Marginalizace překladů, optimalizace nákladů

Jste absolventkou Ústavu translatologie. Jak vnímáte kauzu, která se v posledních týdnech rozvířila v souvislosti se zrušením zmiňovaného ústavu?

Chápu, že FF UK je zřejmě pod takovým finančním tlakem, že se jejímu vedení jeví jako nejrozumnější řešení slučovat některá pracoviště. Myslela bych si ale, že když už fakulta k tak drastickému opatření přistoupí, bude transparentně komunikovat jeho motivaci, konkrétní podoba navrhovaných změn studijních plánů bude předmětem podrobných diskusí s vyučujícími a zúčastnění, tedy nejen zaměstnanci dotčených pracovišť, ale i studenti, budou s konkrétním plánem fakulty na několik dalších let obeznámeni s dostatečným předstihem.

To se bohužel neděje. Víme, že FF UK zamýšlí zařadit výuku translatologie jako specializaci pod příslušné programy na filologických katedrách. Jak ale studijní plány budou vypadat a kdo a v jakém rozsahu bude překladatelské a tlumočnické předměty učit, není vůbec jasné. Na Ústavu translatologie (ÚTRL) absolvují aspirující literární překladatelé nebo třeba konferenční tlumočníci vyšší desítky až stovky hodin tréninku pod vedením špiček v oboru. Pod filologickými programy by byl tento rozsah dozajista výrazně menší a dost možná by tyto předměty vyučovali lidé s nesouvisející specializací. I předměty, které mají na filologiích a translatologii podobné názvy, jako je lexikologie, stylistika nebo gramatika, se ve skutečnosti liší jak obsahem, tak zaměřením. Translatologie totiž klade důraz na kontrastivní aspekt, zaměřuje se na porovnávání významu, četnosti či funkce konkrétních jevů ve výchozím jazyce a v češtině. Studenti i zaměstnanci ÚTRL se zkrátka obávají, že jejich obor bude za těchto podmínek pod filologiemi utlačen a bude postupně upadat. Dosavadní jednání FF UK tomu nijak nepomáhá, připadá mi v lecčem netransparentní a vůči studentům i zaměstnancům dotčených pracovišť přehlíživé až ponižující.

V čem pro vás bylo studium translatologie přínosné? Ovlivnilo nějak vaše kariérní směřování?

Překládám beletrii z angličtiny a španělštiny. Kdybych na translatologii nestrávila několik semestrů podrobným rozebíráním různých variant překladů s tak excelentními literárními překladatelkami, jako jsou Zuzana Šťastná nebo Anežka Charvátová, myslím, že bych se k tomu nedopracovala. Tedy pozor, když jsem před šesti lety odcházela z Ústavu translatologie, nebyla jsem ani trochu „hotová“, to nejsem ani teď. Tříbení jazykového citu a poznávání jazyka a světa nekončí nikdy. Ale dostala jsem dobrý základ, jak o překladu uvažovat. Viděla jsem dostatečné množství příkladů, co s textem udělá, když zvolím tu či onu strategii, a od zmíněných kapacit jsem k těmto variantám měla hluboce zasvěcený komentář, co si ještě můžu dovolit a co už ne, co je v jakém kontextu obhajitelné, co je žádoucí, co je neopodstatněné. Nadto mi vštípily lásku k oboru a byla s nimi vždycky hrozná zábava.

Studenti a pedagogové translatologie na pravidelném výjezdu na Patejdlovu boudu. 

Kdybyste měla popsat, co přesně práce literárního překladatele obnáší, někomu, kdo o tom vůbec nic neví, jak byste to udělala?

Převádím styl knihy do češtiny tak, aby na cílovou skupinu českých čtenářů působil pokud možno podobně jako na co nejpodobnější cílovou skupinu ve výchozí kultuře. Nejprve si musím definovat, v čem spočívají nosné prvky autorova stylu a jakými prostředky a mechanismy text dosahuje u svého čtenářstva kýžených dojmů, a následně vymyslet, jak tento styl zprostředkuji v češtině já. Jinak řečeno nejdříve je potřeba poznat, co která kniha v češtině potřebuje, a pak to ještě umět vytvořit.

