Praha, hlavní město 20. století

V posledních několika desetiletích jste se věnoval české kulturní historii, dokončil jste svou pražskou trilogii a nabídl nový pohled na modernitu. Existuje v Praze nějaká budova, dílo nebo památka, která pro vás tuto modernitu vystihuje?

Nenapadá mě sice konkrétní místo, které by představovalo modernitu v koncentrované podobě, ale Veletržní palác se tomu velmi blíží. Byl obdivován La Corbusierem a svého času platil za jeden z nejrozsáhlejších funkcionalistických objektů v Evropě. Nejen Teigem byl právem oslavován jako ikona progresivního modernismu. Jenže stavba zároveň vznikla jako ústřední bod „veletržního“ města, jinými slovy, byla navržena, aby prezentovala český průmysl. Otevření paláce neprovázela avantgardní výstava, ale uvedení vysoce nacionalistické Slovanské epopeje Alfonse Muchy, cyklu, který většina moderních umělců a kritiků té doby považovala za zpátečnický a reakcionářský.

Působil jste na univerzitách v Anglii i Kanadě a sám sebe popisujete jako Angličana místem narození a Kanaďana volbou, můžete k tomu říct víc?

Narodil jsem se v Londýně a v Británii jsem žil do svých pětatřiceti. V roce 1986 jsem se přestěhoval do Kanady, abych nastoupil na Univerzitu v Albertě, kde jsem dvacet let učil a zastával jednu z prvních Canada Research Chairs (prestižní výzkumný titul v rámci národního programu). Do Británie jsem se z rodinných důvodů vrátil v roce 2006, ale po odchodu z Lancaster University v roce 2016 jsem do Kanady odjel na důchod. Mám dvojí občanství.

Národnost není něco, co si vyberete, vybral jsem si tedy emigraci. Část mě zůstane Britem, ale poté, co jsem polovinu dospělého života prožil v Kanadě, je jiná část mě zase Kanaďanem. Stýská se mi po rozlehlých pláních, širé prérijní obloze a jasném slunečním svitu při dvaceti stupních pod nulou. Nebo po úžasně různorodé kuchyni, kterou si užívám v Calgary — mimochodem ve městě, kde se třetina obyvatel narodila v zahraničí a přes čtyřicet procent patří k etnickým menšinám. Toto by bezpochyby pobouřilo mnoho Čechů, tedy alespoň ty, kteří volili Zemana a Babiše a jsou k přistěhovalcům nepřátelští. Já se ale cítím nejvíc doma právě v místě plném mně podobných vykořeněných kosmopolitů.

Jak do toho zapadá Česko?

To je vlastně náhoda. Nemám formální vzdělání ve slavistice nebo bohemistice, bakalářský i doktorský titul jsem získal v sociologii. Má první žena, Alena, byla Češka, možná bych měl říct Moravanka, pocházela z Ostravy. Seznámili jsme se jako bakalářští studenti na Essex University v roce 1970. Československo opustila ke konci roku 1967, tedy ještě před pražským jarem, aby strávila rok v zahraničí jako au pair před tím, než začne studovat anglistiku na Univerzitě Karlově. Získat výjezdní víza tehdy ještě nebylo snadné, ale její otec měl i jako nekomunista dobré kontakty na ministerstvu zahraničí, navázal je při svém pobytu v Sachsenhausenu během války. Byl jedním z dvanácti set českých studentů zatčených 17. listopadu 1939 při „dni studenstva“. Týden před tím, než se Alena měla vracet domů, ale začala okupace a ona zůstala v Británii. Vrátila se až po revoluci.

To znamenalo, že ještě než jsem poprvé vkročil na českou půdu, udržoval jsem s Českem téměř dvacet let v moha ohledech intimní, jakkoli zprostředkované pouto. Podivná situace, když se nad tím zamyslíte, ale v rodinách emigrantů a uprchlíků po celém světě naprosto běžná.

