Čtení knih jako útočiště před rozhodovací únavou

Náš digitální život se proměnil v neustálé scrollování a unavující rozhodování, na co se mezi desítkami otevřených panelů soustředit. Kde vzít v éře informačního přesycení ztracenou schopnost soustředění? Lék na roztěkanou mysl možná leží přímo na nočním stolku.

Je pondělní ráno a můj prohlížeč vypadá jako byt chorobného shromažďovače. Dvanáct otevřených panelů, možná čtrnáct. Je tam analytická esej o zásadním dokumentárním filmu, z které jsem přečetl první tři odstavce. Text na Substacku o konci mid-budget filmů v Hollywoodu, rozhovor s popovou hvězdou, článek o jakémsi archeologickém objevu, který mi včera v jedenáct v noci připadal naprosto neodkladný, a obsáhlý profil z The Atlantic, u kterého jsem si slíbil, že ho určitě dočtu u kafe.

U každého z nich jsem měl ve chvíli, kdy jsem ho otevíral, pocit, že je to přesně ta věc, kterou si teď potřebuji přečíst. Dohromady ale teď vedle sebe pod vrcholkem mého prohlížeče působí jako drobná výčitka. Nezavřel jsem je, protože jsem se k nim chtěl vrátit. Ale je pondělí, musím odpovědět na maily, projet si prezentaci na přednášku, na krk mi dýchá deadline článku, a tak provádím klasický domácí rituál, který už mnozí z nás dělají na autopilota: všechny si je postupně uložím do záložek a pozavírám. A dám se do práce.

Vrátím se k nim? Někdy ano. Mnohem častěji ale tato složka funguje jako svého druhu digitální pohřebiště. Místo, kam se dobré čtenářské úmysly odcházejí technicky zakonzervovat a být zapomenuty. A hromada čtení na později jen dál roste, až se zdá stresující ji vůbec otevřít. Do toho si s přítelkyní předplácíme Deník N a Respekt, digitálně The Atlantic a New York Times a já předem cítím nejasný pocit viny, když si všechny ty důležité články nepřečtu.

A pak jsou tu ještě obrazové zdroje: různí chytří a zajímaví lidé, které sleduji na YouTube a Instagramu a jejichž vkusu důvěřuji, mi hází do feedu tipy na nové filmy, nová alba a nové romány s nenuceností kamaráda, který vám před hospodou podává cigaretu.

Když pak přijde páteční večer a já mám konečně pár hodin volno, necítím se vůbec svobodně. Cítím se v obležení. Esej, album, seriál, o kterém všichni najednou mluví, román, který už tři týdny vyčítavě leží na nočním stolku. Komu se nakonec oddám? To, že mám na výběr z obrovského množství toho nejlepšího, mé schopnosti si vůbec něco vybrat a kulturně prožít měřitelně zhoršilo. Nikoliv zlepšilo, jak by se mohlo zdát.

V samotném anglickém slově browser (prohlížeč) je něco velmi výstižného. Sloveso browse totiž původně popisovalo to, co dělá koza nebo jelen s živým plotem. Čenichá podél něj a tu si vezme lístek, támhle výhonek, nikdy se úplně nezastaví a vždycky se přesune k další větvičce. Ke knihám se dostalo až v devatenáctém století, aby popsalo onu příjemnou, bezcílnou činnost, kdy očima přejíždíte po hřbetech v polici knihy. A trvalo to zhruba další století, než zakotvilo u softwaru, který dnes strukturuje většinu mého čtenářského života. Jsem rád, že to vím. Znamená to totiž, že prohlížeč byl od samého začátku pojmenován přesně: je to stroj na spásání, ne na to, abyste si u něj snědli plnohodnotné jídlo. Nikdo ho nenavrhl tak, aby mi pomohl něco dokončit. Byl postaven proto, aby mě udržel v neustálém pohybu.

I.