K tomu je nutné mít sadu znalostí o výchozí kultuře a výchozím jazyce, abyste jakožto překladatel mohli řešit třeba otázky typu „je tato metafora ustálená ve výchozí kultuře, nebo jde o autorův původní obraz“? Od toho se odvíjí zvolená strategie: autorův původní obraz budete možná chtít spíš zachovat, abyste čtenáři přiblížili jeho styl, a naopak ustálené rčení spíš substituovat funkčním českým ekvivalentem. Anebo taky ne, třeba vám půjde i o zachování cizosti textu a budete exotizovat. Do úvah vstupuje řada aspektů. Potřebujete dobře rozumět celému překládanému textu a jeho roli ve výchozí kultuře, protože řešení vždy volíte s ohledem na celý text, ne na konkrétní pasáž. I kdyby vás například napadl sebegeniálnější ekvivalent slovní hříčky, je možné, že s ohledem na celý román nakonec budete muset z deseti různých důvodů zvolit jiné řešení. Potřebujete znát svého cílového čtenáře v češtině, vědět, co ještě snese, to znamená znát českou překladovou tradici, ale také sledovat trendy ve vývoji jazyka, zajímat se o nejrůznější rejstříky, vědět, jak se píše a jak lidi mluví. Potřebujete se nebát text rozebrat na prvočinitele a pak ho znovu seskládat zpátky. Potřebujete jít po významu a funkci, vždy se ptát „co tu ta věta dělá a proč je napsaná zrovna takhle“. Často to bývá taková detektivně-šifrovací hra. Nebo žonglování s deseti míčky.

O konkrétních příkladech ze své praxe teď píšu na svůj blog Poznámka překladatelky.

Již několik let se vede debata o roli překladatelů a tlumočníků v současném světě. V čem podle vás spočívá důležitost a společenská přínosnost oboru překladu a tlumočení?

Když zůstanu u literárního překladu, má ještě jednu sféru, již jsem nezmínila a která přesahuje samotnou práci s textem. A sice být v cílové kultuře zprostředkovatelkou nebo průvodkyní světem překládané knihy. Besedovat o ní, psát o ní, vysvětlovat čtenářstvu, jaké mechanismy jsem v knize odhalila během stovek hodin, které jsem s textem strávila. Po autorovi bývá překladatel hned druhým člověkem, který má do fungování jeho textu nejhlubší vhled, a na rozdíl od autora má také porovnání s kontextem cílové kultury a její literatury, a často tak dokáže čtenářstvu zprostředkovat na dílo zcela nové, neotřelé pohledy. Už jen objasnění volby některého řešení může čtenáře dovést k novým úvahám.

Přijde mi zkrátka hodnotné mít ve společnosti lidi, kteří něco o něčem vědí. Třeba o kulturním kontextu literárního díla, o tom, co může dané dílo vnášet do cílové kultury, o konkrétních jazykových prostředcích, díky nimž lze sdělení díla srozumitelněji předat. Ale samozřejmě záleží i na tom, jestli existuje nějaká druhá strana, kterou vědění těchto lidí zajímá.

V diskusích často zaznívá, že překladatelé přicházejí o práci a že jim na trhu zbývá jen pár let. Co si o tomto myslíte? Vychází to nějak z reality?

Nabídek na literární překlady mi chodí stále dost, podobně jako většině kolegů, kteří mívají nasmlouvané zakázky na rok či na dva dopředu. Literární překlady generované velkými jazykovými modely se u nás ve velkém zatím neuchytily. Často se jim silně brání autoři, je to ukotveno v licenčních smlouvách a myslím si, že přiznaná publikace takových překladů by také představovala značné PR riziko pro nakladatelství, protože část veřejnosti je v tuto chvíli z generativní AI unavená nebo se jí obává a na její užívání v umění pohlíží dost negativně.

Druhá strana věci je, že nabídek je sice dost, ale za tak nízké honoráře, že se výhradně literárním překladem nelze důstojně uživit. To nesouvisí s rozmachem generativní AI, bylo to tak už před jejím nástupem. Je to dáno tím, že u nás velké množství nakladatelů vydává vysoký počet knih v malých nákladech, takže nakladatelé mezi sebou soupeří cenou a překladatele často nemohou zaplatit lépe, ani kdyby chtěli. A dost často nechtějí.

Na Světě knihy s Milanem Gelnarem z Arga.

V čem se podle vás představa veřejnosti o práci překladatele nejvíc rozchází se skutečností?

