Kniha, která zachraňuje literaturu

Podle jedné židovské legendy náš svět stále ještě existuje jen díky životu a nezištným skutkům šestatřiceti spravedlivých — jedná se o obyčejné, neznámé, přehlížené, nenápadné lidi, kteří nicméně svým jednáním potají napravují křivdy druhých a udržují svět v chodu. Bez nich by dávno skončil. Myslím, že existují i knihy, podobným způsobem nenápadné a zdánlivě okrajové, které nicméně zachraňují literaturu — pouze díky nim ještě dává smysl i jiné knihy číst, možná je psát, rozhodně o nich přemýšlet a povídat si o nich. Není to kvůli těm tisícům zbytečných titulů, které každý rok vycházejí, ale pro tu hrstku „spravedlivých“. Bez sebemenších pochyb k nim právě letos přibyla kniha Jedna věta katolického kněze, literárního vědce a spisovatele Petra Beneše (* 1965).

Koncept díla sestaveného z jedné věty na každý den v roce vymyslel roku 2008 umělec a grafik Viktor Karlík a první takovýto soubor vznikl hned rok nato. Od té doby svou Jednu větu napsala řada známých autorů — Petr Borkovec, Pavel Kolmačka, Miloš Doležal, Jaromír Typlt aj. Mají zákonitě mnoho společných rysů: deníkovitost, aforističnost, osobitost glos, niternost, autentičnost, osekanost a hutnost výpovědi. Objevují se zde výpisky z četby, odposlechnuté úryvky, mikrozamyšlení, vysloveně básnické formy. Co taky pořád psát, třistapětašedesátkrát za sebou…

Benešova kniha, jež je zatím posledním příspěvkem do tohoto konceptu, se vymyká už svým rozsahem, který téměř dvojnásobně přesahuje většinu předešlých. Vedle svazečku postřehů a glos je zde najednou skutečná kniha. Jen to ale samozřejmě nestačí. Co z Jedné věty Petra Beneše dělá výjimečné literární dílo, je kombinace několika podstatných stavebních kamenů: formy a jazyka, autentičnosti a obsahu a intelektuální i literární poctivosti.

Forma a jazyk

Zadání napsat každý den větu je samo o sobě mimořádně obtížný úkol, který ostatně autor sám opakovaně tematizuje. Jde o projev formální disciplíny a zároveň zoufalého boje s vlastními pochybnostmi, nedostatečností, tvůrčí prázdnotou. Autor 22. 3. píše:

Březen není mým „větám“ nakloněn, vznikají lopotně, rozvíjejí se v didaktická ponaučení, šustí přečtenými stránkami, stojí mě hodiny práce, která většinou skončí vymazáním textu; vůbec přitom nejde o formu, o styl, jak jsem si myslel na počátku, nejde ani o důvod a smysl psaní; je to mnohem jednodušší: já prostě nevím, CO mám psát, když jsem už na počátku vyloučil prosté deníkové záznamy o četbě, výletech či setkáních s odůvodněním, že můj život přece není tak důležitý, abych jej sděloval těm, kdo mě neznají — možná je to ale ještě jednodušší, jasnější a nemilosrdnější: mimo psaní nežiji a mé psaní není natolik pravdivé, aby umožnilo zmrtvýchvstání těla.

Právě z takového autorského nastavení nicméně vznikají věty, které mohou uhájit svou existenci jakožto samostatné, dostatečně vystavěné výpovědi, jazykově a syntakticky promyšlené a přesně „udělané“ tak, aby vždy odpovídajícím způsobem souzněly s obsahem sdělení a společně zprostředkovaly nový prožitek. Škála Benešových vět je mimořádně široká: hravé postřehy a glosy, rozhořčené kritické tirády, přírodní a atmosférické imprese, hluboké a jízlivé introspekce, filozofické a literárněvědné analýzy, vášnivé polemiky, realistické črty, vše v rozsahu od jednoho řádku po půlstránkový odstavec, psané jazykem syceným jak literaturou 19. století, biblickou poetikou či modernistickou obrazností, tak filozofickou, filologickou i teologickou citlivostí. A přitom se každá věta varuje toho, sklouznout do ploché banality intelektuální manýry, ať jde o popis vnitřního stavu, nebo dojem z krajiny:

29. 4.

V nejvyšším bodě dráhy tramvaje č. 1 do Bystrce provalila se na hladinu mého vnímání jako vlna způsobená nějakým dávným, stále možným, ale hluboko ukrytým podmořským výbuchem panická hrůza z toho, že se někde vysoko, na lanovce, na mostě, na skále přestanu ovládat a pustím se, skočím, přelezu zábradlí, a to puzení bývalo někdy tak silné, že jsem míval závrať i při pohledu na ptáky vysoko na nebi a bál jsem se, že se přestanu držet země a propadnu se nahoru.

6. 11.

V zoraném poli za Bohutínem nehybně stála volavka popelavá; z krajiny svlečené z útěchy listí, z půdy obrácené z nitra ven vystoupil pravěk, nedotčený křtem.

