15/12/2022 | fejeton |

Kovbojové drancující Prahu

Jedné pobožné kamarádce připravily starší sestry rozlučku se svobodou ve znamení sedmi smrtelných hříchů. Ptal jsem se jí, co to obnášelo, jestli byla nucená někomu ublížit, s někým smilnit nebo co já vím. Odmítla mi to říct, prý to neví ani její tehdejší snoubenec, dnes manžel a táta dítěte. Zůstane to navždy jako tajemství, které ustavilo temnou spřízněnost mezi několika sezvanými dívkami.

A tak když mi přišla před měsícem pozvánka na mužskou rozlučku se svobodou od vzdáleného kamaráda Roberta, nedokázal jsem jí odolat. Byl to podobně vzrušující pocit, jako kdybych dostal pozvánku k zasvěcení do zednářské lóže či do české sekce PEN klubu.

„Miláčku, seš si tím jistý? Víš, že se potom ráno stěhujeme a budou nám pomáhat mí rodiče?“ připomněla mi přítelkyně. „Kdo je to vůbec ten Robert?“

Robert je holohlavý úředník z magistrátu spravující veřejné zakázky. Ale známe se přes spolek tafofilů, milovníků hřbitovů a kultury umírání. Kromě toho preluduje na trubku v kapele Vepřové prase. Když Robert pije, většinou si hledám záminku, jak se po druhém, třetím pivu nenápadně vytratit. Jednou jedinkrát jsem se zkusil naladit na jeho pitný režim a dopadlo to katastrofálně: měl jsem opici divokou jak King Kong… Obavy mé lásky byly tudíž zcela namístě.

V pozvánce od Roberta, zdobené kovbojskými motivy, byla navíc vyznačená trasa napříč osmi pochybnými podniky, kdy u toho osmého s názvem Eldorado visel kostrbatý otazník. Slíbil jsem sám sobě, že odpadnu po druhém, třetím, nanejvýš čtvrtém zastavení. A ráno budu v plné síle nakládat banánovky do pronajaté dodávky.

Na místo srazu jsem došel až podezřele brzo. Robert seděl u stolku jen s jedním ajťákem, který posrkával nealko pomelo & grep. Zeptal jsem se, jaký hodlá spáchat trestný čin, když se dnes rozloučí se svobodou. Chytil mou narážku a rozpovídal se, že manželství jako žádný chomout nevnímá, že ve dvou svede být svobodnější, než kdyby žil single, a — „pane vrchní, nalejte mu jedno!“ — prý i ten plán s hospodami byl jen zástupný, ve skutečnosti stihneme kuželky, jednu vernisáž v galerii a půlnoční promítání filmu Jan Žižka

Kecal. Bral mě jako slušňáka, a tak mě chtěl nachytat vidinou slušnějšího programu, když si všiml mého povzdechu při jeho zdvořilé objednávce. Pil jsem druhé, třetí pivo, zatímco pistolníci se teprve scházeli. Totiž úředníci, otcové od rodin, bývalí spolužáci, kámoši včetně těch nejbližších z kapely Vepřové prase. Banda chlapů, z nichž jsem jediného neznal. Viděl jsem, ještě teď to vidím před očima, jak Roberta korunují na „velkého koňáka“ — nandávají mu koňskou masku, pásek s ocasem a speciálně potištěné triko, které sami někteří už mají na sobě. Jeden vytáhne bendžo, ale po pár akordech zahřímá zpoza výčepu hlas místního šerifa: „Pánové, tak tohle teda ne.“

Vtom se měníme v jakýsi kolektivní organismus, který vyráží za radostného povyku brázdit staropražské prérie. Cítím v kostech ducha karnevalu a falických průvodů. Turisté po nás vystřelují svými foťáčky nebo se před námi honem klidí jako vyděšení bizoni. Lokály, mějte se na pozoru! Vpadáme do nich jako tornádo a vždy si na nebohém personálu vynutíme aspoň jednu rundu.

Sčuchnu se s nějakým Liborem, chlapem jak hora, který mi vypráví, že se málem porval někde na vesnici, kde mu vytýkali jeho pražáctví. Prý nám tu lítají pečená holoubata do huby. A jeho to strašlivě urazilo, protože sice máme dostupnější služby, ale on sám dře na pozici sanitáře za mizernou mzdu, že se už nezvratně propadá do minusu. Málem se porval s vesničanem, aby hájil svou chudobu. 

„To nic není,“ ozve se pihatej Tom, „jako živnostník jsem normálně žil v minusu. Teď už jsem za vodou díky firmě, jenže mám spořivou přítelkyni. A to je něco neskutečnýho, chci nám oběma zaplatit pořádnou dovolenou, prostě si vyválet šunky, ale ona, že se na tom bude podílet, a pak hledá vždy tu nejlevnější možnost. Chlapi, já trpím. Jako to je hezký, že se nechce nechat vydržovat, ale proč se aspoň jednou nenechá?“

„Aspoň máš babu. Já už nebudu mít nikoho,“ zakňourá Libor.

Později mi Tom vysvětluje stranou, že je to tím, jak mu smrdí z pusy. A že by mu to měl říct tváří v tvář, protože možná mu to jenom nikdo neřekl. Na druhou stranu nechce dopadnout jako ten z vesnice… „Ještě by mě zrakvil, sanitář, nejdřív tady a pak znova v nemocnici.“

A já se chlubím Tomovi, jak moje honey naštěstí na ničem nešetří, dokonce má dvakrát vyšší plat, a zítra, vlastně už dneska, se stěhujeme do společnýho hnízda. To mi připomíná, že bych měl už jít, abych ráno neudělal ostudu. 

Naposledy zahlídnu velkého koňáka, jak je odhodlán to dotáhnout s hrstkou statečných až k branám Eldoráda. Načež se bez rozloučení odplížím na noční tramway. Na cestu k té, která — stejně jak já — nemá ráda patriarchát ani westerny, zato má určité pochopení pro přechodový rituál. A až se mě zeptá, jak bylo, nic jí nepovím: „To je teď jen mezi mnou a mými kovboji.“

Autor je spisovatel a performer.