Představy jsou různé. Vtipní jsou kategoričtí slovníkáři, na které v diskusích občas narazíte, podle nichž každá jazyková jednotka má v každé řeči právě jeden ekvivalent, a představíte-li jim škálu třiceti ekvivalentů a ještě si dovolíte špitnout, že záleží na kontextu, začnou se vztekat, že správný, přesný překlad té věty je jenom jeden a všechno ostatní jsou trapné jazykové exhibice zamindrákovaných, autorsky nevybitých osobností, co vystudovaly nějakou trans pavědu… Funkčním ekvivalentem přitom může být skutečně téměř cokoliv, co plní funkci daného výrazu v originálu. Někdy to je jeden konkrétní termín, ale mnohem častěji volíte dle své překladatelské koncepce z poměrně pestré palety, řetězíte tato rozhodnutí a zpětně je zase upravujete, aby celý text držel pohromadě. To taky občas lidi překvapí, kolikrát překlad čtu a upravuju — každou knihu minimálně desetkrát.

Myslíte si, že mediální ohlas celé kauzy by mohl pomoci situaci překladatelů, co se týče honorářů a pracovních podmínek?

V tom jsem skeptická. Narovnávání pracovních podmínek a zvyšování honorářů pomáhá nejspíš hlavně kolektivní vyjednávání a společný tlak na nakladatele. Většina překladatelů jsou živnostníci, takže jejich možnosti takového vyjednávání jsou omezené. Pomůže asi také osvěta čtenářů, aby chápali třeba vyšší cenu knihy a podporovali ty nakladatele, kteří platí externisty férově.

Šanci pomoct literárním překladatelům měla podpora OSVČ působících v kultuře ze strany státu, která byla zakotvena ve Státní kulturní politice na léta 2026—2030+. Tedy v té původní státní kulturní politice, schválené v říjnu 2025, na níž po mnoho měsíců spolupracovali zástupci nejrůznějších profesních organizací včetně Obce překladatelů. Nový ministr kultury ji nicméně před několika týdny nahradil novým, výrazně kratším dokumentem, který se zcela nečekaně objevil uprostřed léta, v době dovolených, na webu Hospodářské komory a na jehož připomínkování dal zainteresovaným subjektům pouze několik dní. Podpora OSVČ působících v kultuře z dokumentu zcela vypadla, čímž přišla vniveč i práce členů Obce překladatelů, kteří na toto téma vedou s ministerstvem dlouhodobou diskusi.

V načasování uprostřed léta, netransparentní komunikaci a rezignaci na poctivou konzultaci s odborníky, jichž se věc týká, bohužel vidím určité paralely se současnou restrukturalizací FF UK.

V rámci překladatelské komunity jste známá tím, že kategoricky neodmítáte využívání umělé inteligence. Mohla byste popsat situaci, kdy s umělou inteligencí pracujete? A zároveň dovedete popsat situaci, kdy by využití umělé inteligence při překladu bylo spíše na škodu?

V chatbotu mívám na překládanou knihu založený projekt, do jehož znalostní databáze nahraju své stručně definované překladatelské stanovisko a další volně dostupné relevantní dokumenty. Do instrukcí mu zadám, jakou formu mají mít odpovědi na mé otázky. Takto informovaného asistenta pak používám například na generování různých synonym nebo variant překladu, případně jako oponenta k již zvoleným řešením. První zmíněné užití mě mírně urychluje, protože práce s jedním nástrojem mi někdy nahrazuje hledání možných variant nebo inspirací v nejrůznějších fórech, webech či slovnících. Druhé užití nevede nutně k urychlení práce, zato mě může nasměrovat k novým náhledům na text, možným interpretacím, které mi jinak mohly uniknout. Zároveň nerezignuji na vlastní úsudek ani na konzultaci s kolegy a dalšími zdroji.

Příkladů škodlivých užití AI lze vymyslet spoustu. Překladateli může při neopatrném užívání hrozit třeba kognitivní atrofie. Bude-li velkou část své práce naivně outsourcovat na AI, existuje riziko, že po čase zeslábne jeho schopnost s řešeními přicházet bez pomoci. Nemluvě o tom, že si s takto vzniklým textem nevytvoří silný vztah a bude do něj mít menší vhled, což ho omezí v té roli průvodce čtenářů v cílové kultuře, kterou jsem zmiňovala výše. Proto se snažím AI využívat, když už, spíš k rozšíření svých úvah nad textem, než abych si nechala přímo generovat řešení. Kdybych chtěla optimalizovat čistě na to, abych překlad vytvořila co nejrychleji, generativní AI by se určitě dala vytěžit mnohem víc. Na druhou stranu bych tím kompromitovala smlouvu s nakladatelem i nepsanou dohodu se čtenářem a zároveň bych se připravovala o tu část práce, která mě nejvíc naplňuje.

