Jak uspět ve Frankfurtu

Během vašeho čestného hostování v roce 2023 se vám podařilo vydat rekordní počet překladů. Jak jste toho dosáhli?

Slovinská knižní agentura v roce 2017 poprvé vyhlásila výzvu na spolufinancování překladů do němčiny a od dalšího roku jsme začali vozit literární profesionály z německy mluvících zemí do Slovinska. Odtud se to postupně nabalovalo. Nespočet B2B schůzek, semináře pro překladatele, rozšířený program na veletrzích v Lipsku a ve Vídni. A samozřejmě tvrdá práce našeho malého týmu agentů pro autorská práva. Musím ale přiznat, že kus toho byla i náhoda. Pandemie nám nečekaně dala víc času. Editoři měli víc prostoru promýšlet naše nabídky, překladatelé víc času na samotný překlad. To vynucené zpomalení nakonec pomohlo prohloubit věci, které jsme rozjeli už dřív. Když se na to dívám zpětně, byla to kombinace dlouhodobé strategie, rostoucí sítě kontaktů a hodně vytrvalosti. A k tomu kousek štěstí.

Jak jste postupovali při vytváření strategie?

Hlavně jsme chtěli přijít s obsahem, který bude návštěvníky veletrhu opravdu zajímat. Takže první krok byl pochopit, kdo to publikum vlastně je, co hledá a jak ho oslovit. Strategie se navíc musí lišit zemi od země. Slovinští autoři i celý náš nakladatelský průmysl jsou v zahraničí dost neznámí, takže jsme cítili, že nejdřív musíme vzbudit zájem o Slovinsko jako takové. Proto jsme do programu zapojili německé a mezinárodně uznávané osobnosti a hledali styčné body, které by přitáhly širší odborné publikum.

Pečlivě jsme taky rozvrhli témata a jazyky podle jednotlivých dnů veletrhu. Nemůžete čekat, že si nakladatel, který během odborných dnů běhá ze schůzky na schůzku, najde čas na autorské čtení poezie, ale diskuse o umělé inteligenci nebo hlubokém čtení, v angličtině a s uznávanými řečníky, se do jeho programu vejít může. O víkendu, na veřejných dnech, jsme naopak měli program spíš v němčině a víc jsme se soustředili na autory a literaturu samotnou.

Priority nakonec určuje to, co můžete nabídnout. Slovinsko nemá moc mezinárodně uznávaných literárních hvězd. Velká výjimka je Slavoj Žižek, a proto se filozofie přirozeně stala jedním z důležitých témat. Zároveň se potýkáme s klesajícími čtenářskými návyky, takže mezinárodně prezentovaný Lublaňský manifest o čtení byla naše reakce i na tenhle fenomén.
Asi nejdůležitější na celé strategii bylo snažit se skutečně porozumět návštěvníkům a jejich potřebám, místo abychom jim jen předkládali to, co si sami ve Slovinsku myslíme, že je skvělé a důležité.

Podpořili jste nějak vznik nových literárních agentur zahraničních práv?

Slovinsko ve skutečnosti nemá jedinou nezávislou literární agenturu. Platilo to v roce 2018, platilo to v roce 2023 a platí to i teď. Snad čtyři lidé v celé zemi se věnují autorským právům jako své specializaci. Jinak to obvykle řeší editoři nebo rovnou majitelé nakladatelství.
Podporovali jsme ale naše profesionály, jak se dalo: organizovali jsme B2B schůzky, hradili cesty, přispívali na stoly pro agenty na mezinárodních veletrzích, spolufinancovali ukázkové překlady a katalogy. A hodně jsme investovali do networkingu, aby si slovinští nakladatelé mohli budovat mezinárodní kontakty.

Po Frankfurtu díky téhle zkušenosti ve Slovinsku jedna nová agentura vznikla. Bohužel nepřežila ani rok, což docela jasně ukazuje jeden z hlavních problémů: příjmy z autorských práv nepřicházejí hned. Rozjet agenturu stojí čas i peníze, návratnost přijde třeba až za pár let. Z naší zkušenosti se agentura reálně uživí nejdřív po dvou letech, a ani pak to není jisté.