Nedávno jsem zachytil jeden drobný, ale užitečný postřeh v rozhovoru mezi spisovatelem píšícím o přírodě Robertem Macfarlanem a prozaičkou Elif Shafak v podcastovém pořadu Davida Perella o psaní, prozaicky nazvaném How I Write. Macfarlane v jednu chvíli říká, že začal být podezřívavý k obvyklému anglickému obratu „pay attention“ (po našem věnovat pozornost, ale doslovně platit pozorností), protože do něčeho, co by nemělo mít transakční povahu, pašuje právě transakci. Sloveso „platit“ v sobě skrývá předpoklad, že za to očekáváte něco zpět. Raději by prý říkal „to give attention“, tedy že pozornost „dáváme“. Česky to řešit nemusíme, protože mi ji vždycky přímo věnujeme, ale jak často se nad tím obratem „věnovat pozornost“ opravdu zamyslíme? Myslím jako nad aktem, u nějž není slíbena žádná návratnost. Internet nás vycvičil vztahovat se k našemu vlastnímu soustředění jako k měně, kterou je třeba moudře utrácet na nekonečném trhu možností, spíše než jako k něčemu, co bychom mohli prostě, bezpodmínečně nabídnout jedné jediné věci.

Tenhle rozdíl se mi honí hlavou kvůli dvěma knihám, které jsem toto léto nedávno přečetl. Obě napsal Ben Lerner, první je román či meta-próza Transcription, druhá básnická sbírka The Lights. Neplánoval jsem je číst hned po sobě, ale prostě se to stalo, jak to bývá. Tedy že jedna velmi dobrá kniha za sebou někdy táhne další autorovo dílo jako ocas komety.

To, co mě v obou případech zaujalo, nebyl jen Lernerův jazyk, jakkoli je precizní a plný sebeanalýz i sebezpytování a zábavné, intelektuální hry se čtenářem. Šlo spíš o to, co se se mnou dělo oněch patnáct minut předtím, než jsem se do čtení skutečně ponořil. Pokaždé jsem začínal takové malé, dotěrné vyjednávání s vlastní hlavou. Vezmu knihu do ruky. Zase ji položím. Ještě jednou zkontroluju telefon, jako by se snad mohl za posledních devadesát vteřin jeho obsah nějak přeskládat. Říkám si, jestli bych se raději neměl dívat na ten dokument, co mi doporučil kamarád. Nebo konečně otevřít ten dlouhý text z PageNotFound, který pořád vyčítavě svítí v mých záložkách.

A pak se prostě pustím do čtení, i když tam někde ty myšlenky na jiné trávení času existují. A někde kolem desáté nebo patnácté minuty od první stránky se ve mně něco přepne a já přestanu ve svém ADHD nastavení mozku váhat. Prostě jen čtu. Vybírání skončilo. Svou pozornost jsem daroval, místo abych ji utratil. A dokud ta kniha zůstane otevřená, nic jiného s ní nesoupeří.

II.

Bylo by snadné tohle všechno odmávnout jako nostalgii převlečenou za kulturní kritiku. Od za dva roky třicetiletého, tedy brzy ve středním věku, lamentujícího novináře, který zuby nehty svírá svou tištěnou knížku jako nějaký růženec proti ďáblu algoritmu. Ale ten váhavý diskomfort, který tu popisuji, má jméno a není nijak nový. Psychologové už desítky let mluví o únavě z rozhodování (anglicky decision fatigue): o onom prostém, skličujícím faktu, že čím víc rozhodnutí za sebou musíme udělat, tím víc klesá jejich kvalita. Nové je ale to obrovské měřítko, v jakém se s ní setkáváme. A způsob, jakým se zhmotnila do našich každodenních životů.

Právě to bylo tématem nedávné epizody mého oblíbeného podcastu Critics at Large magazínu The New Yorker nazvané „Naše moderní přesycení volbou“, ve které debata kritiků vycházela z knihy The Age of Choice historičky Sophie Rosenfeld. Rosenfeld sleduje, jak byla v průběhu posledních několika staletí schopnost volby — co si koupit, čemu věřit, na co se dívat, kým se stát — postupně povýšena z praktické vymoženosti na něco, co se blíží občanskému náboženství: na samotnou definici svobody. Jeden moment z této debaty ve mně utkvěl obzvlášť: nadbytek možností volby v jedné oblasti života často maskuje nedostatek možností volby někde jinde. A kultura uspořádaná výhradně kolem individuálního výběru má paradoxně tendenci izolovat samotného jedince, který si vybírá.

