Co lze říct beze slov

Celý prostor je zaplněný modro-bílými nafukovacími balony připomínajícími chvíli útesy, chvíli nahromaděné kamení na pláži. Kontrastní k těmto jemným odstínům je oranžová barva polic, na nichž jsou úhledně srovnány knihy, o které tu jde především, židlí okolo kavárny a v hledištích a informačních ukazatelů ve tvaru námořních bójí. K dokreslení přímořské atmosféry se z reproduktoru občas ozvou zvuky moře. I dvě stage v pavilonu jsou pojmenované přímořsky: Harbour Stage (tedy Přístavní stage) a Shore Stage (tedy Pobřežní stage).
Vizuální stránka ale dobře doplňuje i vlastní náplň pavilonu. U jedné ze stěn se na balon-kámen promítají ilustrace z českých knih, jež střídají texty českého autorstva jak v češtině, tak v němčině. Tím nejzajímavějším je ale bezpochyby živá malba. Bílá stěna, jež obsadila jeden roh pavilonu a u níž se během šesti dnů vystřídá šest umělců a umělkyň. Ti začínají každé ráno malovat a postupně vytvoří obraz, který zůstává k vidění až do večera, kdy se stěna znovu přetře bílou barvou, aby byla nachystána na další den. „Je to takový příliv a odliv,“ říká mi jedna z koordinátorek Anna Portyšová. „Přes den se udělá kresba, kterou moře zase během noci smyje.“ Samotná malba trvá výtvarníkům asi tři hodiny, i když často na ní pracují i déle. Ať už proto, že jsou všichni komiksoví autoři, nebo kvůli rozměru murálu, není zřejmě v lidských silách, aby během tak krátké doby zvládli namalovat celou stěnu sami. Proto mají na pomoc robota od firmy Wall Ink. Každý z umělců si dopředu zvolil část svého návrhu, kterou chce mít tímto robotem předkreslenou, a zbytek následně dodělává sám. „Včera tady byl umělec Stanislav Setínský, který si nechal předtisknout téměř celou černou stěnu a potom pracoval hlavně s barvami.“ Někdo postojí a chvíli se dívá na proces, ať už robotický, nebo lidský, jiní se osmělí a přistoupí k výtvarníkovi a zapředou s ním hovor. 

Na čtení Dory Kaprálové, jež za svou poslední knihu Mariborská hypnóza získala cenu Kniha roku Magnesia litera i Cenu Evropské unie bylo plno. Na fotce spolu s ní moderátorka Nikola Richter, Anne Bergman-Tahon a Pavel Mandys. 

Důležitost vizuální stránky prezentace v českém pavilonu je patrná i v tom, kolik prostoru dostává v rámci veletrhu český komiks. Je půl jedné odpoledne a právě začíná pořad o jednom z fenoménů české komiksové scény — historickém komiksu. Prezentují se dva komiksy, na nichž pracovala vždy jedna autorská dvojice a které oba už stačily vyjít v německém překladu: Winton nebyl sám spisovatelky Terezy Verecké a výtvarníka Mikuláše Podprockého a Idealista spisovatele Marka Tomana a výtvarníka Stanislava Setínského. Moderátorka Kateřina Čopjaková hned na úvod upozorní, že se tento žánr často chápe jako sázka na jistotu, a ptá se proto autorů, jaké to pro ně bylo. Nikdo z přítomných ovšem s tím, že by historický komiks byl něco snadného nebo neosobního, nesouhlasí. Komiks Winton nebyl sám vypráví pozapomenuté příběhy postav, jež stejným způsobem jako sir Nicholas Winton pomáhaly zachraňovat lidské životy, jen se na ně v průběhu dějin trochu zapomnělo. Verecká jmenuje některé z nich a vypráví o jejich osudech. Proti tomu se komiks Idealista věnuje dobrovolnickým brigádám ve španělské občanské válce a Marek Toman vypráví, jak se pro něj téma stalo osobním: narazil totiž na rodinu tehdejší milenky svého protagonisty. „Když jsem se s nimi setkal, řekli mi, že by rádi, aby se jejich příběh završil a oba mrtví milenci se na stránkách komiksu ještě jednou aspoň takto znovu setkali.“

