznenáhlu uvědomuje, že on ten Kundera opravdu umí být povrchní, sexistický, a místo aby vyprávěl příběh, pořád jenom něco vysvětluje!

Dobrá zpráva je, že Pomalost uběhne docela rychle. I s poznámkou překladatelky Anny Kareninové a doslovem Jakuba Češky je to něco málo přes sto stran. Tedy nic proti věčnosti: těsně před českým vydáním spočinuli konečně manželé Kunderovi na brněnském Ústředním hřbitově. Budiž jim země lehká a Věru ať už nebudí Milanovo snování.