Země, která roste před očima

Vaše básně pojednávají o odvrácené straně ukrajinské reality, ale přesto je ze sbírky cítit určitý optimismus, dokonce hravost až rozpustilost. Chcete tím dodat kontrast realitě, kterou popisujete?

Vlastně jde o celou filozofii, kterou se řídím ve své tvorbě. Myslím, že umělec by neměl čtenáře zavádět do slepé uličky. Měl by mu dát naději — náš každodenní život je i bez toho naplněn temnotou a hrůzami. V životě běžného Ukrajince je hrůzy až až. Optimismus prostupuje mou tvorbu od začátku, ale zhruba před deseti lety jsem ho do ní začala zapojovat zcela vědomě. Je důležitý pro mě osobně, ale mám dojem, že i pro čtenáře. Protože takových lidí, kteří se v nás snaží vyvolat malomyslnost, je hromada. K těm já ale patřit nechci.

A co název Stop.Ua? Ten totiž může mít několik významů…

Jedna ze zásadních básní té sbírky — ta o charkovských hotelích — líčí situaci kolem fotbalového šampionátu Euro 2012, který se tehdy konal i v Charkově. Je v ní popsáno, jak město uklízejí a snaží se ho zkrášlit, abychom vypadali hezčí, ale přitom se například neopravuje potrubí. A právě název Stop.Ua říká: „Zastavme se a podívejme se, kam směřujeme — celá naše země a konkrétně i Charkov.“ Chtěla jsem tím upoutat pozornost, což značka STOP dokáže. Je unifikovaná, srozumitelná v jakékoliv zemi… V názvu je výchozí „zastavte se“ a dál ho lze interpretovat různě. „Zastavte se, tady je Ukrajina“, „zastavte se, Ukrajinci, a popřemýšlejme, kam směřujeme“ anebo „zastavme se a upozorněme na tuto zemi“. Má to vlastně víc aspektů. Aspekt města, celé země, ale i státu, na který ostatní hledí zvenčí.

Ve vaší poezii se celkově vyskytují různé moderní prvky — internet, monitory, kanceláře… Zatímco vliv tradiční ukrajinské kultury — třeba banduristé, kozáci, výšivky a podobně — v ní není.

Tak je to konkrétně v této sbírce. Před těmi zhruba dvaceti lety, kdy jsem básně psala, jsem byla hodně zapálená. Inspirovala mě země, která žije v moderním rytmu. Která se mi mění před očima a roste společně se mnou. Bylo pro mě důležité zaznamenat, jak moc se naše současnost liší od zkostnatělosti Sovětského svazu. SSSR se rozpadl, když mi bylo deset, ale i tak bylo příšerné si později uvědomit, co se dělo ještě za mého života: například když mi byly tři roky, ve vězení umučili básníka Vasyla Stuse. Hrozné zjištění, v jakém strašném státě jsme žili! Po letech nezávislosti se však postupně začalo ukazovat — a dnes je to patrné ještě víc —, že my, Ukrajinci, jsme technicky velmi vyspělý národ. A jsme něco zcela jiného než tamto strašné impérium. V mé poezii se tenhle rozdíl mezi námi a našimi nepřáteli odráží. Navíc v té době, v roce 2008, Rusko vtrhlo do Gruzie… V básních Stop.Ua je cítit předzvěst toho, že my jsme další na řadě, že se Rusko jednou bude snažit dobýt i nás. Vidíte, mluvíme spolu 21. srpna, kdy vlastně to stejné impérium, které se tehdy nazývalo Sovětský svaz, přijelo s tanky do Československa. Takže vy rozumíte, o čem je řeč. O nepřátelích, kteří po celá staletí dělají jedno a totéž.

