Začerněné stránky jsou občas to jediné, co z minulosti zůstane

Stále se domníváte, že „musíme zaplňovat informační prostor zprávami, aby zájem o Ukrajinu neopadl“, jak jste o tom mluvila v rozhovoru pro Ukrajinský žurnál v srpnu 2022?

Ignorovat ruskou válku na Ukrajině neznamená zachovávat neutralitu, ale podporovat svou zločinnou nečinností ruskou stranu. Každá válka nás všechny nutí přehodnotit, co vlastně znamená být člověkem. Když světové společenství zvažuje, kterou ze stran podpoří, leží na miskách vah nejen potenciální finanční, vojenské a geopolitické zisky, ale i jeho vlastní důstojnost a lidskost.
Ruská válka na Ukrajině má rysy genocidní agrese. Existují důkazy o systematické nucené deportaci dětí, masovém vraždění civilistů, útocích na kritickou infrastrukturu, ničení ukrajinské kultury a popírání samotné existence ukrajinského národa a státu.
Otázka, zda šířit, či nešířit informace o těchto zločinech, je samozřejmě na rozhodnutí každého média. Podívala bych se na to ale jinak: pokud se nějaký časopis, třeba ten váš, rozhodne ignorovat a zamlčovat tyto donebevolající zločiny, co to vypovídá o jeho lidskosti a o pohledu na svět, který pomáhá formovat u svých čtenářů? Protože svět bez války na Ukrajině, který uměle vytvářejí některé tištěné a internetové sdělovací prostředky, to je svět, v němž se mučení, vraždění a znásilňování staly normou; svět, kde je „každý sám za sebe“ a „život jiného člověka je méně důležitý než můj vlastní“. Je to postapokalyptický svět, kde nefungují instituce a neplatí mezinárodní úmluvy. Je to život ve stavu nepřetržité války, která zničí lidstvo tak, jak jsme ho znali.
Plíživá normalizace zločinů proti lidstvu samozřejmě nezačala teprve ruskou agresí proti Ukrajině, já ale doufám, že jí skončí.

Cítíte se pořád součástí tohoto úsilí?

Rozhodně. Vyčerpanou součástí. Součástí, jež se snaží najít rovnováhu mezi uměleckou tvorbou a dvěma zaměstnáními, součástí, jež se nachází v relativním bezpečí, ale musí zamykat okna, součástí, jíž za zády doporučují, aby se sebrala a táhla tam, odkud přišla. Součástí, za niž trpí Ukrajina. Součástí, jež trpí s Ukrajinou.
Docela nedávno, 25. srpna, jsem začala spolu s profesorkou anglistiky na univerzitě Notre Dame du Lac, Romanou Huk, a pedagogy z Ukrajinské katolické univerzity ve Lvově, Teťanou Savčynskou a Oleksandrem Pronkevyčem, přednášet kurz Drama and Poetry in Ukraine at War: Representation of Injustice and Resilience in Ukraine, 2014—2024. Přednášky probíhají současně v USA a na Ukrajině, takže je občas přeruší vzdušný poplach. Lvovští studenti se někdy připojují z krytu. V roce 2024 jsem sama byla volnou posluchačkou tohoto kurzu a viděla jsem, jak silný vliv měl jak na americké, tak na ukrajinské studenty. Jsem ráda, že se můžu připojit k iniciativě usilující o navázání mezinárodní spolupráce mezi Ukrajinou a USA.
Identifikuji se s ukrajinským státem a s ukrajinským národem, jež jsou bohužel dosud v ohrožení. Proto mám niternou potřebu upřednostňovat činnost, která se nějak týká ukrajinské věci.

