02/12/2022 | zprávy |

Fischer s Petříčkem, Diviš a Král nebo Schlink

Poslední díl seriálu Knižní vyhlídky přináší jako obvykle půltucet knižních tipů, které vám možná přijdou vhod i při shánění dárků. Vedle několika oceňovaných překladových próz si naši pozornost vysloužila kolektivní monografie mapující dějiny protektorátní literatury a také dvě knihy zachycující podnětné dialogy významných českých básníků a filosofů.

Po americké invazi a svržení Saddáma Husajna se Irák ponořil do hlubin chaosu. Bagdád je v ohni a na ulicích plných sutin sbírá místní opilec a pábitel Hádí kusy těl roztrhaných výbuchy a skládá je dohromady, aby vytvořil jedno kompletní tělo. Jenže poskládaná mrtvola jedné bouřlivé noci zmizí a přes město se přežene vlna záhadných vražd. Hádí si brzy uvědomí, že za tím stojí jeho výtvor: monstrum, které potřebuje lidské maso, aby přežilo, nejdřív těch, kteří stojí za jeho vlastní smrtí, a pak všech ostatních, kteří se na někom provinili. Ale dá se uprostřed válečné vřavy vůbec najít někdo úplně nevinný? Irácký prozaik, básník, scenárista a dokumentarista Ahmad Saadáwí předložil ve svém románu Frankenstein z Bagdádu (Akropolis) satirickou variaci na klasickou prózu Mary Shelleyové, v níž se mísí fantastika s tvrdou realitou. Kniha získala cenu IPAF (International Prize for Arabic Fiction) a její anglický překlad se probojoval do užšího výběru na Man Bookerovu cenu. Nepojednává totiž jen o životě v zemi zmítané válkou, nýbrž s sebou přináší univerzální otázky o vině, trestu a spravedlnosti, na které hledají odpovědi lidé po celém světě. Do češtiny román přeložila Jitka Jeníková.

seriál Knižní vyhlídky

Svazek nazvaný Mávám tomu dopředu všemi svými klobouky (Pulchra) obsahuje vzájemnou korespondenci dvou bytostných básníků, Ivana Diviše a Petra Krále, z let 1983—1998. Oba tu s pozoruhodnou a sympatickou drzostí vyslovují pravdy, o nichž se většinou cudně mlčí, a jeden druhému otvírají své vnitřní světy — pocity, myšlenky i postoje spjaté nejen s poezií. Třebaže šlo o básníky odlišných generací, minulosti i duchovní orientace, velmi rychle k sobě našli osobitý vztah založený nejen na vzájemném respektu, ale i dnes málo vídané snaze jeden druhého pochopit i tam, kde se jejich názory více či méně radikálně rozcházely. Zatímco například Diviš byl přesvědčen, že báseň nesmí nebo nemá být krásná a musí být vždy proti srsti, vždy plovat proti proudu a být generálním protestem, pro Krále jde především o básnickou pozornost ke skutečnosti, o objev, jejž poezie jako jediná umožňuje, o stále obnovovanou víru v tajemství a o nedohlednou, byť často nepříjemně krutou přesnost skutečnosti.

Oceňovaný německý spisovatel Bernhard Schlink, autor mezinárodně úspěšného a později zfilmovaného Předčítače, už v Česku díky četným překladům takřka zdomácněl. Nyní se k tuzemským čtenářům dostává i jeho nejnovější román Vnučka (Odeon), který přeložila Jana Zoubková. V roce 1964 se na festivalu mládeže ve východním Berlíně do sebe zamilují studentka z Východu a student ze Západu. On jí pomůže utéct a nakonec se vezmou. Teprve po její smrti se však sedmdesátiletý Kašpar dozví, co mu jeho žena Birgit celý život tajila: před útěkem porodila dceru a nechala ji v NDR. Kašpar udělá to, co ona vždycky chtěla, ale nedokázala — hledá ji. Pátrání se stává cestou do minulosti a setkáním s ranami a jizvami, které zanechala NDR, převrat v roce 1989 a přizpůsobení se Západu. Když dceru najde, žije provdaná v neonacistické národovecké komunitě na venkově. Její čtrnáctiletá dcera Sigrun je šťastná, že do jejího života náhle vstoupil dědeček, stejně jako on má radost z vnučky. Ale jeho svět je pro ni stejně cizí jako ten její pro něj. Dokážou ještě najít společnou řeč?

