29/11/2022 | portrét |

Louisa May Alcottová a její „Malé ženy“

„Děvčata jsem nikdy neměla ráda a kromě sester vlastně ani žádná neznám, ale naše roztodivné hry a zážitky mohou být zajímavé,“ zapsala si do deníku Louisa May Alcottová při práci na „dívčím“ románu „Malé ženy“, který je čten, vydáván, překládán, upravován a filmován dodnes a který jí přinesl světovou proslulost.

Narodila se jako druhá ze tří sester v Germantownu v Pensylvánii 29. listopadu 1832 a později se rodina přestěhovala do Bostonu, kde se její otec Amos Bronson Alcott (1799—1888) stal členem Klubu transcendentalistů, jejichž a své (velmi osobité) myšlenky na výchovu a vzdělávání uplatňoval v rodině, v publikacích a (neúspěšně) také v praxi zřízením farmy. Rodina se díky tomu přátelsky stýkala s významnými osobnostmi hnutí. K Louisině výchově tak přispívali filozof a esejista Emerson, spisovatel Thoreau, který na ni silně zapůsobil, prozaik Hawthorne a spisovatelka a feministka Fullerová. Přátelsky se s nimi setkávala i později. Matka Abigail May Alcottová (1800—1877) se angažovala v sociální práci a hnutí proti otroctví a za práva žen. Otcovy utopické školské a farmářské projekty zkrachovaly a rodina se potýkala s chudobou, což Louisu přimělo brzy přijmout různá zaměstnání (švadlena, guvernantka, společnice), ale především živit rodinu psaním.

Louisa May Alcottová, foto: Creative Commons

Již v šestnácti napsala první knihu Květinové bajky (Flower Fables, vydáno 1855), vycházející z příběhů původně určených Emersonově dceři. Jistý úspěch jí přinesly Črty z nemocnice (Hospital Sketches, 1863), založené na jejích dopisech z období, kdy v době občanské války v nemocnici ošetřovala raněné vojáky federální armády. V šedesátých letech v časopisech publikovala pro výdělek anonymně a pod pseudonymy (např. A. M. Barnard) dobově oblíbené „senzační“ prózy, povídky a romány o vášni a pomstě (např. Šepot v temnotěPaulínina vášeň a trestMramorová ženaNebezpečná hra). Tuto linii jejího díla vycházející z tradice tzv. anglického „gotického“ románu identifikovali badatelé až po stu let. O její ranou tvorbu s postavami silných, chytrých a rozhodných žen se nyní zajímá současná literární věda, zvláště feministická kritika. V té době se sestrami pro pobavení rodiny a přátel předváděly melodramata, posmrtně publikovaná pod názvem Komické tragédie (Comic Tragedies, 1893). Komerční literaturou sebe a rodiny v devatenáctém století živily mnohé ženy. Pochmurný realistický popis nevěry a rozvodu jako alternativy k nešťastnému manželství přinesl její první román Nálady (Moods, 1865), otvírající problematiku vztahu žen a mužů, procházející celým jejím dílem.

Okamžitý velký úspěch a ohlas měl až nakladatelem objednaný román Malé ženy (Little Women: or, Meg, Jo, Beth and Amy, 1868), ilustrovaný její sestrou May. Kniha přináší příběh rodiny Marchových, skromně žijící v malém městečku v Nové Anglii v době občanské války. Pilná a citlivá matka paní Marchová (Marmee) a její čtyři dcery se musí o sebe postarat, protože jejich otec, který není v podstatě schopen uživit rodinu, slouží jako kaplan v armádě Severu. Jsou to kráska Meg, rozpustilá Jo s literárními ambicemi, tichá a plachá, hudbymilovná Beth, která často stůně a nakonec zemře, a kreslířka Amy. Kniha podrobně líčí domácí strasti a slasti rodiny, snažící si různě přivydělat a přátelící se s rodinou v sousedství, chlapcem Lauriem a jeho bohatým strýcem. Román je silně autobiografický, vychází z autorčiných zážitků z raného mládí. Za postavami Amy, Beth a Meg jsou autorčiny sestry May, Elizabeth a Ann, za Marmee její matka a sama se promítá do postavy Jo. K postavě chlapce Laurieho byl autorčinou inspirací polský známý, s nímž se setkala na cestě po Evropě v roce 1865. Hned následujícího roku vyšlo pro velký úspěch vyžádané pokračování, pro které nakladatel zvolil název Dobré manželky (Good Wives, č. 1927, obě části jsou často vydávány společně, č. nový překlad 2009), ve kterém Beth zemře a tři hrdinky se vdají (což autorka nikdy neudělala).