Zdánlivě banální tvrzení, že literatura musí být postavena na dobré práci s jazykem, nabývá na významu ve chvíli, kdy je prostorem pro to právě ona jediná věta, jejíž hranice, pružnost, únosnost jsou v tři sta pětašedesáti případech stále znovu testovány a variovány, bez možnosti berliček v podobě jalových výplní, hluchých přechodových odstavců apod., jak je tomu u běžné prózy. Benešova kniha v tomto stylistickém cvičení exceluje.

Autentičnost a obsah

Bezsyžetová próza, rezignující na klasický děj a umožňující vyjádřit autenticitu prožitku roztříštěnosti a existenciální nesamozřejmosti lidského života, stejně jako ohledávat formální, strukturální možnosti literatury, nesvázané tradičními postupy vyprávění, byla částí českých literárních kritiků (především kolem časopisu Tvář) od 60. let sledována s velkým zájmem, který pomohl docenit i řadu starších děl (např. Zapomenuté světlo Jakuba Demla) a formulovat literární hodnotu egodokumentů, jakými byly např. Události Jana Hanče nebo Deníky Jana Zábrany. Celý umělecký koncept „jedné věty“ na tyto tendence zjevně navazuje a rozvíjí je. Nicméně autenticita sebevyjádření ve 30., 60. nebo 70. letech se přece jen liší od dnešní záplavy „informování o sobě“ (ať už na sociálních sítích, blozích, v podcastech, nebo knihách), a proto je každý další příspěvek do této bezbřehosti pro soudného člověka nadmíru ošemetný.

Benešův „deník“ roku 2025 přitom ve výše naznačené společnosti suverénně obstojí. Autentičnost autorského vyjádření je zde totiž vždy nesena i skutečným obsahem, určitou další hodnotou sděleného, není samoúčelným obnažováním se, šokováním nebo exhibicí (fyzickou ani intelektuální). Přitom odvážně otevřených a překvapivě osobních míst není v knize málo — Beneš píše o svých depresích, pocitech méněcennosti, vztahu k alkoholu, kritice církve, pochybnostech ve víře, o mezilidských vztazích, stárnoucí matce, stejně jako o své četbě náročných autorů, filozofů, teologů, o návštěvách galerií či o filmech. Každá z uvedených věcí by mohla být nekonečně protivná, pozérská, vykalkulovaná, jedním slovem blbá. Beneš si je toho ale plně vědom a daří se mu vyhýbat se úskalím „roztříštěného psaní o sobě“, na nichž pohořely ambice bezpočtu jiných. Vedle vynikajících formálních a jazykových aspektů, které jsme zmiňovali, je to nejspíš dáno zjevnou robustností jeho lidské zkušenosti, která se rozkládá jak vertikálně, tak horizontálně. Tím neříkáme nic o kvantitě, a vlastně ani kvalitě, spíše o mnohovrstevnatosti a rozkročenosti, z níž Beneš lidsky, intelektuálně, duchovně i umělecky čerpá. Základním problémem egodokumentů totiž bývá zoufalá plochost autora, kterou se dotyčný snaží zakrýt křečovitou otevřeností a ochotou šokovat mírou intimity, do níž zve. To však nikdy jeho vlastní jednorozměrnost nezakryje. Benešova autenticita je tomu na hony vzdálená:

16. 2.

Napsal jsem dlouhou větu o tristním stavu pražské katolické církve, plný hněvu a smutku, ale když mi došlo, že nejsem schopen jasně se postavit proti tomu, co pokládám za špatné, ať už proto, že nemám rád konflikty, demonstrace, veřejné diskuse, nebo proto, že se se svým mizerným platem a nastupujícím stářím prostě bojím o své „jisté“, a úpadek katolické církve v Praze tak probíhá přímo ve mně a s mým souhlasem, smazal jsem ji a šel jsem si sednout do zavřeného chrámu, jenže červené cihlové stěny mě sevřely jako útroby velké ryby, jejíž tlamu uzavíraly kostice sloupů a mříží v presbytáři, a mně se zdálo, že tenký, sotva viditelný kovový kříž před oltářem se rybě každou chvíli musí vzpříčit ve chřtánu a ta mě pak jako zbabělého Jonáše vyplivne doprostřed náměstí.

18. 6.

Díval jsem se na růžová tykadla jitrocele v trávě a fyzicky jsem vnímal, jak ze mě v osvobodivém proudu vlídného, vlahého vzduchu doslova stékají všechny nálepky, pejorativní označení, přesně a vědomě zacílené zraňující soudy, a bylo mi úplně jedno, jsem-li pro jedny zelený a rudý, pro druhé „woke“ a farář „pražské kavárny“, pro jiné antisemita, pro druhé málo propalestinský, ještě pro další málo důstojný, zatímco pro jiné pyšně odtažitý; od všeho toho hodnocení jsem byl vzdálen, sám sebou nad tím vším, jako palička jitrocele v letním vzduchu.