Ústav pro českou literaturu AV ČR společně s nakladatelstvím Academia vydaly Dějiny české literatury v Protektorátu Čechy a Morava. Obsáhlá publikace autorského kolektivu vedeného Pavlem Janouškem mapuje podoby literární tvorby mezi lety 1938 a 1945. Zkoumá, jak tuto tvorbu ovlivňovaly, měnily a formovaly dějinné události, jako byl mnichovský diktát a následná německá okupace, vypuknutí druhé světové války a proměny situace na frontách až po osvobození v květnu 1945. Značnou pozornost kniha věnuje politickému, sociálnímu a především literárnímu životu. Pojmenovává souvislosti mezi tvůrčími aktivitami a okolnostmi, za kterých v tomto období čeští spisovatelé žili, tvořili a vydávali svá díla. Vybočením z dosavadní tradice českých literárních dějin jsou kapitoly věnované literatuře německé menšiny, a třebaže je důraz položen na literaturu v protektorátu vycházející, zahrnuta je také tvorba vznikající ve věznicích a koncentračních táborech či tvorba exilová. V kapitolách věnovaných samotným literárním dílům se pak publikace zaměřuje nejen na poezii, prózu a drama s uměleckými ambicemi, ale též na tvorbu faktografickou a populární a na četbu pro děti a mládež. Popisuje také vztahy mezi literaturou a divadlem, rozhlasem a filmem, jakož i literární výchovu v protektorátních školách.

Finská novinářka a spisovatelka Piia Leino prorazila v zahraničí roku 2018 svým druhým románem Nebe (Větrné mlýny), jenž jí vynesl Cenu Evropské unie za literaturu a který nyní vychází česky v překladu Michala Švece. Píše se rok 2058, svět zdevastovaly přírodní katastrofy. Obyvatelům Helsinek, kde po občanské válce vládne totalitní režim, se už dlouho nerodí děti a jedinou útěchu jim poskytuje virtuální realita. Přístup do takzvaného Nebe je ale jen pro ty, kteří si to mohou dovolit. Mladý vědec Akseli dostane od svého nadřízeného na univerzitě výzkumný úkol, a rázem tak v Nebi může trávit daleko více času. Už se zdá, že se bude oddávat jen jeho opojnému účinku, pak tu ale narazí na ženu, s níž se zatouží setkat i v reálném světě. Autorka v knize předestírá napínavou dystopickou vizi, v níž se na pozadí milostného příběhu zabývá sílícím vlivem technologií na lidský život, vzrůstající sociální nerovností, nebezpečím nacionalistických ideologií a dalšími palčivými tématy současného světa.

Kniha nazvaná Všichni umřete (Novela bohemica) a opatřená podtitulem „Hovory ze Slavie“ obsahuje tři rozhovory dvou filosofů, Petra Fischera a Miroslava Petříčka (mj. laureáta Ceny Jaroslava Seiferta), kteří v sokratovském smyslu vstupují na tržiště, tedy do veřejného prostoru. Mluví spolu přirozeným, srozumitelným jazykem a hledají odpovědi na složité otázky — o svobodě, odpovědnosti, uprchlících, jak se vůbec orientovat v dnešním světě, v chaosu, který přináší, co s námi dělá blízká válka v téměř přímém přenosu, jak a nakolik nás mění. Ačkoli a protože přemýšlejí i o smrti, je to kniha proti strachu, proti panice — radostná kniha o vážných věcech. V podnětné předmluvě nazvané Lze být vůbec filosofem? říká Tereza Matějčková, že filosofie nás nečiní silnějšími, možná nás vhledem do bezdomoví, tedy pochopením toho, co je to svoboda, dokonce oslabuje. Ale díky tomu nás činí vnímavějšími.