Nezdá se vám, že obzvlášť ve válčící zemi je na jednoho člověka takových úkolů až moc? Muži musí bojovat, ženy zase rodit. Nedávno jsem v ukrajinských médiích narazil na rozhovor s demografem, který prohlašuje, že každá žena musí porodit aspoň tři děti…

Zákony, podle nichž musí muži v branném věku bránit zemi, schvalovali zase muži. Muži dosud zaujímají většinu mocenských pozic, takže pokud chtějí změnit zákony, stačí, aby v parlamentu podali příslušný pozměňovací návrh. Obdobně se domnívám, že otázky, jež se bezprostředně týkají práv a svobod žen, musí posuzovat ženy.
Tvrzení podobná tomu, že každá žena by měla porodit tři děti, jsou nyní škodlivá, protože přispívají k polarizaci ukrajinské společnosti. A z neshod mezi Ukrajinci může mít prospěch leda Rusko. Takže médium, které šíří podobné narativy, ve mně vyvolává hodně otázek.
Všechny velké změny začínají jedním rozhodnutím, jedním činem, ale systémovými a institucionálními se mohou stát jedině díky společnému úsilí svých přívrženců a podpoře vládních struktur. Sama bych například nikdy nedokázala založit Ukrainian Studies Hub na univerzitě Notre Dame du Lac, protože k tomu jsou potřeba značné zdroje, které nemám. Současně ale moje aktivní účast na činnosti tohoto akademického centra vytváří podhoubí pro další vývoj ukrajinských studií na celém světě. Do ruského vpádu v roce 2022 se zahraniční odborníci Ukrajinou převážně zabývali v kontextu rusko-ukrajinských vztahů. Teď se ukrajinistika postupně osamostatňuje.

Lze ale život vůbec chápat jako nekonečnou řadu úkolů, daných příslušností k určitému národnímu či jazykovému společenství?

V roce 2023 jsem byla součástí pestrého společenství uprchlíků v americkém státě Vermont a povšimla jsem si přitom, že velká část z nich dělá práci, k níž nepotřebuje znalost jazyka. Chodili jsme spolu na jazykové kurzy a většina z nich už angličtinu obstojně ovládala. Ptala jsem se, proč si nehledají lepší práci, vždycky se mi ale dostalo stejné odpovědi: pracují tam kamarádi. Začala jsem se proto zamýšlet nad tím, jak důležitou roli v životě uprchlíků hraje jejich úsilí nalézt nové společenství. Dokážou se smířit s tím, že budou dostávat méně peněz, i s tím, že budou dělat těžší práci, pokud jim to současně umožní navázat vztahy s lidmi, kteří rozumějí jejich jazyku, historii a kultuře, obzvlášť tak daleko od domova.
Sledovala jsem cizí životy a viděla jsem v nich ten svůj jako v zrcadle. Když jsem ztratila pocit bezpečí v místě, kterému jsem říkala domov, nahradila jsem ho pocitem sounáležitosti se světovým společenstvím Ukrajinců.

Jak se vyrovnáváte s tou psychickou zátěží a tlakem, jimž jste už čtyři roky vystavena? Daří se vám odpočívat?

Odpočívat jsem neuměla nikdy, a teď je to ještě horší. Jsem pořád unavená. Špatně spím. Zprávy z domova mě často dohánějí k slzám. Moje poslední americká psychoterapeutka mi radila, abych omezila konzumaci traumatizujícího obsahu. Abych si vytvořila bublinu, v níž válka a globální oteplování neexistují. Když jsem to uslyšela, rozhodla jsem se, že si od psychoterapie dám pauzu. Začala jsem cvičit a chodit častěji ven. Problémy se spánkem to nevyřešilo, ale kvalita mého života se zlepšila.

V už zmíněném rozhovoru pro Ukrajinský žurnál vzpomínáte, že vás „vychovalo Ukrajinské rádio“. I vaše básnická sbírka, která na jaře vyšla česky, se jmenuje Rádio Válka a rozhlas v ní hraje důležitou roli. Souvisí to nějak? A je rádio dodnes součástí vašeho života?

Znělky Ukrajinského rádia pro mě odměřují čas. Poprvé se v éteru ozvaly v letech druhé světové války, za dob nezávislosti zněly ve vysílání každou hodinu. Udávaly čas dokonce i tehdy, když se nám doma zastavily hodiny. Po znělce hlasatel pokaždé oznámil: „V Kyjevě je právě sedm hodin.“ Mnohokrát jsem se ptala: „A v Chmelnyckém?“ Ale rádio mi nikdy neodpovědělo. Později jsem se dozvěděla, že celá Ukrajina se řídí kyjevským časem, a začalo mi pro změnu vrtat hlavou, proč prostě neřeknou, kolik je hodin. Proč musí upřesňovat, že jde o kyjevský čas, když žádný jiný se na Ukrajině nevyskytuje.
Dnes si v South Bend v Indianě občas pustím Světovou službu Ukrajinského rádia a poslouchám znělky z budoucnosti — na Ukrajině je totiž o sedm hodin víc než v Indianě.
A právě notový zápis znělek Ukrajinského rádia čtenáři najdou na stránkách mé sbírky. Rádio se stalo metronomem dějin.