Takže jsme se snažili vytvořit podmínky, aby agentury mohly vznikat, ale samotný byznys model zůstává na tak malém trhu velká výzva. Málo titulů, málo nakladatelů, málo možných příjmů, to všechno dělá z nezávislé agentury těžko udržitelný podnik.

Jak jste zapojili německé nakladatele?

Hodně intenzivně, a hlavně osobně. Souběžně jsme dělali spoustu věcí najednou. Nabízeli granty na překlady a výrobu knih, zvali nakladatele do Slovinska, vozili naše lidi do Německa a Rakouska. Snažili jsme se přitom vždycky reagovat na to, co konkrétní nakladatel potřebuje, ne jet podle jedné šablony pro všechny. Nejvíc pomohlo budování osobních vztahů. Chtěli jsme, aby nakladatelé neobjevili jen slovinské knihy, ale poznali i lidi, kteří za nimi stojí, a získali tak pocit, že Slovinsku a jeho nakladatelské scéně můžou důvěřovat.

Čekám, že podobně to dělá většina zemí, které jsou čestným hostem. U nás to byla kombinace finanční podpory, profesní výměny a hlavně osobního kontaktu a vytrvalosti, kterou jsme do těch vztahů vložili.

Přijali jste bez výhrad požadavek Frankfurtu, že se veletrhu mohou účastnit pouze autoři, jejichž dílo už vyšlo v německém překladu?

Frankfurt žádný takový požadavek vlastně neměl. To bylo naše vlastní rozhodnutí zařadit do programu hlavně autory, kteří už němčinu měli. Důvod je celkem prostý: akce se dělají pro publikum, a publikum, které má během odborných dnů čas chodit na literární akce, mluví z valné většiny německy. Když plánujete program, chcete přítomnost autora využít naplno a zapojit ho do víc akcí, na veletrhu i mimo něj. A hlavně chcete, aby z toho vzešla spolupráce s nakladateli a knihy se nakonec dostaly ke čtenářům.

Autoři, kteří už v němčině vyšli, mají navíc mnohem větší šanci, že si jich všimnou německá média. A ta pozornost pak může být odrazovým můstkem pro další překlad, ať už u stejného, nebo jiného nakladatele. Frankfurt sice láká obrovské množství lidí z branže, ale i tak nemůžete čekat, že večer přijdou na čtení autora, o kterém v životě neslyšeli. Chcete, aby vaše akce měly publikum nebo aspoň dát autorovi reálnou šanci nějaké oslovit. Program se dělá pro lidi, co tam fyzicky jsou, ne pro kritiky doma, kteří jen vidí jméno na seznamu.

Akce bez publika je asi to nejhorší, co se může stát: autorovi je trapně, moderátorovi taky, knihkupec nemá komu prodávat a místo konání s vámi příště možná nebude chtít nic dělat. Takže němčina pro nás nebyla formálním pravidlem od Frankfurtu, ale praktickou úvahou, aby program vůbec dával smysl a fungoval.

Angličtina je dnes ale lingua franca, není tedy němčina příliš restriktivní požadavek?

Angličtina v odborné části veletrhu bezpochyby lingua franca je, a proto jsme odborný program vedli právě v ní a zvali i autory, kteří vyšli hlavně v angličtině, i bez německého překladu. Uspořádali jsme třeba diskusi o self-publishingu s autorem, který uspěl především s knihami v angličtině. Takže německé kritérium jsme rozhodně neuplatňovali natvrdo. Vždycky záleželo na typu akce a na tom, koho jsme chtěli oslovit. U veřejného programu jsme ale cítili, že německy vydaná kniha je mnohem důležitější, pokud chceme, aby mezi autorem, knihou a publikem vzniklo skutečné spojení.

Co bylo nejdůležitější během roku a dvou let po skončení veletrhu?

