Pozorování knih je uklidňující

Frankfurtské počasí už ani vzdáleně nepřipomíná to příjemné středeční ráno, kterým veletrh začal. Od včerejška je zataženo, sychravo, fouká studený vítr a dnes se k tomu přidává i déšť. Dnešek je navíc první den, kdy je veletrh otevřený široké veřejnosti, a i přes nepříznivé počasí je výstaviště plné. Koridory, kde se v posledních dvou dnech míjeli snad jen profesionálové z knižního byznysu, jsou nyní zaplněny davy návštěvníků i skupinkami studentů. Potkávám členy a členky organizačního týmu a všichni se shodují na tom, že atmosféra se změnila.

To je vidět už ve chvíli, kdy člověk opět vstoupí do českého pavilonu. Prostor je zaplněný lidmi, projít je čím dál obtížnější, téměř u každé vystavené knihy někdo stojí a listuje si. U stěny s živou malbou posedávají i postávají návštěvníci a zaujatě pozorují. Všechny židličky na Harbour Stage a Shore Stage jsou obsazeny, a dokonce se za nimi ještě shlukují davy diváků, na které už místo k sezení nezbylo. Tento zájem způsobila skutečnost, že program je od teď směřován především na německy mluvící publikum. Moderátoři i autoři hovoří německy, a kdo z českých návštěvníků neznalých jazyka chce rozumět, potřebuje sluchátka se simultánním překladem.

Na chodbě narážím na německou překladatelku Lenu Dorn, jež z češtiny do němčiny překládá poezii, letos například sbírku Místní Lubomíra Tichého. Podle ní se v posledním roce česká poezie dostala do německého prostředí výrazně víc, než je obvyklé. Ať už to bylo skrze antologii nakladatelství Parasitenpresse, o níž jsem se zmiňoval ve své včerejší reportáži, nebo v německém literárním časopisu Herzattacke, kde rovněž vyšel blok české poezie. „Musím říct, že se toho objevilo mnohem víc, než když před pár lety Česko hostovalo v Lipsku.“ Přesto víc než knižní veletrhy jsou podle Leny Dorn pro poezii důležité jiné druhy setkávání — festivaly a společná čtení. „U vás to tak také funguje, ne? Někdo přijede na festival, tam něco přečte a potom se pro něj zařídí překlad v časopisu nebo knize.“ Takto se seznámila s Ondřejem Buddeusem, Olgou Pek nebo Lubošem Svobodou v době, kdy byli spojení s Psím vínem, a jejich poezii od té doby překládá.

Jedním z témat, na které ve Frankfurtu nepochybně muselo dojít, jsou Sudety. Odpoledne začíná debata, na níž vystupují Štěpán Kučera s knihou Gablonz/Jablonec a Alice Horáčková s překladem knihy Rozpůlený dům. Moderátor Philipp Ther hovoří nejprve česky, ale brzy přejde do němčiny. Když si jdu pro sluchátka, koordinátorka mi řekne, že zatím neví, jak se bude překládat, protože vystupující se ještě nerozhodli, jestli budou mluvit česky, nebo německy. Nakonec vyhraje němčina. Moderátor všechny vítá a představuje, vybízí publikum, aby se neváhalo zapojit do diskusí, a poté začíná čtení. Je dlouhé a únavné, protože z každé knihy se čtou na střídačku dvě ukázky Když po více než půl hodině dojde na diskusi, začne Štěpán Kučera hovořit česky. Moderátor je chvíli zmatený a ptá se, jestli má publikum k dispozici simultánní překlad z češtiny. Někteří se zvedají, jdou si pro sluchátka, ale Philipp Ther radši Kučerovy odpovědi překládá publiku i sám. Přestože se obě knihy věnují v Česku stále živému tématu Sudet, otázky, které od moderátora padají, se týkají jen literárních témat a vztahu fikce a dokumentu, respektive literatury faktu. Blok vyhrazený pro besedu má jen tři čtvrtě hodiny, diskuse je velmi krátká. 

