10/11/2022 | fejeton |

Jak (ne)zemřít osamocen

Nekonečné dřevěné police, bezchybně poskládané knihy, všudypřítomný pach vědění, existence mimozemských civilizací, hysterie z historie a zejména všeobjímající múza fabulujících tvůrců. Je čas a prostor naslouchat svému tělu a dát mu to, co chce. Před měsícem mé tělo bažilo po poznání, ale nyní se potácím a hledám veget. Je třeba se trochu zasmát a nebrat bytí tak skutečně.

Jak se schovat, když na veřejnosti uvidíte někoho známého?“ ptá se Mo Welchová ve své knize Jak zemřít osamocen s podtitulem Jednoduchý, snadno pochopitelný a blbuvzdorný rádce, jak ne/pomoci sám sobě, jejž pasuji do tzv. toaletních titulů. Žádné obsáhlé a náročné čtení není vyžadováno, zaujetí přichází v několika minutách s jasným cílem pobavit, uvolnit a jít dál. Někdy je takových titulů přece jen zapotřebí.

Takže, Mo Welchová na svou otázku nabízí možnosti, například: „Ukryjte se do stojanu s oblečením.“ Kdo se někdy neskryl do stojanu s oblečením? Je někdo takový? Ptám se sama sebe a věřím, že ve své bublině nikoho takového nemám. Vzápětí mi na mysli vytane vzpomínka, jak jsme se s mými romskými kamarády vydali na nákupy. Ihned čtenáři poskytnu odpověď na otázku, proč zmiňuji etnicitu svých kamarádů. Představte si tři tmavší, mladé osoby, které na sebe občasně hovoří cizím jazykem. Přijde vám to v pohodě? Pán ze security měl jiný názor a měl hned jasno, protože se k nám vydal skoro s rozběhem a s bystrostí vlka sledoval každý náš pohyb. Ale!

My už za ta léta máme pro srandu uděláno, a tak jsme se rozhodli, že ho trochu poškádlíme a udělíme mu lekci. Schválně jsme šli k sobě, jako že se radíme, a pak hezky a zřetelně, českým jazykem nahlas, a přitom jakoby tajemně zvolali: „Rozdělte se!“ Pan sekuriťák byl v šoku a nevěděl, za kým se vydat. Byl to obchod s oblečením a byla zrovna zima, takže na věšácích byl dostatek prostoru schovat se pod zimní kabáty a bundy. Sledovali jsme se navzájem, a když se blížil k jednomu z nás, zvolal ten druhý něco v romštině a schoval se do stojanu s oblečením. Jakmile se pán z ochranky a dozoru vydal na druhou stranu za dalším z nás a někoho hledal, vylezli jsme a smáli se. No, nestíhal to, kluk jeden. Alespoň pochopil, že si z něj děláme šoufky a to, že nás měl ihned za lupiče a loupežníky, není správné. Neschovávala jsem se sice před známým, ale ve stojanu jsem byla, a proto mám bod.

Jako další mě zaujala rada: „Staňte se asociálním poustevníkem: pokud si nejste jisti, jestli se vám chce jít ven, řekněte jednoduše ne.“ Tak dlouho jsem říkala ne, až mě nikdo nikam nezve. Ano, částečně jsem pro to vždy měla zdravotní důvod, ale to na „ne“ nic nemění. Kamarádi mé důvody znali, ale prostě se to každému přejí. Navíc pokud tak trochu vypadnete ze skupiny a nejste tam a tam a nemáte společné zážitky, jde to odcizení jako po másle. Ale nejsem v tom sama. Odcizení nás spojuje s kamarádkou. A víte co? Když jsem se naposledy díky sledům okolností ocitla na party přátel, tak jsem zmiňované kamarádce pro jistotu nezavolala já. Předpokládala jsem totiž, že řekne ne…

Na dalším obrázku je dívka jménem Blair, která smutně přemítá: „Ach, všechna ta místa, která nikdy nenavštívíte!“ Jak já jí rozumím, i když je mezi námi určitá nuance. Ona je opravdu poustevník, nýbrž já jsem ovšem neduživec čili chcípák. K tomuto se totiž musíte dostat pečlivou prací na sobě samém. Skoro ob dva roky si zajít na vysněnou dovolenou do nemocnice a vytvořit si vztah s jejími zaměstnanci. V raném mládí jsem si dělala plány a například chtěla být reportérkou pořadu Objektiv. Říkala jsem si: „To vše na tebe, Věruš, čeká!

Když tak o tom přemýšlím, tak vlastně čeká, jelikož jsme se s manželem dohodli, že až se má existence smrští do skupenství prachu, bude cestovat v urně. U pyramid v Káhiře ji slavnostně vyndá a já si vše prohlédnu. Takže ano, uvidím svět. Mo Welchová zmiňuje další krok a tím je: „Získejte titul nejhorší kamarád na světě!“ A tady se konečně nemohu ztotožnit, neboť se považuji za výbornou kamarádku. Jsem naslouchající, veselá, příjemná, podporující a vše, co se od výborných kamarádů očekává, i když jsem svou kamarádku zapomněla omylem pozvat…

Přátelství je neobyčejná věc. Čím jsme starší, tím máme větší nároky a často se našimi přáteli stávají spíše domácí zvířata. Před několika měsíci jsem opět před a po své „vysněné dovolené“ trávila mnoho času sama doma a tehdy jsem dala průchod svým jednostranným rozhovorům s naším psem. Když se poté dostanete do společnosti, nějak není co říct. Nejen že se vaše slovní zásoba zúžila, zatímco vy jste se rozšířili, ale nějak není co pořádně říct. Vaše zážitky oklestěné několika stěnami nebaví vás, natož společnost. „Copak jsi celý den dělala?“ ptá se Blair své kočky a tomu se musím smát, protože se podobně ptám svého psa.

Tuto knížečku jsem si tedy zapůjčila, abych si doma podrobněji stanovila, jak na tom jsem, a jelikož se „chytám“ na menší část všech rad a tipů, domnívám se, že nezemřu osamocena. Díky, Blair!

Autorka je spisovatelka a vizuální umělkyně.