Kdy jste se poprvé do Česka či Československa podíval?

Na jaře roku 1990, v období mezi revolucí a volbami. Většinu času jsme trávili s rodinou v Ostravě, ale povedlo se nám na pár dní zavítat do Prahy. Právě tehdy, na Smetanově nábřeží, mě napadlo využít zkušeností z novodobé historie pro konceptualizaci Prahy jako vyhlídky na modernitu a vytvořit tak alternativu k místům tradičně západním, jako je Paříž, Londýn, New York. V Praze jsem následně žil od prosince 1991 do léta 1993 a snažil jsem se co nejlépe naučit česky, zatímco jsem pracoval na prvním díle mé pražské trilogie, The Coasts of Bohemia.

Zmínil jste, že myšlenka uchopit Prahu jako nový úhel pohledu na modernitu vás napadla na Smetanově nábřeží. Byla to náhoda, nebo inspirace tím místem?

Když jsem se na jaře roku 1990 procházel po Smetanově nábřeží v Praze, napadlo mě, že by mohlo být plodné přistoupit k evropské historii vyprávěné ze západního pohledu kopernikánsky. Místo, kde mě to napadlo, nebylo bez významu: v průběhu 20. století bylo nábřeží postupně pojmenováno po císaři Františkovi I., prvním prezidentovi Československa Tomášovi Masarykovi, nacistickém říšském protektorovi Reinhardu Heydrichovi. A protože komunisté považovali vzpomínku na Masaryka za nepřijatelnou, nakonec i po českém „národním skladateli“ devatenáctého století, Bedřichu Smetanovi.

Tehdy jsem samozřejmě neznal tolik souvislostí. Muselo tedy jít víc o tušení než o cokoli jiného. Spíš než na jednom konkrétním nábřeží bylo pravděpodobně založené na té neskutečné architektonické koláži, kterou Praha nabízí — je v ní všechno od středověku a baroka až po nejrůznější podoby moderny, často promíchané.

Jedno místo na Smetanově nábřeží je pro mě však obzvlášť dojemné, socha Františka I. Když jsem ji poprvé viděl a také po celou dobu, co jsem v Praze žil, byl podstavec prázdný, protože socha byla po vyhlášení nezávislosti v roce 1919 přesunuta do lapidária Národního muzea. Vzhledem k honosnému rámování památníku působilo toto prázdné místo až surrealisticky. František byl na svoje právoplatné místo nakonec v tichosti vrácen v roce 2003.

Otisklo se vaše někdejší pozorování přímo i do knihy The Coasts of Bohemia, na které jste další rok začal pracovat?

Ano, celá ta procházka po Smetanově nábřeží. A pak ta socha: pro mě ztělesňuje ústřední téma mé práce o Praze, dialektiku paměti a zapomínání a její projevy ve veřejném prostoru — názvy ulic, sochy, památníky, pamětní desky, nástěnné malby a fresky, fasádu i vnitřní výzdobu budov. Z různých důvodů mi připadá dojemné také Smetanovo muzeum spojené se Zdeňkem Nejedlým, který se zasadil o jeho založení v roce 1926. Souvislosti mezi diskurzy národního obrození a KSČ po roce 1945 jsou důležitými tématy mých knih, ačkoli se jedná o něco, co Češi obecně neslyší rádi.

Vzpomínáte si na nějaký konkrétní okamžik také z pobytu v Ostravě, když jste poprvé přijel do Československa?

Z mé první cesty mi v paměti nejvíc utkvěla událost v tehdejším Divadle Zdeňka Nejedlého, kterou jsem později popsal ve své knize: Nabucco, Verdiho první velký hit, má premiéru v La Scale 9. března 1842. Třetí dějství. Poprvé zaznívá velký vlastenecký sbor „Va, pensiero“. Publikum vybuchne a požaduje přídavek za přídavkem. Po skončení představení propuknou nepokoje. Rakouské úřady od té chvíle zakazují operním domům hrát přídavky.