Jak si vysvětlujete, že umělá inteligence dokáže překladatelskou komunitu tak polarizovat?

Řada kolegů z kulturní sféry má ke generativní AI odpor z pochopitelných důvodů. Problém mají třeba s tím, že velké jazykové modely jsou natrénované na kvantech licencovaných souborů, jejichž autoři k tomu nedali souhlas. Nebo že jde o technologii, která umožňuje několika hráčům ovlivňovat chod světa, aniž by nad těmito prudkými změnami panoval celospolečenský konsenzus nebo jim předcházela robustní politická debata a zvážení rizik. To je legitimní.

Zdráhám se ale jako někteří kolegové technologii podceňovat, třeba na základě anekdotických zkušeností s vtipně blbým vygenerovaným překladem. Systematickým podceňováním technologie se totiž připravujeme o motivaci zkoumat její reálné dopady. Texty částečně či úplně generované AI jsou už teď všudypřítomné, nutně mění jazykovou krajinu, někdy navíc jinak, než by nám přišlo intuitivní. K tomu doporučuji letošní studii „The Impact of AI-Generated Text on the Internet“ (Dolezal et al., 2026). Nedávno vyšla také nová studie, podle níž lidé preferují povídky psané AI před těmi lidskými (Sears & Weisberg, 2026). V oblasti literárního překladu je zajímavý výzkum „AI translation of literary texts is 'fine', but readers still prefer human translations“ (Ferstler et al. 2026), v němž respondenti preferovali lidské literární překlady, ovšem pouze mírně, a prokázali jen mizivou schopnost rozlišit, který výstup je generovaný a který je vytvořený člověkem.

Nicméně to, že čtenáři nejsou příliš schopni lidský a generovaný výstup rozeznat, nebo že generovaný dokonce preferují, samozřejmě není argument pro rezignaci na lidskou tvorbu. Navíc hodnota expertního překladatele nespočívá ve schopnosti rozeznat, který překlad je generovaný a který ne, nýbrž diagnostikovat, v čem třeba který překlad selhává vůči originálu i vůči cílové tradici. Na literární trh však takové skutečnosti vliv mít budou a podobné poznatky musíme brát vážně. Zároveň z ojedinělých výzkumů lze sotva dělat obecné závěry. Potřebujeme mnohem více a hlouběji zkoumat otázky typu „Ovlivňuje AI negativně vývoj literárního jazyka, například jeho stylistickým zplošťováním či snižováním počtu originálních obrazů v literatuře?“ nebo „Podporují kvalitní literární překlady rozmanitost cílového jazyka a imaginaci čtenářů?“ a vůbec více zkoumat působení AI na společnost. Pak můžeme dělat informovaná rozhodnutí na společenské, politické i akademické úrovni.

Když už se bavíme o budoucnosti, představme si nejčernější scénář: ÚTRL se zruší a translatologie se bude vyučovat minimálně, nebo vůbec. Jaké budou podle vás potenciální důsledky pro obor i pro celou společnost?

Obor zrušení ústavu jistě pocítí. ÚTRL hraje důležitou roli pro celou komunitu, je to taková líheň prestižních překladatelů a tlumočníků, jejíž absolventi mají naučené shodné postupy dobré praxe, což napomáhá udržovat úroveň překladatelského a tlumočnického řemesla. V některých disciplínách hraje ÚTRL unikátní roli: pokud jde třeba o konferenční tlumočení, nenapadá mě v ČR jiné pracoviště, jehož absolventi by byli, i díky spolupráci s konsorciem EMCI, v podstatě připraveni jít tlumočit do Bruselu.

