15/11/2022 | fejeton |

Dívka s morčetem

„Milá Eržiko,“ píšu fixem na balonek napuštěný heliem, „máme se na co těšit? Je nám těžko, ale nějak se držíme navzájem. A ty ses pustila.“

Víc se mi tam toho nevejde. Procházím kancelářskou chodbou, kde na zdi, vedle bezpečnostních pokynů, jedou ve smyčce fotky a videa usměvavé brýlaté dívky. Dívka s morčetem, dívka v lese na dovolené, dívka nalíčená v koupelně, dívka s knihou, dívka jednou dokonce i bez brýlí. A blížím se k reji kolegů na slunné terase, abych poslal svůj balonek po větru. Za Eržikou, nebo prostě někam hodně daleko.

Po pravdě jsem Eržiku moc neznal. Chodila k nám do klubu jen vzácně, většinou kvůli inventuře, fakturám a tak. Netoužila pracovat s klienty, byla prodlouženou rukou nadřízené mého nadřízeného. Měl jsem ji zaškatulkovanou jako skautku, ne-li i křesťanku, velice pozitivní, vyrovnanou bytost. Vůbec jsem například nevěděl, že poslední měsíce trávila na neschopence, a nebylo to poprvé. Že k psychickým těžkostem našich klientů měla mnohem blíž; možná proto s nimi netoužila pracovat. Nebo že jedna z mých kolegyní, Marcela, byla její největší kamarádka.

Jaké to muselo být pro Marcelu, vymýšlet rozlučkový rituál? Probírat se fotkami a videi s Eržikou? Připravit si řeč, v níž by upřímně vyjádřila, jak se s tím neumí vyrovnat? Jak ji měla… jak ji má pořád ráda a ničemu nerozumí? Jak kamarádčino rozhodnutí sice respektuje, ale přesto v ní hlodají pochybnosti, jestli něco nezanedbala. Jestli my všichni jsme s ní neměli mluvit víc, než kolik se nám vejde teď na lesklé plochy balonků…

Nadřízená jí samozřejmě se vším pomohla, dokonce sama zahájila setkání silně a emotivně, s morčetem na klopě v podobě brože. Můj nadřízený, milovník poezie, se připojil úvahami o transcendenci, které mu kdysi pomohly čelit ztrátě otce: buďte klidní, Eržika nás opouští jen ve sféře pozemské, naštěstí existují jiné, pravdivější sféry, ve kterých si zůstáváme nablízku. A mezi těmi dvěma zkušenými šéfy si vzala slovo Marcela a četla z papíru, když zrovna neplakala: „Naposledy jsem s tebou byla v rozbahněných Jizerkách. Řekla jsi mi: ‚Cilko, já chodím do těch hor, abych mohla nadávat, chvilku se nesnášet a u toho funět. Neboj se a dostaň to ze sebe taky.‘ A já tě poslechla, Erži, a nadávala. Naučila jsi mě nadávat.“

Místo balonků se původně zvažovaly lampiony štěstí. Vzplanuly by od nich požáry na různých místech města a mnoho cizích lidí by se možná taky naučilo nadávat. Další možností bylo pouštět něco po řece: lodičky, nebo ořechové skořápky? 

Na blízký železniční most jsme vyrazili s polními květinami. Chvilku se čekalo na nějaký signál, který nepřišel. Pak někdo špitl „kurva, Eržiko“ a spustil se květinový déšť. Svým zvonkem jsem schválně zasáhl starší manželský pár na palubě výletní lodi. 

„Ondřeji, ty vtipálku,“ chytla se za hlavu Marcela, „umíš být někdy i vážný?“

„Když už má tady Štěpánka tu rozlučku, chci jí to zpříjemnit, ne?“ podotknu směrem ke druhé kolegyni, která dnes doklepala svoji poslední směnu. 

Štěpánka od nás odchází, i se svým psem. Chystala se odejít už dávno. Štěpánka chce ještě jednou, po třicítce, oprášit své sny (spíš by řekla „vyhajpovat puzení“): dodělat školu, psát a tetovat, najít dobře placenou práci v přírodě, ideálně v jedné komunitě v horách. A chodit se psem do hor jenom tak, nadávat, chvíli se nesnášet a chvíli křičet krásou.

Kdysi jsem byl také v jejích snech. Byl jsem tam dřív, než si pořídila psa. Na rozdíl od Eržiky znám Štěpánku důvěrně, ale nechám si to pro sebe. Hádám, že v jejích denících o mně není příliš milých slov: frajírek zhýčkaný městem, zbabělec, spadl z jiné planety, žije v bludu, že může všechny nakazit svým toužením, zakřiknutý, poťouchlý, neumí být vážný; a jeho „humory“? Často jen trapčí a někdy zraňuje. 

Někdy sním o tom, aby mě neměl nikdo rád. 

Cestou z mostu se s námi rozloučí nesmělý kluk. 

„To je…?“ otočí se Štěpánka na Marcelu. 

„Ano.“ Kamarád, který našel Eržiku bezvládnou v jejím bytě. S instrukcemi, jak má postupovat dál, a hlavně aby se postaral o její morče. 

Buď sbohem, Eržiko. 

Marcelo, ne že zapomeneš nadávat.

A Štěpánko, kdybychom se neviděli (i když šéf říkal, že existují sféry, kde se uvidíme v nekonečném GIFu, omg!), ať se ti líbí ve vnitřní divočině. 

Ať se máš na co těšit.

Autor je spisovatel a performer.