Nekonečné a osamělé vybírání z nekonečného množství možností není automaticky totéž jako být svobodný. Může to být stejně tak dobře způsob, jak skončit úplně sám, jen s neustále scrollujícím palcem. Z historie, kterou Rosenfeld předkládá, jasně vyplývá, že tenhle pocit není žádné osobní selhání, žádná povahová vada, kterou by člověk mohl napravit větší dávkou sebekázně. Je to předvídatelný výsledek systému, který strávil dvě staletí tím, že nás přesvědčoval, že více možností ze své podstaty vždy znamená více volnosti. A který teprve nedávno narazil na fyzický limit toho, kolik možností dokáže jeden večer nebo jedno rozpětí pozornosti reálně pojmout.

Nedávná kniha Filterworld od novináře Kylea Chayky, specializujícího se na korelaci mezi kulturou a technologiemi, posouvá tento neklid ještě mechaničtějším směrem. Jeho argument lze stručně shrnout takto: algoritmy, které dnes zprostředkovávají téměř vše, co konzumujeme, ať už je to Spotify, Netflix, nebo samotný feed na Instagramu — jenž mi servíruje knižní a filmová doporučení od lidí, jejichž vkusu věřím — předstírají, že naše možnosti volby rozšiřují. Ve skutečnosti ale většinou jen potichu provádějí onen výběr za nás v přestrojení za personalizaci. A výsledkem je kultura, která začíná vypadat a znít podezřele stejně od Brna po Kodaň. Věříme, že si vybíráme. Většinou jsme však obsluhováni.

III.

Umím si tento pocit představit hlavně z let strávených procházením obrazů a instalací v galeriích. Postavte diváka před jeden složitý obraz a odehraje se něco velmi podobného onomu mému patnáctiminutovému vyjednávání na začátku knihy. Nutkání mrknout se na popisky na zdi. Zkontrolovat předem, co je ve vedlejší místnosti. Vyfotit si dílo a jít dál ještě dřív, než si ho skutečně prohlédneme. Pomalé, soustředěné zírání na jediné plátno může být vnímáno okolními rychlými návštěvníky galerie jako takřka akt výstřednosti, muzejním ekvivalentem dočtení uloženého článku.

Obraz, stejně jako kniha, odmítá automaticky přehrát další věc v pořadí, jako to dělají krátká videa na sítích nebo filmy na Netflixu. Prostě tam jen visí a nechává na nás, jestli mu budeme věnovat naši pozornost.

Což mě vrací zpět k samotné knize jako k objektu. Fyzická kniha vám nedoporučí další titul, než stihnete dočíst tu současnou. Nemá tlačítko pro automatické přehrávání. Uvnitř Transcription není žádný algoritmus, který by vás popostrčil k jinému, poutavějšímu Lernerovu románu v momentě, kdy tenhle začne být pomalý nebo náročný. Jakmile jste v knize, je to jeden hlas, jedna narativní architektura, sto a něco stran, kterými je třeba se prokousat v pořadí, jaké autor zamýšlel. A tempem, jaké vám dovolí vaše vlastní mysl a oči.

Kognitivní vědkyně Maryanne Wolf strávila roky zkoumáním toho, co nazývá termínem hluboké čtení (anglicky deep reading). Oné specifické, náročné nervové dráhy, kterou buduje a procvičuje soustředěný kontakt s tištěnou stránkou, a kterou naopak ono návykové klouzání po obrazovce zjevně obrušuje a oslabuje. Její výzkum, popsaný v knize Čtenáři, vrať se (česky vyšla v Hostu v roce 2020), naznačuje, že čtení na obrazovce nás trénuje k tomu, abychom lovili klíčová slova, přeskakovali dopředu a vyzobávali si jen určité, zjednodušující závěry. Čtení fyzické knihy naopak kultivuje opačné schopnosti: trpělivost, schopnost vyvozovat významy a ochotu pobýt v cizích strukturách vět dostatečně dlouho na to, aby nás mohly proměnit a zároveň abychom s nimi mohli polemizovat.