Největší záhadou vaší knihy pro mě zůstávají začerněné řádky. Proč tam vůbec jsou, když se stejně nikdy nedozvíme, co ukrývají?

Pro mou tvůrčí praxi je klíčová otázka paměti a zapomenutí. Pracuji s cenzurovanými dokumenty, s úryvky vzpomínek, s neúplným archivem, takže moc dobře vím, že začerněné stránky jsou občas to jediné, co z minulosti zůstane. Nesnažím se ztracený obsah rekonstruovat tak, jako lingvisté rekonstruují praindoevropštinu. Přijímám ztrátu a nejistotu, kterou s sebou přináší. Současně je pro mě důležité odlišovat prostory zapomnění od prostorů zničené paměti. V prostorech zapomnění dochází ke ztrátě informací přirozenou cestou: každodenní opakování určitých činností mění roky života na jediný nekonečný den, čas stírá obličeje lidí na starých fotografiích i jejich jména. V mé knize znázorňují prostory zapomnění převážně interpunkční znaménka: „………, ....... … ….., … .. ……….. ……. .“ Prostory zničené paměti vznikají v důsledku úmyslného ničení dokumentů, artefaktů nebo pamětníků. Takové prostory jsou začerněné. Kromě nich tam ale jsou i prostory rekonstruované paměti. Čtenářům to může připadat, že před sebou mají původní text, ve skutečnosti ale jde o pokus zaplnit příliš rozsáhlý, a proto nápadný prostor zničené paměti.
Práce se zapomněním je pro mě teď důležitější než práce s pamětí, což souvisí zejména s dekolonizací ukrajinské paměti. Spousta věcí, které mi příbuzní vyprávěli o minulosti, nebyly jejich vlastní vzpomínky, ale pouhá ozvěna sovětského metanarativu. Dědeček mi například v dětství často opakoval, že jeho „táta byl vojákem a padl za války… zabili ho Němci“. A víc nic. Když jsem vychodila školu, babička mi řekla, že nenarukoval v roce 1941, ale zůstal na okupovaném území a mobilizovali ho až roku 1944, poté, co Ukrajinu „osvobodili“ rudoarmějci: život na okupovaném území totiž z hlediska sovětských úřadů představoval „hanbu, již je třeba smýt krví“. O dalších pár let později mi při prohlížení dokumentů došlo, že mezi pradědečkovým vstupem do armády a dnem, kdy padl, neuplynuly ani tři týdny. Byl to jeho jediný boj.
Dědeček mi pak pověděl, že podle vyprávění sousedů, kteří vojenskou službu přežili, jim armáda žádný výcvik neposkytla, nedostali dokonce ani uniformy. Můj pradědeček šel do boje nevycvičený a neozbrojený, protože „zbraň se dobývá v boji“. Podle norem mezinárodního práva tudíž můj pradědeček rudoarmějcem nikdy nebyl. Nezabili ho nacisté, ale sovětské úřady. Rukama německých vojáků.

Mužům, jako byl můj pradědeček, se lidově říkalo „černokabátníci“. Na hromadném hrobě má napsáno „vojín“. Černokabátníci neměli v sovětském metanarativu druhé světové války místo, v metanarativu nezávislé Ukrajiny ho však mají. Pamětníků druhé světové války je čím dál méně, proto se teď víc soustředím na výzkum prostorů zničené paměti.

Začala jste psát anglicky, dokonce za své anglojazyčné texty dostáváte ceny. Co vás k tomu vedlo? A hodláte v tom pokračovat?