Krásně jste teď popsala váš vztah k agresivním sousedům, protože právě srpen 1968 zásadně a negativně poznamenal pohled Čechů na Rusy, ale já vždycky říkám: „To jste ještě neslyšeli Ukrajince, jak ti je nesnášejí!“

Teprve teď si začínáme uvědomovat, co s námi provedli. Většina Ukrajinců byla donedávna ovlivněna sovětskou propagandou a ani pořádně nechápala, že někdejší bojovníci za ukrajinskou nezávislost dělali správnou věc. A my teď musíme ještě řadu věcí prozkoumat, abychom porozuměli, kým jsme ve skutečnosti. Nyní sice dochází k velkým změnám, ale čeká nás ještě spousta práce.

Charkov byl v době, kdy jste psala tuhle sbírku, ruskojazyčným městem. Vždycky mě u spisovatelů, kteří pocházejí z takového prostředí, zajímá, proč si vybrali ukrajinštinu — vždyť psát rusky bylo v té době výhodnější. Ale u vás mám dojem, že vy jste si vůbec nemusela vybírat, že jste prostě okamžitě začala psát ukrajinsky.

Asi od třinácti let, kdy jsem poezii začala brát už seriózněji, jsem zpočátku psala jak ukrajinsky, tak rusky. V určitou chvíli jsem však pochopila, že ukrajinština mi dává mnohem víc možností. Je bohatší, hlubší, přesnější. Je zkrátka neskutečná, člověk ji stále musí zkoumat a zkoumat a pořád nachází nová slova. Pak se mnou na univerzitě dělali rozhovor a já pochopila — jestli chci, aby mě ostatní vnímali jako Ukrajinku, nemůžu mluvit rusky. Později jsem se taky začala zabývat otázkou, proč se ve velkých ukrajinských městech přestalo mluvit ukrajinsky. A ukázalo se, že to bylo ze strachu, byla to strategie přežití. Lidi se přizpůsobovali, aby příliš nevynikali. A já jsem tohle stigma chtěla prolomit. Bylo to těžké rozhodnutí. Skoro celý život jsem pracovala v médiích a ode všech ostatních mě odlišovalo to, že jsem dělala materiály v ukrajinštině.

Právě na to se chci zeptat, jestli jste s tím měla nějaké obtíže?

Obtíže vysloveně ne, ale mí kolegové nechápali, proč od lidí, s nimiž dělám rozhovor, požaduju, aby mluvili ukrajinsky. Ptali se: „K čemu to děláš? Vždyť v zákoně je napsáno, že můžeme mluvit oběma jazyky.“ Jenže já jsem chtěla, aby média k lidem promlouvala řečí, kterou jednou stejně budou muset používat a díky níž je budou identifikovat ve světě. Bylo nutné tomu trochu napomoct, protože ukrajinština prožila přes tři sta let zákazů. Šlo vysloveně o moji vlastní strategii podpory státu: jakmile vyjdu za dveře svého domova, budu mluvit výhradně ukrajinsky. I když s mámou jsem třeba mohla doma mluvit rusky…

Takže vaše rodina nebyla ukrajinojazyčná?

Mí rodiče mluví rusky i ukrajinsky. Je jim kolem osmdesáti, takové lidi těžko předěláte. Ale jinak jsou to ukrajinští vlastenci — můj otec, který je kněz, pomáhal budovat ukrajinskou nezávislou církev. Lidi obecně mají různé důvody, proč mluví rusky. Pro mě je důležité, že já sama to nedělám. V posledních letech se můj poměr k ruštině jednoznačně zhoršil — vždyť je to jazyk, jímž mučí mé kamarády! Jsem si jistá, že v následujících třiceti letech se nebudu moct vrátit ke čtení v ruštině, takže jsem ze své knihovny vyhodila spoustu knížek, protože to byly překlady do ruštiny. Uvedu příklad. Zbožňuju Murakamiho, a když jsem nedávno psala svůj román, potřebovala jsem si navodit určitou náladu, která je v jeho knize Kronika ptáčka na klíček. Jenže vtom mi došlo, že prostě nezvládnu otevřít ten ruský překlad. Ukrajinský překlad sice existuje, ale dá se špatně sehnat. Tak jsem si šla koupit knížku v angličtině, ačkoliv jsem doma měla ruskou verzi.

