05/01/2023 | glosa |

Kolibřík z Wachau a kulajda z diskontu

Glosa spisovatele a překladatele Radka Malého z literární rezidence v rakouské Kremži, která mu měla pomoct načerpat síly před zimou, protáhnout křidélka a sepsat, co se lyrickému subjektu honí hlavou.

přeběhlo stádo
dešťových kapek přes kraj
zůstal jen třpyt

Bylo to myslím krátce po Dušičkách, když jsem scházel prosluněnými vinicemi do vesnice Spitz ve věhlasném Wachauském údolí. U prastarého domu porostlého rudým vínem a růžemi několika barev stál obrovský květináč, v něm rozjívené fuchsie a na nich — světe, div se — kolibřík. Třepotal křidélky, sosal šťávy a vůbec se tvářil, jako by nebyl ani v Rakousku, ani v listopadu.

Protože se o takové věci odjakživa zajímám, poznal jsem v něm docela záhy dlouhozobku svízelovou — denního lišaje, který žije i u nás a vyznačuje se právě kolibřím letem. Co jsem o něm nevěděl, je, že jde o tažného motýla, který do střední Evropy přilétá na léto z jihu. Těžko říct, kde je vlastně jeho doma, ale tady vypadal, že na své cestě do Středomoří z nějaké hezké jihočeské zahrádky potřeboval načerpat palivo před přeletem Alp.

Radek Malý, foto: Dušan Šimánek

Asi takový statut měla i má rezidence v kremžském Literaturhausu — načerpat síly před zimou, protáhnout křidélka a sepsat, co se lyrickému subjektu honí hlavou, aby mohl věnovat energii zase doma a zase jiným projektům. Byly to myšlenky všelijaké a nejen světlé, jakož ani listopad nepřináší jenom slunné dny. Naštěstí kolegové umělci spolurezidenti z různých zemí i oborů mají pro takové věci nejen pochopení, ale i cit.

Zlatá dlouhozobko, splníš mi prosím tři přání?

První je, aby se povedla společná kulajda na rozloučenou. Druhé, aby zítra už rakouští ajznboňáci nestávkovali a já mohl po cestě domů ještě stihnout besedu v Blansku. A třetí, to se přece neříká.


Text vznikl během autorovy tvůrčí rezidence v Kremži, kterou pořádá České literární centrum (sekce Moravské zemské knihovny).