Využívání angličtiny v tvorbě mi pomáhá přijmout novou realitu, tu, v níž existuji. Když jsem v září 2022 do USA přijela, psala jsem ukrajinsky a pak jsem to překládala. Bohužel to byl proces podstatně delší a komplikovanější než samotné psaní. Rozhodla jsem se proto, že zkusím psát rovnou anglicky. Moje první eseje daly vyučujícím, kteří je opravovali, pořádně zabrat, ale po půlroce na Dartmouth College jsem už psala o hodně lépe. Současně jsem se zapojila do poetického workshopu Cynthie Huntington a učinila jsem první pokusy psát básně v angličtině.
Angličtina mi umožňuje udržet si odstup mezi svou traumatickou zkušeností, která je spojená s ukrajinskojazyčným prostředím, a jejím tvůrčím uchopením. Proto se moje anglojazyčná tvorba — zaměřená zejména na verbalizaci ukrajinské zkušenosti — od té ukrajinskojazyčné kvalitativně liší. Dál píši i ukrajinsky, častěji ale pracuji v angličtině.
Co se týče literárních ocenění, chápu je nejen jako výraz uznání pro mě osobně, ale hlavně jako doklad toho, že témata, jimž se věnuji, mají svůj význam i pro anglojazyčné čtenáře. Jsou to témata všelidská, já je ale zpracovávám na materiálu ukrajinské zkušenosti 20. a 21. století. Dokonce i texty o mé vlastní zkušenosti znějí specificky ukrajinsky. Když píšu anglicky básně o dětství v devadesátých letech a o jazykové diskriminaci, občas se v nich objeví ukrajinština, ruština i suržyk (hovorová směsice ukrajinštiny a ruštiny — pozn. M. T.). Tyto jinojazyčné vložky často rozšiřují nebo i od základu mění význam anglojazyčných částí textu. Vícejazyčnost v mých textech funguje podobně jako prostory zapomnění: anglojazyčný čtenář vidí text, ale musí vynaložit určité úsilí, aby mu porozuměl.
Jazyk je pro mě neoddělitelně spjat s určitou zemí a tvorba je dobrodružství na celý život. Nemůžu vyloučit, že v budoucnu se ocitnu v jiném jazykovém prostředí a začnu psát dalším jazykem.

Od chvíle, kdy jste začala studovat v USA, se postoj amerických představitelů k Ukrajině podstatně změnil. Lépe řečeno změnili se ti představitelé. Mělo to nějaký vliv na atmosféru uvnitř univerzity, na reakce lidi, které tam potkáváte?

Přestěhovala jsem se z demokratického Vermontu do republikánské Indiany už před volbami v roce 2024, takže určitou změnu atmosféry jsem pocítila ještě dřív, než nastoupila nová administrativa. Během posledních dvou let jsem se několikrát stala terčem xenofobních komentářů, převážně se mi ale dostává podpory a pochopení. Můj školitel, básník Johannes Göransson, stejně jako katedra anglistiky a Nanovic Institute univerzity Notre Dame du Lac se aktivně podílejí na podpoře ukrajinské kultury na kampusu.
Nejvíc mnou otřásla opakovaná přítomnost agentů ICE na kampusu. Zahraniční studenty to loni znepokojilo, ačkoliv příslušné doklady samozřejmě všichni máme, jinak bychom ani nemohli překročit hranici.
Americké akademické kruhy se obecně snaží držet od politiky stranou, ale fakt, že na univerzitě Notre Dame du Lac otevřeli Ukrainian Studies Hub, dokládá postoj vedení školy k ruské válce na Ukrajině dost jasně.

Kromě vlastní tvorby také překládáte z běloruštiny. Jak jste se k běloruské literatuře vůbec dostala?