Celkově ale hodně Ukrajinců v současnosti přestalo mluvit rusky a přešlo na ukrajinštinu. Situace se změnila ve prospěch ukrajinštiny…

Jistě, změnila se radikálně. Vyrostlo mnoho mladých lidí, kteří vědomě přešli na ukrajinštinu. Přičemž oni moc dobře vědí proč, ale taky je kolem nich daleko méně propagandy, než bylo za nás. Po zahájení plnohodnotné agrese se naštěstí přestaly dovážet ruské knihy. Ukrajinský knižní trh se konečně trochu vzpamatoval, ale jakmile došlo ke zlepšení, Rusové začali útočit na knižní sklady a knižní infrastrukturu. Není to žádná náhoda. Tohle udělali už v minulosti — dosáhli toho, že významná část Ukrajinců přestala mluvit ukrajinsky. Za ukrajinštinu vás ve své době mohli klidně zavřít do vězení nebo poslat na nápravné práce.

Takže cítíte zadostiučinění, že se ukrajinská kultura stala, ač tedy bohužel díky současné válce, viditelná i ve světě?

Hrozně bych si přála, aby se to stalo bez války, nicméně si uvědomuju, že by to byl mnohem delší proces. Zase kvůli našim nepřátelům, kteří ve velkém expandovali do evropských zemí. Jejich kultura je vždycky propagandistická a jejich stát na propagandu vydává obrovské prostředky. Ukrajina si zatím neuvědomila, že kultura je druh propagandy a že je nezbytné ji podporovat. My pochopitelně zaostáváme za naším nepřítelem, protože on pracuje s evropským publikem po celá desetiletí.

Ano, o Puškinovi víme všechno…

Když vezmete třeba univerzity, tak všechny katedry slavistiky jsou de facto katedry rusistiky. Byla bych ráda, aby tam na stejné úrovni byla zastoupena i ukrajinština, kterou po celá staletí ničilo ruské impérium. Stále objevujeme nové a nové ukrajinské spisovatele, o nichž jsme doposud neměli tušení, po kterých zůstal třeba jen jeden román, zbytek byl zničen. Teprve teď zjišťujeme, kolik bylo zajímavých autorů ve 20. letech 20. století jenom v Charkově. A že Charkov byl tehdy jedním z ústředních míst ukrajinské literatury. O tom se běžný Ukrajinec dozvídá až nyní.

A jak vypadá Charkov jako město dnes?

Charkov se oproti době, která je popsaná ve Stop.Ua, velmi změnil. Je to křehké město, ale zároveň značně vytrvalé. Právě v mém novém románu přemítám nad tím, zda to my jsme takoví vytrvalí, nebo je to tím místem, které se nachází na křižovatce mnoha cest, větrů a které si nás prostě samo přitáhlo k sobě. Protože zůstávat tady, na hranicích… Obzvlášť zřetelně je to cítit během velké války. Myslím, že Charkov přežil právě díky vytrvalosti. Proto máme sílu čelit každodenní realitě: znova a znova odklízet trosky, jít do nedávno zasažené kavárny, nosit kávu záchranářům… Charkované chápou, že pokud odtud odejdou, město přestane existovat. Je neskutečné ho pozorovat. Dnes má Charkov mnohem inkluzivnější prostor, než měl před celoplošnou invazí: pomalu se připravuje na návrat bojovníků, kteří se zde nebudou moct pohybovat stejně jako dřív. Budou tu lidé na vozíku, s protézami, nevidomí… Město se postupně mění, aby tyto lidi mohlo přijmout. Je u nás spousta uvědomělých lidí, těch, kdo pomáhají naší armádě různými způsoby. Včetně mnoha lidí, kteří se naučili přemýšlet o inkluzi.