Před svou smrtí zanechává Giuseppe Verdi přísné pokyny vyžadující, aby na jeho pohřbu nehrála žádná hudba. Staré novinové fotografie ukazují Piazza del Duomo až po okraj zaplněné lidmi, čtvrt milionu, půl milionu, milion lidí, kdo ví? Když se smuteční průvod pomalu prodírá obrovským davem, někdo začne zpívat, přidá se další a další, slova napsaná před šedesáti lety na jiném místě pro jinou dobu, slova, která přesto všichni znají nazpaměť:

Va, pensiero, sull'ali dorate,

va, ti posa sui clivi, sui colli

ove olezzano tepide e molli

l'aure dolci del suolo natal!

Překlopí se století.

Staré severomoravské město založené na uhlí a oceli, počátek roku 1990, to nejisté období mezi sametovou revolucí a prvními svobodnými volbami po dvaačtyřiceti letech. Jednoho volného večera jsem se rozhodl zajít do místního operního domu, kde zrovna hráli Nabucca. Před začátkem představení vystoupí zpoza opony na jeviště nějaký muž. Očekávám, že se dozvím, že jeden z hlavních představitelů je indisponován. Namísto toho však jménem svých kolegů umělců vášnivě vyzývá publikum, aby hlasovalo pro Občanské fórum. Napětí je hmatatelné, svírá hrdlo a štípe jako kyselý déšť, který visí ve vzduchu nad Ostravou.

„Va, pensiero“ zazní do absolutního ticha — jev, který jsem nezažil při žádném operním vystoupení jinde na světě. Žádné pokašlávání, popotahování nebo šuškání. Nevzpomínám si ani, že bych kdy předtím nebo potom slyšel žádat diváky o přídavek sboru. Až když dozní ozvěna posledního tónu, ani o vteřinu dřív, divadlo vybuchne. Lidé vyskočí na nohy a volají po přídavku. Té noci zaznělo „Va, pensiero ještě třikrát“, než mohla opera pokračovat. Později jsem se doslechl, že k témuž došlo v Národním divadle v Praze po sovětské invazi v roce 1968, což vedlo k zákazu Nabucca na českých jevištích na následujících dvacet let.

Vaše knihy se soustředí na individuální příběhy. Zaujalo mě, že téměř čtvrtina té poslední, Pohlednice z Absurdistánu, je vyprávěna skrz život Mileny Jesenské. Té je sice věnována stále větší pozornost, ale zároveň se málokomu podařilo přenést její dílo do širších souvislostí. Čím myslíte, že to je?

Milena Jesenská byla nepochybně významnou osobností své doby, což se po její smrti z různých důvodů opomíjelo. Odborná edice její žurnalistické práce vyšla až v roce 2016. Kvůli svým politickým názorům zůstávala po většinu komunistického období persona non grata — z KSČ vystoupila po moskevských procesech a ve svých článcích otevřeně odsoudila stalinismus. Jako žena Jaromíra Krejcara byla prominentní osobností meziválečné avantgardy, k níž byla KSČ nepřátelská od roku 1948 do počátku 60. let (jak popisuji v Pohlednicích) a znovu potom od roku 1969 do konce 80. let. Navíc byla spřátelená s Židy (za což jí Yad Vashem udělil vzácné ocenění „Spravedlivá mezi národy“), přičemž poválečná KSČ příliš neskrývala antisemitismus.