A co by pro společnost znamenalo, kdyby začali docházet absolventi translatologie? Přišli bychom o část odborníků schopných na vysoké úrovni posuzovat kvalitu a správnost jazykového převodu, i kdyby měl být částečně či úplně generován AI. Takoví odborníci jsou mimochodem důležití i pro tvorbu, design či supervizi překladových a tlumočících systémů. U některých překladatelských a tlumočnických disciplín je zjevnější, proč bychom je mohli chtít ponechat lidem, už z principiálních důvodů. O literárním překladu jsem mluvila, z tlumočení můžeme uvést třeba komunitní tlumočení, kde tlumočník může plnit i roli určité psychické podpory klienta v cizím prostředí. Při nedostatku osob s vypěstovaným kritickým úsudkem v této oblasti bychom se ale zkrátka čím dál víc spoléhali na technologie.

V širším kontextu půjde hlavně o to, že společnost, která si přestane pěstovat úsudek v určité oblasti, ztrácí nad touto oblastí kontrolu a dobrovolně ji přenechává technologii. A my v tuto chvíli nemáme dostatečně zmapováno, kam by toto přenechání ve velkém vedlo a co všechno bychom jím mohli ztratit.

S cenou Muriel v roce 2025.

Nejen v debatách o zrušení ÚTRL se často objevuje určitý despekt, s nímž diskutující hovoří o humanitních oborech nehledě na specializaci. Čím si tento jejich postoj vysvětlujete?

Na to asi neexistuje jednoduchá odpověď, ale když navážu: výsledkem vzdělání expertů v humanitních oborech bývá často právě dobře vypěstovaný kritický úsudek, cit, schopnost vidět souvislosti a implikace v určité oblasti. To se ukazuje trochu hůř než materiálnější věci typu „podívej, umím navrhnout výrobní linku, dům nebo auto“. Ze strany expertů v humanitních oborech to chce asi trochu víc trpělivosti a ochoty vysvětlovat obsah své práce i mimo svou bublinu. Tady se zase vracíme k roli překladatelky jako průvodkyně překladem. O přínosu humanitních oborů prostě musíme víc mluvit a dostávat tato témata do veřejného prostoru. A tematizovat i to, že lidé vzdělaní v humanitních oborech a činní v kulturní sféře často pracují za minimální honoráře, přestože by se snadno uchytili jinde, a to čistě z lásky k oboru a z toho důvodu, že ve své práci spatřují přínos pro společnost. Proto je taky bolavé, když nenacházejí zastání ani u politických zastupitelů. Přitom řada zásadních otázek dnešní doby, o nichž politici rozhodují, jsou vlastně svojí povahou humanitní: Jak naložit s regulací AI a s dezinformační scénou, jak společnost vzdělávat, které sféry lidské činnosti chceme podporovat? A také si říkám, že čím více řešení delegujeme na technologie, tím větší hodnotu budou mít jedinci, kteří dokážou posoudit kvalitu takového řešení, porozumí mu v kontextu a budou schopni dohlédnout, co všechno může obnášet.

Jak v tuto chvíli vidíte budoucnost oboru?

Už jsem mluvila o tom, že v souvislosti s rozmachem technologií bychom měli rozšířit výzkum hodnoty lidského překladu pro společnost. K takovým výzkumům by se pak v ideálním světě přihlíželo při rozhodnutích typu „Měla by FF UK rušit instituci, která přes šedesát let na špičkové úrovni připravuje experty v určitém oboru, mají-li pro společnost empiricky doložený přínos?“. Pokud by z výzkumů třeba vyšlo, že lidské převody výrazný přínos z různých důvodů mají, a zároveň, že běžný člověk téměř nepozná lidský převod od generovaného, pak je to argument k tomu, abychom tuto lidskou činnost silně podpořili právě ze strany institucí, jako jsou stát či univerzita, jelikož trh sám ji zjevně nezachrání. Anebo by třeba vyšlo něco jiného, komplikovanějšího, ale i tak bychom se aspoň mohli rozhodovat podle dopadu na společnost, nikoliv podle financí či rigidních ukazatelů publikační činnosti, jak nyní činí univerzita.

Data jsou důležitá a chybí nám, ale nerezignuji ani na hodnotové argumenty. Chci například žít ve vzdělané společnosti, která si váží literatury a expertů, kteří se v ní pohybují, to znamená i literárních překladatelů. Tohle mi přijde pro budoucnost mého oboru asi nejzásadnější: zda se jako společnost dohodneme, že některé sféry lidské činnosti má smysl ponechat lidem, ačkoliv existuje technologie, která zmíněnou činnost dokáže vykonávat na takové úrovni, že ne vždy poznáme rozdíl. Zda budeme chtít rozvíjet jenom technologie, anebo i lidi.