Veletrh na jedno pódium svedl i ty, kteří by se na něm v Česku zřejmě nepotkali. Zprava Petra Hůlová, Martin Vopěnka a Kristina Hamplová během pořadu věnovanému dystopii. Moderovala Zuzana Jürgens. 

I další pořady působí podobně. Možná proto se nakonec vyplatí aspoň na chvíli opustit stísněné prostory veletrhu a vyrazit na program ve městě. Ve frankfurtském Haus am Dom probíhá výstava Nic mě nenutí kromě lásky zaměřená na ženy v české literatuře.

Na recepci se dozvídám, že výstava sahá od prvního až po páté patro. „Můžete jít po schodech, nebo jet výtahem, jak chcete.“ Zatočí se mi hlava — výstava na pět pater! Vyjedu výtahem a hned se uklidním. Expozice je pouze na chodbách v podobě panelů s citáty a fotkami, občas s vystavenou knihou. Radka Denemarková, Božena Němcová, Iryna Zahladko a desítky dalších. Každé patro má téma ukazující systémové i fyzické násilí, utlačování či naopak emancipaci. V jednom mezipatře leží na stolku hromádka tlustých černých knih se slavným portrétem Bohumily Grögerové hledící skrze krasohled. Chvíli listuji. Zdá se, že svazek obsahuje čtyři její knihy a menší výběr z Letu let. Takto sebrané nejsou knihy Bohumily Grögerové českému čtenáři k dispozici a ten německý je má - snad i zadarmo? - k mání na chodbách galerie.

Ve stejném mezipatře jsou křesílka a na obrazovce se střídají úryvky z dokumentů o českých spisovatelkách s ukázkami z filmů. Když se posadím, zrovna naskočí scéna ze Sedmikrásek Věry Chytilové a hned na to navazuje dokument o Grögerové.

Kousek odtud je knihkupectví Hugendubel. Čestné místo na třech stolcích u vchodu je obsazeno jen českými autory a autorkami. Vedle sebe leží knihy Emmy Kausc, Oty Pavla, Kláry Vlasákové, Karla Čapka i Marka Torčíka. 

Výstava Anny Hulačové zkoumá vztah biologického a artificiálního a jeho vývoj v budoucnosti. 

Jedna z nejlepších věcí, co česká kultura ve Frankfurtu prezentuje, je výstava české sochařky Anny Hulačové nazvaná Abundantia podle římské bohyně prosperity. Schirn Kunsthalle jsou dvě krásné staré cihlové budovy propojené malým dvorkem zarostlým břečťanem a terasou kavárny. Hulačová zpracovává dystopickou vizi budoucnosti typickou pro současné výtvarné umění. Zaměřuje se na technologizaci zemědělské kultury, prorůstání organického s artificiálním, vzájemné doplňování a hybridizaci. Když sochy uvidím, nepřekvapuje mě, že jsem u vstupu zahlédl knihu Donny Haraway Manifest kyborga. Z šedivých betonových zařízení vyrůstají organické včelí plástve a květiny vyřezané ze dřeva. Občas se mezi nimi skrývá včela nebo můra. Na potravinovém páse leží z černé hmoty vymodelované ovoce a zelenina. A přestože vše vypadá tak nějak normálně, stejně z toho všeho zůstává nepříjemný pocit. Jako po neklidném snu. 

Na všech, které už několikátý den po sobě potkávám, je znát vyčerpání. Není to jen veletrhem, jistě za to může i proměna počasí. Zbývají ještě dva víkendové dny pro veřejnost, plné čtení a prezentací nejrůznějších autorů, knih i témat. Na jedné ze sedaček v českém pavilonu sedí Jaroslav Rudiš, kterého vidím dávat už asi čtvrtý rozhovor. Jdu se ještě naposled podívat na český stánek. U pultu stojí básník Petr Hruška a zasněně se rozhlíží. Vyruším ho. „Já se zatím dívám na lidi,“ říká mi. „Dívat se na lidi pozorující knihy je uklidňující.“