Na Západě, a zvláště pak v anglofonním světě, se její odkaz potýká s jiným problémem. Jesenská je známá především — dle mého názoru nepřesně — jako „múza“ Franze Kafky. Zčásti je to tím, že první text, který o ní na Západě vyšel, byla kniha Milena, Kafkas Freundin od Margarete Buber Neumann. Většina západní literatury o Kafkovi nepracuje s českými zdroji, Milena proto bývá nahlížena výhradně německou optikou, která ji obvykle exotizuje. Hlavní anglicky psanou výjimkou je Kafka, Love and Courage od Mary Hockaday. Kniha z roku 1997 se navzdory svému názvu zaměřuje na Milenin život jako celek, nikoli pouze na její vztah k Frankovi, jak Milena Kafkovi říkala. Pokud vím, jediným anglickým překladem Jesenské článků je kniha Kathleen Hayese The Journalism of Milena Jesenská, vydaná v roce 2003.

Může mít na její omezené zobrazování vliv také gender? Byla historie psána příliš „mužsky“?

Udělejme si myšlenkový experiment. Řekněme, že by Milena byla talentovaným novinářem, třeba jako Egon Erwin Kisch. Představme si, že by takový muž vedl vášnivou milostnou korespondenci s mezinárodně proslulou modernistickou spisovatelkou a poté psal nejen informativní články o avantgardě, architektonické a módní scéně, ale i ty nejpronikavější novinářské texty své doby o aktuální politice — od Stalinových gulagů přes anšlus po nacistickou okupaci Čech a Moravy. A navíc by se během okupace stal členem odboje, pomáhal Židům uprchnout ze země, byl zatčen a nakonec zemřel v koncentračním táboře. — Byla by jako takový muž známější? Ta otázka si odpovídá sama. Ve skutečnosti je těžké najít mužský protějšek.

Čím život a dílo Mileny Jesenské zaujaly vás?

Hlavním důvodem mého zájmu o Milenu Jesenskou je právě pozoruhodný život, jaký vedla. Je to ale také dáno mou metodikou. Rozhodl jsem se psát historii jako mozaiku poskládanou z fragmentů, čerpal jsem z životů jednotlivců spíše než z velkolepých abstrakcí. Pozornost, kterou jsem věnoval Jesenské, mi otevřela dveře do mnoha různých, vzájemně se prolínajících světů, které dohromady tvoří ústřední téma nejen zmíněné knihy, ale celé mé trilogie. Patří sem žurnalistika, avantgarda, modernistická architektura, komunismus, válka, uprchlíci, okupace, holokaust, tábory. Milena Jesenská mě také přivedla k dalším lidem, jejichž životy se staly leitmotivy knihy, zejména ke Kafkovi, Adolfu Hoffmeisterovi nebo k druhému manželovi Jesenské, architektu Jaromíru Krejcarovi, a pozoruhodné i tragické postavě její dcery Jany, zvané Honza Krejcarová/Černá, kterou Bohumil Hrabal nazval „perlou na dně propasti“. Skrz Janu jsem se potom seznámil s Vladimírem Boudníkem, Egonem Bondym, Mikulášem Medkem a dalšími „pražskými beatníky“, kteří se v 50. letech scházeli s Hrabalem v Libni. Bondy mě později spojil s Ivanem Martinem Jirousem, skupinou Plastic People of the Universe a pražským undergroundem po roce 1968 a tak dále. Pohlednice jsou plné takových souvislostí.

Jednou z výhod pokusu psát historii z „hadrů a odpadu“, jimiž pohrdá většina konvenčních akademických narativů, je to, že se člověk může s čistým svědomím dívat jinam, než kam ukazuje převážně maskulinní mainstream. V mém případě se zdroje rozpínají od Domácí kuchařky Magdalény Dobromily Rettigové až po erotiku Toyen. Jde o různé přístupy k tomu, co Walter Benjamin nazýval snovými světy dané doby.

Takže přece jen máme především „mužské“ dějiny?