Když jsem byla malá, měla jsem doma knihy v běloruštině. Rodina mojí tety tehdy žila v běloruském Salihorsku, a když sestřenice jezdila na léto k babičce a dědečkovi, přivezla občas nějakou knížku. Vyrůstala jsem v Chmelnyckém, ve městě, které je známé svou velkou tržnicí, také se jí říká bazar. Často tam jezdili překupníci z Běloruska, takže běloruština byla od dětství součástí mého jazykového prostředí. Důležitá úloha tu patří mému nevlastnímu otci, etnickému Bělorusovi, který se sice narodil na západní Ukrajině a běloruské občanství nikdy neměl, udržoval však kontakty s rodinou v Bělorusku. Jeho příbuzní diktátora Lukašenka nikdy nepodporovali, ale v Bělorusku zůstali i po porážce revoluce (v roce 2020 — pozn. M. T.). Teď pociťují následky svého rozhodnutí. Proto mi Bělorusové nikdy nebyli cizí. Nejsou to pro mě severní sousedé, spíš příbuzní.
Oficiální Bělorusko odsuzuji, ale běloruských opozičních spisovatelů, kteří zpravidla žijí v exilu, si vážím. Po vypuknutí velké války podpořili Ukrajince a nepokoušejí se omlouvat běloruský podíl na ruském vpádu. Nezapomínejme, že běloruská spoluúčast na agresi umožnila i genocidu v Buči.
Mám mezi nimi dobré známé, přátelím se třeba se Siroškou Pistončykem (pseudonym Sjarheje Pryluckého), etnickým Bělorusem, který žije v Buči. Další běloruské spisovatele sleduji aspoň na sociálních sítích a promluvíme si jednou za čas, když se potkáme někde na literárním festivalu.

Existuje na Ukrajině bělorusistika jako filologický obor?

Na mé alma mater, Kyjevské národní univerzitě Tarase Ševčenka, působí Centrum běloruského jazyka a kultury Uladzimira Karatkeviče, kde lze v kombinaci s angličtinou studovat obor běloruská a ukrajinská literatura. Po krátké pauze v roce 2023 univerzita jeho činnost oficiálně znovuobnovila jako projev úcty k běloruským vojákům, kteří brání Ukrajinu, zejména v řadách pluku Kastuse Kalinouského.

Spolu s Lesykem Panasjukem jste loni přeložila román Dzieci Alindarki (Alindarkovy děti, 2014) od předního běloruského exilového spisovatele Alherda Bachareviče, který v minulých letech už vyšel francouzsky i anglicky. Čím je pro ukrajinské čtenáře aktuální?

Alindarkovy děti jsou vlastně úvahou o jazyce jako nástroji odporu proti totalitnímu státu. Rozdíl mezi Běloruskem a Ukrajinou tkví podle mého názoru v tom, že Bělorusy ruský tlak připravil o národní jazyk. My se k ruským narativům stavíme podstatně kritičtěji, protože je z jazykového hlediska vnímáme jako cizí. Čím dál méně používáme ruštinu v každodenním životě a odmítli jsme ji i na oficiální úrovni. Třeba moje máma, která v devadesátých letech a bezprostředně po roce 2000 hovořila převážně rusky, přesto aktivně používala i ukrajinštinu, protože úřední styk a daňový systém u nás už tehdy fungovaly v ukrajinštině. Také ve škole, kam jsem chodila, vedli všichni učitelé hodiny ukrajinsky. Naopak moje sestřenice získala vzdělání v ruštině, ačkoliv ještě měla běloruskojazyčné učebnice. Hovořit bělorusky se v Bělorusku už tehdy chápalo jako výraz neposlušnosti. A o tom jsou Alindarkovy děti.

Absolvovala jste kurz krymské tatarštiny, co vás k tomu vedlo?

Jazyk jsem začala studovat pod vlivem popularizátora krymskotatarské kultury Narimana Alijeva. Jeho Krymská trilogie (cyklus tří krátkých filmů z let 2013 až 2016 — pozn. M. T.) stylisticky navazuje na tradici takzvaného ukrajinského poetického filmu. Po jejím zhlédnutí jsem si uvědomila, že mi schází kontext, který by mi umožnil porozumět reáliím, v nichž vznikala. Tou dobou jsem už uměla dobře anglicky, spoustou jazyků jsem mohla vést jednoduché dialogy, leccos jsem věděla o kulturách evropských zemí, jazykem jedné z největších národnostních menšin Ukrajiny jsem ale přesto neuměla ani pozdravit a vůbec jsem o této stránce ukrajinské historie věděla velmi málo. Zastyděla jsem se a přihlásila se na kurz krymské tatarštiny na Ukrajinské katolické univerzitě ve Lvově. Zatím ještě neovládám jazyk dost na to, abych mohla číst a psát bez slovníku, na jednoduchý dialog to ale stačí. K tomu, abych mohla z krymské tatarštiny překládat, musím ještě ujít dlouhou cestu, už jsem po ní ale vykročila.