Z debaty odcházím dřív, abych si mohl poslechnout přímý přenos z vyhlášení Nobelovy ceny za literaturu. Nejsem sám, i další lidé se s napětím sklání nad obrazovky, jako by se jednalo o poslední minuty sportovního utkání. Od hloučků skloněných nad jedním mobilem lze dobře rozeznat švédštinu. Na chvíli se čerstvá nobelistka Anne Carson stane hlavním tématem literárního světa. 
„Tak je to Anne Carson,“ zdraví mě Pavel Kořínek, který organizačně připravil celý komiksový program veletrhu, a hned mě zve na další komiksové akce, které mají proběhnout dnes i v další dny. Za moment se k nám připojí Kateřina Čopjaková a hovoří o komiksu, na kterém nyní redakčně pracuje pro nakladatelství Kniha Zlín. „Je to komiks Marie Butuly Ciché a Zuzany Fuksové. Budou ho teď o víkendu prezentovat na brněnském komiksovém festivalu KOMA. Jen je škoda, že tam asi nikdo nebude, protože všichni jsou tady.“
Pravda, dnes množství českých zavedených komiksových tvůrců potká v těchto dnech návštěvník spíš ve Frankfurtu. U jedné z polic zahlédnu Lucii Lomovou, komiksovou autorku, s níž mám za chvíli domluvený rozhovor. Listuje si knihou, a když ji oslovím, požádá o strpení, že se potřebuje na něco podívat. „Ještě jsem to fyzicky neviděla,“ říká mi a listování zastavuje na dvoustraně se svou komiksovou povídkou. I ta už na první pohled zpracovává mořské téma.
Když se usadíme, zeptám se jí, o co jde. „To je německý časopis Pole, který české tvůrce díky tomuto hostování oslovil s tím, že do něj můžeme nakreslit alespoň jednu stránku. Já jim navrhla tři stránky, ale oni řekli, že mi místo tří panelových řádků na stránku dají čtyři, a tak se má povídka vejde jen na dvě stránky.“ Přišlo jí to jako regrese proti tomu, o co se sama v posledních letech snaží. Přiznává, že už nějakou dobu chce svým komiksům dávat větší prostor, tedy aby na jedné straně bylo sice méně panelů, ale také díky tomu o to více vynikly. 
Když se jí ptám na její vztahy s německým komiksem, pokyvuje souhlasně hlavou. „Německý komiks je nesmírně zajímavý!“ a připomíná, že právě v pátek večer je v prostoru Romanfabrik na programu společné kreslení s německými komiksovými autory. „Měl by tam být Mikael Ross, kterého považuji za největší současnou německou superstar. Zároveň úžasná je Birgit Weyhe, se kterou má dnes pořad Jindřich Janíček. Všichni si velice libují v tužce. V Berlíně třeba žije Jens Harder, kterého znám už dvacet let a který udělal takovou tetralogii o dějinách všeho. Začíná vznikem Země a nekončí současností, ale ještě jde dál do budoucnosti.“
Ve frankfurtském veletrhu vidí velký potenciál, i když překládání komiksů je zvláštní, protože ne všechno je řečeno a zároveň spousta toho dokáže vyplynout mimo mluvenou rovinu. „Nejvíc se toho vždy snažím říct beze slov,“ uzavírá. Sama víckrát spolupracovala jako výtvarnice u scénáře jiných autorů, na dvou komiksech se spisovatelkou Irenou Douskovou, ale raději celý komiks vytváří sama. „Téma si nejčastěji vybírám podle svého života. A taky podle toho, jak mě to baví. Nějakým způsobem mě to proměňuje a něco to ve mně i uzavírá. Spousta věcí, které jsem dělala před lety, už má dvě generace čtenářů. A jsem za to ráda, protože sama téměř nemyslím na čtenáře. Dělám to, protože mě to baví a korektivem jsem si já sama, nějaké mé vnitřní dítě.“

Jeden z pořadů se věnoval komiksové reportáži a vystoupili na něm Jindřich Janiček s Birgit Weyhe. 

Když přicházím k Harbour Stage, probíhá právě debata o českém literárním trhu. Hovoří se o pracovních a platových podmínkách nakladatelů, překladatelů i autorů, přesto v publiku sedí jen pár lidí. Možná je to tím, že debata probíhá v češtině (sice se simultánním překladem), anebo také tím, že situace knižního trhu je všude dost podobná a lidé jsou už z věčného žehrání unavení. Dojde i na téma grantů Ministerstva kultury, které stále ještě nebyly vypsány, i když tradičně jsou v tuto dobu dostupné už několik týdnů. Právě nejasná komunikace ministerstva ohledně grantů, na nichž je velká část kulturního provozu existenčně závislá, udržuje celý literární provoz ve značné nejistotě. Na otázku moderátorky Anny Bloch Štičkové, co pro jednotlivé diskutující grantová podpora znamená, odpovídá Radka Patočková, ředitelka nakladatelství Kher, že pro jejich vydavatelskou činnost jsou granty naprosto zásadní. „Ze čtyř knih, které chystáme a máme je právě rozpracované, bychom mohli vydat jen jednu.“

S Annou Bloch Štičkovou po konci vycházíme na terasu, její moderátorský program končí, a tak si může oddechnout. Ptám se jí, jak se podle ní zatím české hostování vyvíjí. „Myslím, že se nám všem podařilo sjednotit a upozadit spory o to, co českou literaturu trápí. Nakonec to velice dobře funguje, aby se česká literatura mohla prezentovat.“

Ve čtvrtek večer je akcí víc než dost. Jedno z mnoha čtení má Radka Denemarková, na jiném místě čte Jaroslav Rudiš a jinde zase Vratislav Maňák. Česká literatura se ale do frankfurtského kulturního života dostává i mimo program festivalu. V malé kavárně Rabe, jen pár ulic od veletržního výstaviště, probíhá večer německého nakladatelství Parasitenpress, které mimo jiné vydává českou literaturu. V německém překladu zde vyšly například experimentální kniha Ondřeje Macla Miluji svou babičku víc než mladé dívky nebo román-pamflet Petra Šestáka Vyhoření. Posledním přírůstkem je sborník Die Wale in mir wurden kleiner. Neue Gedichte aus Tschechien představující současnou mladou poezii, ze kterého čtou své básně Elena Pecenová a Anna Bloch Štičková. Básně čtou česky, následuje německý překlad. Vystoupí i Ondřej Macl, české texty jsou čtené i v německém překladu a kromě nich vystupují i autoři a autorky z Německa, Norska a Polska. Možná ani poezie, stejně jako komiks, nepotřebuje překládat, aby jí bylo porozuměno.