Myslím, že ano. Jedním z důvodů „maskulinismu“ tolika historiků je dle mého názoru nejen jejich (záměrný či nevědomý) sexismus, ale také zaujatost zdrojů, ze kterých čerpají. Po většinu období, kterým se zabývá moje trilogie, tj. přibližně od 80. let 18. století do 90. let 20. století, byli muži nejmocnějšími osobnostmi ve většině oblastí života, včetně politiky a umění, jejichž vztah byl jedním z mých hlavních zájmů. A o jejich činech potom psali většinou opět muži.

Zejména v Pohlednicích jsem vynaložil záměrné úsilí nepsat dějiny „mužsky“. Kromě Jesenské a její dcery figurují v knize další ženy, od jejichž životů se příběh odvíjí: spisovatelky Lenka Reinerová, Marie Majerová a Zdena Salivarová, tanečnice Mira Holzbachová, političky Marie Švermová a Milada Horáková, herečky Lída Baarová, Marie Burešová a Vlasta Chramostová, gymnastka Věra Čáslavská, režisérka Věra Chytilová a zpěvačka a disidentka Marta Kubišová — abychom jmenovali jen některé. Nemluvě o hrdinkách odboje z operace Anthropoid Marii Moravcové, Marii Kovárníkové, Ludmile Soukupové a Anně Malinové. Nebo Ince Bernáškové, dceři umělce Vojtěcha Preissiga, která po zatčení svého otce a zbytku skupiny po dobu deseti měsíců sama vydávala čísla odbojového časopisu „V boj!“. První česká žena popravená nacisty 26. srpna 1942.

Pokud jde o začlenění příběhů těchto žen do dějin, mluvíte o vědomé snaze čelit předsudkům. Musel jste se při zpracovávání české historie vyrovnat i s jinými — ať už osobními, nebo obecnými, řekněme západními — předsudky?

Předsudky nejsou to správné slovo, evokují spíše osobní rozměr než společensky zakořeněné perspektivy. Mluvil bych raději o konceptuálních geografiích, myšlenkových rámcích, uvnitř kterých jsme podmíněni vnímat svět pod určitým úhlem a do kterých zasazujeme psaní dějin.

Svou první knihu o Česku, Coasts of Bohemia, jsem zahájil úvodem s názvem „Orientace“. Chtěl jsem zde naznačit, že navzdory geografické poloze Prahy v centru evropského kontinentu a jejímu historickému umístění na rozhraní konfliktů, které formovaly moderní evropskou historii, Praha zaujímá v anglicky psaných historických narativech okrajovou pozici a zůstává neviditelná — jedině snad s výjimkou jednotlivých let 1620, 1938—1939 nebo 1968, kdy byly události v Praze uznány jako určující pro širší západní příběh.

Čím to bylo?

V té době bylo Česko ve Velké Británii pomyslně odsunuto do ghetta tzv. „regionálních studií“, kde působila jen hrstka obskurních odborníků a existovala pouze jedna vedoucí akademická pozice zaměřená na česká studia. Tu zastával Robert Pynsent, který mimo jiné považoval Karla Čapka za „spisovatele maloměšťáckých buržoustů“ a napsal do London Times protest proti udělení Nobelovy ceny Jaroslavu Seifertovi, protože byl „průměrným básníkem“. Tehdy i dnes je v anglicky mluvícím světě bohemistika či samostatná čeština vyučována pouze hrstkou univerzit. Zůstává vysoce specializovaným, menšinovým oborem, a to dává těm, kteří v oblasti pracují, neobvyklou autoritu jako jakýmsi strážcům brány.

Z historického i koncepčního hlediska byl obor formován dědictvím studené války. Výmluvná je i skutečnost, že hlavní mezinárodní odbornou asociací, k níž patří anglicky mluvící čeští vědci — kromě sdružení, která se zaměřují konkrétně na Česko a často i Slovensko — je Asociace pro slovanská, východoevropská a euroasijská studia (ASEEES). Ta byla založena v roce 1948 jako „přední mezinárodní organizace věnující se rozvoji poznání o Střední Asii, Kavkazu, Rusku a východní Evropě v regionálních a globálních souvislostech“. ASEEES udělila v roce 2013 mé knize Praha, hlavní město dvacátého století čestné uznání, za což jsem náležitě vděčný. Ale stále si kladu otázku, zda je to vhodný referenční rámec pro studium země, jejíž historie byla po tisíciletí historií zemí Svaté říše římské a která, navzdory panslavismu 19. století a meziválečným komunistickým sympatizantům, měla před rokem 1945 jen malý kulturní kontakt s Ruskem.