Asi zvládnout očekávání domácího nakladatelského průmyslu a možná ještě víc politiky. Jedno z nejdůležitějších ponaučení doma bylo, že role čestného hosta neznamená okamžitý průlom. Efekt takhle velké mezinárodní prezentace se projevuje postupně: překlady, rozhodnutí nakladatelů, nové vztahy, to všechno se rozjíždí pomalu. Nemůžete čekat, že němečtí nakladatelé budou i rok dva potom automaticky dál vydávat slovinské knihy. Skutečná hodnota takového programu není jen v počtu překladů nebo podepsaných smluv, ale hlavně ve vztazích, viditelnosti a sítích, které se budují dlouhodobě. Takže nejdůležitější bylo udržet momentum, které Frankfurt nastartoval, aby po veletrhu nevyprchalo a dál pomáhalo slovinské literatuře a nakladatelství.

Jak vlastně měříte úspěch? Podle počtu prodaných práv? Nebo podle toho, kolik autorů skutečně uspělo u německých čtenářů?

Úspěch se podle mě musí vždycky poměřovat cíli, které jste si stanovili na začátku. Prodali jsme hodně práv? Ano. Rostou ta čísla rok od roku? Ano. Píše německý tisk pořád o Slovinsku 2023, když mluví o zemích čestných hostů? Ano. Ví teď víc lidí z knižního byznysu, že Slovinsko existuje a má vlastní literární scénu? Určitě. Našel díky tomu někdo z našich autorů lepšího nebo nového nakladatele? Ano. Zbohatl nějaký nakladatel? Ne. Stala se z někoho z našich autorů celosvětová superstar? Taky ne. A přesto si myslím, že náš projekt byl úspěšný. Vlastně hodně úspěšný.

Protože existují i jiné věci, které se počítají, jenom se hůř měří. Parta teenagerů sedí ve škole, poslouchá poezii a pak o ní mluví s básníkem. Lidi sedí v pavilonu a čtou, plno jich je. Menší akce je tak narvaná, že nezbývají místa k sezení. Nebo prostě dítě, které se směje nad obrázkovou knihou. Tyhle momenty se ve statistikách možná neobjeví, ale patří k tomu, jak úspěch vypadá. Skutečný dopad podobného projektu se prostě nedá zredukovat na počet podepsaných smluv.

Přinesl Frankfurt nějakou trvalou změnu do slovinské literární scény?

Neřekla bych, že přinesl nějakou velkou strukturální změnu. Nakladatelský svět je náročný a trvalá změna chce čas. Měli jsme navíc trochu smůlu. Tři ze čtyř našich agentů pro autorská práva do roka po Frankfurtu z oboru odešli. Přesto počet prodaných práv dál stoupá, takže se to nezastavilo. Jedna trvalá změna ale podle mě je, jen se hůř měří: teď víme, že zvládneme i hodně náročné mezinárodní projekty, a někdy dokonce líp než mnohem větší země nebo instituce. A tahle sebedůvěra je důležitá. Mění to, jak jdete do další výzvy. Už si neříkáte „zvládneme to vůbec?“, ale „už jsme to jednou dokázali, tak proč ne líp“.

Kdybyste měla dát České republice jednu radu, jaká by to byla?

Český tým odvádí skvělou práci a předali jsme mu všechny rady a zkušenosti, o kterých jsme si mysleli, že se budou hodit. Jsem si jistá, že český program bude velký úspěch. Přesto bych jednu radu dala, hlavně těm, kdo na veletrh nepojedou, nebo těm, kdo tam budou poprvé: pamatujte, že program děláte pro mezinárodní publikum, ne pro to, aby bylo spokojené publikum doma. Je lákavé nacpat do programu všechno, co je důležité a zajímavé u vás doma. Ale role čestného hosta je vlastně jedinečná šance podívat se na vlastní kulturu zvenku a zeptat se: co by mezinárodní publikum mohlo opravdu zajímat? Nejde ukázat všechno. Vybírejte pečlivě, buďte ambiciózní a věřte, že nemusíte publiku ukázat úplně vše, na co jste hrdí. Stačí ukázat to, co v něm probudí chuť objevit víc.