V románu můžeme najít několik rovin — problematiku dospívání dívek v ženy, rodinných vztahů, vztahů mezi ženami a muži, lásky, cestu životem (románem procházejí odkazy na prózu Poutníkova cesta od Johna Bunyana, která byla od konce osmnáctého století oblíbenou četbou protestantů) či pohled na situaci za americké občanské války a směřování k literárnímu realismu. Trvající obliba knihy zřejmě vyplývá z toho, že přesáhla dobové idealizující, moralizující, sentimentální a didaktické konvence žánru a je otevřena interpretacím. Velký úspěch vedl k dalším pokračováním, osudy sester a jejich rodin pokračují v románech Mužíčkové (Little Men, 1871, česky 1919) a Joini chlapci (Jo’s Boys, 1886). Čtenáři (a především čtenářky) zahrnovali autorku dopisy povzbuzujícími k pokračování a navrhujícími další osudy postav. Vedle této tetralogie Alcottová pokračovala v psaní dalších knih pro děti a mládež, především desítek povídek.

Postava dívky a ženy, zvláště intelektuálně založené, jako rovnocenné partnerky ve světě mužů je významnou složkou veškeré autorčiny tvorby. Děvče z venkova (An Old-Fashioned Girl, 1870, č. 1915, 1926) je příběh děvčete vydělávajícího si na živobytí, silná je i postava Rose v románu Růže v rozkvětu (Rose in Bloom, 1876, č. 1906, 1933) a živobytím se zabývá i román Práce: příběh ze zkušenosti (Work: A Story of Experience, 1873), autobiografická próza o ženě osvobozující se prací a usilující o práva žen. Nicméně Alcottová není pouze autorkou literatury pro ženy, děti a dospívající mládež. Je také autorkou satirického pohledu na nepovedenou otcovu utopii Transcendentální divoký oves (Transcendental Wild Oats, 1874) a dovede v detektivní povídce V. V. v postavě Antoina Duprese parodovat detektiva Duponta z detektivek A. E. Poe. Podobně je satirizována spisovatelka melodramatických próz Southworthová v Malých ženách. Současní literární historici odkrývají právě tyto dříve přehlížené aspekty jejího díla.

Ale byly to Malé ženy, které si získaly vpravdě celosvětový ohlas. Byly přeloženy do desítek jazyků, česky vyšly poprvé v překladu Boženy Šimkové roku 1919 a k nejnovějším patří překlad obou prvních dílů od Jany Kunové (poprvé 2009). Světově oblíbená jsou i zestručněná převyprávění, u nás je nejznámější verze Jindřišky Smetanové (pod pseudonymem E. Jelínková), poprvé vydaná roku 1974. Kniha inspirovala také divadelníky a filmaře. První dramatizace se objevila na newyorské Broadwayi roku 1912 a další pokračují do současnosti. První z dosavadních filmových verzí pochází již z roku 1917, nejnovější je z roku 2019. Jako televizní seriál knihu adaptovala poprvé BBC v roce 1958 a zatím poslední je jihokorejská verze z letošního roku. 

Alcottová zemřela ve spánku 6. března 1888, dva dny po smrti otce, o kterého pečovala. Z téměř tří set autorčiných děl úspěch a ohlas Malých žen žádné jiné nepřekonalo.

Autor je anglista a amerikanista.