Máte doktorát v oboru sociologie, ovlivňuje to váš postoj k takovým společensky zakořeněným názorům?

V rámci studia jsem se zaměřoval zejména na historickou sociologii a Praha pro mě začala mít intelektuální význam především v souvislosti s ústředními tématy klasických sociologických teoretiků, jako byli Karl Marx, Max Weber, Émile Durkheim a Georg Simmel, ale i pozdějších autorů, jako Walter Benjamin. Témata, která bych mohl shrnout otázkou: Co je moderního na modernitě?

Domníval jsem se, že Praha nabízí k prozkoumání této otázky lepší výchozí bod než jakékoli západní město, a to díky šíři a rozmanitosti svých historických zkušeností v moderní éře. Například Londýn či New York nezažily ani fašismus, jak tomu bylo v Praze během šesti let německé okupace, ani komunismus. Paříž sice byla během druhé světové války také okupována nacisty, nikdy však nezažila komunistickou vládu. Berlín, který se mi jeví jako nejbližší Praze coby domnělému „hlavnímu městu dvacátého století“, zažil komunismus i fašismus, stejně jako liberální demokracii. Nenabízí ale nic srovnatelného s českým národním obrozením v 19. století jako procesem boje proti imperialismu. Berlín také nezažil etnické konflikty, které hrály tak významnou roli v životě Prahy od poloviny 19. století až do odsunů v poválečných letech 1945—1946, ani celou škálu forem komunistické vlády. Pražská kulturní a umělecká tvorba byla touto jedinečnou škálou moderních zkušeností formována a vyjadřuje je.

Jak vám tedy tato zkušenost pomáhá osvětlit modernu jako takovou?

Uvedu příklad. Václav Havel napsal Moc bezmocných jako úvahu o normalizaci. Má však také univerzální platnost, a to jako analýza toho, jak v moderním světě funguje moc díky aktivní spoluúčasti subjektů, jako je zmíněný pražský zelinář. Kanadský premiér Mark Carney ji citoval ve svém projevu v Davosu a pro mě je Havlova analýza stejně důležitá jako například myšlenky Michela Foucaulta. Hledáte dnes ve světě pražské zelináře? Podívejte se, jak se americké univerzity, včetně Kolumbijské a Harvardovy, poníženě přizpůsobují Trumpově administrativě.

Skutečnost, že jsem Prahu v tomto velmi specifickém smyslu označil za „hlavní město 20. století“, většinová akademická veřejnost přijala s pozitivním ohlasem, včetně mnohých odborníků v Česku — například renomovaná historička umění Lenka Bydžovská. Výjimkou bylo několik anglicky mluvících bohemistů, kteří můj názor zesměšňovali. Podle mého to poukazuje právě na limity jejich konceptuálních geografií.

V Pohlednicích se často opakuje výraz kafkárna, dal by se podle vás považovat za univerzální?

Ano, dokonce mám za to, že tento pojem by měl být považován za univerzální. Existuje snad přesnější popis modernity tak, jak jsem ji zachytil ve své pražské trilogii — zejména v Pohlednicích —, kde každý pokus o nastolení údajně racionálního řádu skončí jako kafkárna? Oproti tomu cynické chování Havlova pražského zelináře lze vnímat jako zcela racionální, byť nemorální a nedůstojný vzor toho, jak se jednotlivci mohou protloukat ve světě, který je kafkárnou. Je to svět, v němž se za život v pravdě platí vysoká cena a v němž bude takový postoj většina zcela logicky pokládat za šílenství.