Je-li literární sebeodhalování cílem samo o sobě, není už dlouho zajímavé a nezachrání je ani autorův sebekrkolomnější konstrukt. Pokud je však cílem skutečné setkání lidských bytostí, jež se může udát nad textem, jde o mnohem náročnější úkol, který ale definuje hranice pravé literatury. Zde se s ní setkáváme.

Intelektuální a literární poctivosti

Osobnostní plochost, o níž jsme mluvili jako o zásadním problému určitého typu autentických výpovědí, je velmi často překrývána na odiv stavěnou vzdělaností, sečtělostí a jinak instrumentalizovanou kompetencí. Naneštěstí je právě to strategie, která u publika velmi často funguje a vyvolává ne zcela zasloužený dojem výjimečného díla. Tím spíš ale v kontrastu k tomu vynikne Benešův skutečný ponor do literatury, literární vědy a filozofie. Ne snad v expertize, na jejíž rozvinutí není v daném žánru ani prostor, jako spíš v opravdovosti živého vztahu k daným oblastem. Beneš v knize osvědčuje nikoli to, že by byl expertem v celé řadě humanitních oborů, ale že s nimi neustále žije, že je pro něj četba a studium skutečným a přirozeným způsobem existence, byť nikoli snadným. Šestnáctého května píše:

Jsem jako houba; cokoli čtu, nasávám, včetně stylu, a ztotožňuji se s tím, chybí mi však něco vlastního, původního, co bych tvořil ze sebe, jsem tedy podstatně eklektikem, ne snad povrchně, nejsem citujícím eklektikem, jsem spíše eklektikem-výzkumníkem, životním eklektikem, protože naskakuji do rozjetého myšlení jiných lidí a hned se jim dávám k dispozici jako Maria Svatému Duchu, poznávám se v myšlenkách jiných, myslím, že teprve z nich tvořím svůj život, ne z ničeho jako génius vzpírající se Bohu, naivní, primitivní, mocný, ani z přírody a ze světa, ale až ze slov a myšlenek; teď jde jen o to nevytvořit další interpretaci, ale něco vlastního, jenže co je za slovem a myšlením? — a neříkejte mi, že ticho; wittgensteinovská zbabělost mě nezajímá!

Celá kniha je zabydlená Benešovými autory, od Němcové, Stiftera, Raise a Jiráska po Kafku, Woolfovou, Borgese, Handkeho, kupodivu zde nejmenovaného, ale vnitřně zjevně přítomného Sebalda a mnoho a mnoho dalších. Způsob, jakým je autor zpřítomňuje, má daleko k samoúčelné exhibici — citování z nich, vyvolávání jejich myšlenek a obírání se jimi tvoří Benešův přirozený ekosystém, v němž se odehrává jeho mnohovrstevnatý vnitřní život. Činí tak ne proto, aby se chlubil nebo ohromoval, ale protože jinak nežije, protože to jinak není a nejde. Právě v tom spočívá další fazeta jeho poctivosti, ona skutečná autenticita, nehranost, která je tmelem celé knihy. Přitom je evidentní, že z pomyslného ledovce Benešova intelektuálního světa vidíme jen nepatrnou část, která se zde zrovna vynořuje, ale že většina zůstává skryta.

Na závěr

Zvýraznili jsme tři základní oblasti, na nichž podle nás stojí literární výjimečnost Jedné věty Petra Beneše. Zdaleka jsme však nevyčerpali potenciál, který v knize je. Samostatnou kapitolou by mohl být lidský obraz autora, jak se odráží v několika volných linkách — např. ve vztahu k matce, v příběhu vážně nemocného přítele, v komplikovaných vztazích k lidem jako takovým (a možná méně náročných vztazích se zvířaty), v prožívání vlastního stárnutí. Neméně výrazná, komplikovaná a mnohovrstevnatá je rovina prožívání jeho kněžství a katolické víry, vnášející do české literatury hlas srovnatelný s texty již zmiňovaného Jakuba Demla. A stranou nemůže zůstat ani Benešův velmi výrazný společensky a politicky angažovaný hlas.

Ve světě, kde převládajícím problémem není nedostatek, ale spíše nadbytek podnětů, je snad důležité umět rozpoznat knihy, jež mají — navzdory jejich záplavě — sílu skutečně nás zasáhnout, proměnit, vytrhnout, které se vymykají, obohacují nás, a možná svým způsobem zachraňují i samu literaturu. Benešova Jedna věta takovou knihou je a její opakované čtení tento dojem potvrzuje.

19. 4.

Modlil jsem se tak, že jsem se díval do bílé stěny, moje oči se tou bílou brodily jako hustou trávou, která když se rozhrnuje, pokračuje v dalších vlnách, plaval jsem v bílé barvě, cítil jsem, jak mě hladí, pohlcuje, přijímá, vůbec ne prázdná k zaplnění, vůbec ne beztvará, ale naopak: bílá plocha jako shrnutí možností světa, jako nejsytější, v každém okamžiku maximálně naplňovaná a nekončící touha.