Když si poznatky Wolf pročítám, zaráží mě, jak přesně to, co popisuje, vystihuje rozdíl mezi mou vlastní roztěkanou čtvrthodinku před tím, než mě kniha konečně pohltí, a po tom, co jsem ponořen. Přeřazuji z jednoho modu pozornosti do jiného, téměř nekompatibilního — z roztěkaného mozku vytrénovaného panely prohlížeče do mozku čtenářského, který v jednu chvíli pojme jen jednu jedinou věc. Není divu, že chvíli trvá, než do toho stavu dorazím. A jak slastný pak je!

IV.

Nemyslím si, že by knihy někoho zachránily před informační záplavou v nějakém velkolepém, civilizačním měřítku. A k jakékoliv eseji, která by to slibovala, bych byl nedůvěřivý. To, co nabízejí, je sice méně oslňující, ale myslím si, že o to užitečnější: prostor pro trénink.

Pokaždé, když nějakou knihu vezmete do ruky a takříkajíc protrpíte počáteční čtvrthodinku pochybností (tento čas imerze může být pro každého pochopitelně jiný), procvičujete si dovednost, kterou se zbytek vašeho digitálního života aktivně snaží vymazat. Dovednost čisté pozornosti přesně jedné věci. Aniž by vzadu v hlavě běželo počítadlo toho, co jiného jste s ní mohli získat.

Thomas z již zmiňovaného románu Transcription je svým způsobem malým pomníkem tohoto druhu nedělitelné přítomnosti. Vzdělanec starého světa, který vzpomíná na život skrz díla, která zkoumal. A v jiném slova smyslu jím je i zhuštěnost básní v Lernerově sbírce The Lights, která po čtenáři žádá, aby zpomalil, aby se na krátké verše opravdu zaměřil, protože jsou mnohovrstevnaté a referenční k velmi složitým teoriím.

V.

Samozřejmě je mírně ironické, že tohle všechno píšu pro online vydání na obrazovce, do svého vlastního otevřeného panelu v Google Docs v Safari prohlížeči. Jako esej. Jako esej a jako další nárok na něčí už tak přeplněný den plný informací z internetu mezi desítkami jiných článků, které o pozornost soupeří. Nedokážu tu tento paradox úplně vyřešit a nebudu předstírat, že tato esej je z onoho přesycení vyjmuta. Možná k němu přispívá. Ale i to je asi v pořádku.

Možná tím nejupřímnějším, co může takový text udělat, je jemně vás popostrčit k tomu, abyste po přečtení posledních řádků ten panel zavřeli. A sáhli po knize, která vám leží na nočním stolku.

Ostatně to samé platí pro mě. Bude tu zase pondělní ráno a panely v prohlížeči se budou kupit bez ohledu na cokoliv, co jsem právě napsal. K onomu nekonečnému hřbitovu dobrých úmyslů přidám tucet dalších článků a většina z nich tam zůstane zdvořile nepřečtena už napořád.

Na mém nočním stolku ale leží kniha, v níž mi záložka drží místo, a až dnes večer přejde mých obvyklých patnáct minut pochybností, vím naprosto přesně, co se stane: po vzoru spisovatele Macfarlana jí daruji svou pozornost, nikoli zaplatím. A na hodinu nebo dvě už mi internet, chvála bohu, nebude mít co dalšího doporučit.

*

Frankfurtský veletrh tak nemusí být jen oslavou literárního umění a české knižní tvorby, ale v současném digitálním prostoru také oázou uzavřených příběhů a návratem k soustředěnější pozornosti, která je dnes vzácná a v některých textech se o ní začíná mluvit jako o statusovém symbolu vyšších vrstev. Co to znamená pro svět stále rostoucí nerovnosti mezi třídami, to už je složitější otázkou na jiný, komplexnější článek, ale nám zůstává luxus v podobě možnosti si kdykoliv s literaturou tento typ soustředění dopřát a tříbit jej.