V poslední době se na Substacku (česky v Britských listech) často věnujete globálním událostem. Které narativy považujete za nejproblematičtější?

Jak kanadský premiér Mark Carney zdůraznil ve svém projevu v Davosu, poválečný „řád založený na pravidlech“ umírá nebo již zemřel a je rychle nahrazován scénářem ve stylu Divokého západu. Podle tohoto scénáře několik velmocí bojuje o nadvládu — nebo si mezi sebou rozděluje svět —, aniž by je omezovalo mezinárodní právo či multilaterální instituce jako OSN. Poslední roky začínají stále více připomínat 30. léta 20. století: s nástupem neofašistických „populistických“ hnutí v celé Evropě, Velké Británii a Severní Americe, rostoucím autoritářstvím, omezováním občanských svobod a xenofobií i ze strany „centristických“ vlád a uchylováním se k ozbrojeným konfliktům (zejména, ale nejen na Blízkém východě) k řešení politických sporů.

V této souvislosti působí progresivní narativy o „konci dějin“ — v jakékoli variantě —, které jsem kritizoval v Pohlednicích, naivně. Můj důraz na složitost, nejednoznačnost, iracionalitu a „šedou zónu“, ve které se hranice mezi správným a špatným stírají, nabízí přesnější pohled na současnou politiku. Například zmíněný Carney: navzdory svému projevu v Davosu podpořil izraelsko-americký útok na Írán, ačkoli útok byl zjevným porušením mezinárodního práva a Charty OSN. Stejně tak učinili Ursula von der Leyen, Starmer, Macron a Merz, kteří dříve hlasitě odsoudili ta samá porušení mezinárodního práva, když na Ukrajinu vtrhl Vladimir Putin.

Jakou roli hraje Česko, nebo konkrétně Praha, ve vašem současném životě v Calgary? Na co se při plánované návštěvě nejvíc těšíte?

Neřekl bych, že Česko je součástí mého současného života v Calgary, až na to, že některá česká jídla patří k základům naší domácí kuchyně. Vařím fakt skvělý segedínský guláš.

V průběhu let jsem Česko navštěvoval často, ale už jsem tam nějakou dobu nebyl. Dálkové lety nejsou v mém věku zrovna snadné, a navíc jsou dost drahé při financování z důchodu.

Kdy jste Prahu navštívil naposledy?

V srpnu 2021, při první cestě mimo Kanadu po covidových omezeních. Bylo to poněkud tísnivé, tolik podniků zavřelo, obchody a restaurace měly stažené rolety, ulice byly prázdné. Ale v jistém smyslu mi to také připomnělo, jaká Praha bývala, když jsem tu žil a teprve se začala otevírat světu. „Zpátky do Evropy“ bylo tak trochu dvojsečné.

Kam se v Praze rád vracíte?

Kdysi jsem miloval Staré Město, ale dnes se cítím lépe v Holešovicích, Karlíně, Smíchově nebo Troji, kde jsem žil v letech 1991—1993. Nebo se vydávám ještě dál, třeba do Bohnic, kde mám přátele. Cestovní ruch sice přináší peníze, ale také velké problémy, stejně jako v Barceloně nebo Amsterdamu.

Těším se na obhlídnutí nových budov, jako je komplex od Zahy Hadid za Masarykovým nádražím nebo bytový dům Fragment v Karlíně „podpíraný“ Lilit od Davida Černého. Láká mě procházet knihkupectví a galerie, objevovat nové restaurace a vrátit se do těch starých osvědčených, znovu si pochutnat na chlebíčcích ve Zlatém kříži, vařeném hovězím krku s křenovou omáčkou v Lokálu a smaženém vepřovém řízku s bramborovým salátem v Café Savoy. A to vše zapít dobrým českým pivem.