Pět fází smutku nad Státní cenou

Překvapení a pochyby v komentáři pro Aktuálně.cz vyjádřil Petr Fischer. Ocenil sice společensky záslužný charakter díla autorky, kterým porota vysvětlila své rozhodnutí („otvírá málo známá historická a společenská témata a pomáhá je zpřístupňovat veřejnosti“). Konstatoval ovšem, že je „umělecky spíše průměrné“, a pozastavil se nad tím, že udělení Státní ceny pro tak mladou autorku, a s takovým zdůvodněním, je v historii ocenění velmi výjimečné (stalo se tak vlastně jen jednou, v roce 2004, kdy Státní cenu získal šestatřicetiletý Pavel Brycz).

Fázi smlouvání ztělesnil Zbyněk Vlasák v Salonu Práva. Uznal sice, že Tučková volí ve své společensky zaujaté tvorbě „jednodušší a asi populárnější cestu“, ale zároveň to u ní není „žádná vykalkulovanost“. Z její literatury i společenských aktivit „je cítit silná autenticita“. A právě tato hodnota podle něj přesvědčila porotu.

Fází rozhořčení prošla přímo autorka na svém facebookovém profilu, kde se pozastavila nad titulkem Fischerova komentáře „Cena pro Kateřinu Tučkovou jako literární skandál“. Podpořila ji spousta lajkujících přátel, zřejmě aniž by si komentář přečetli a dozvěděli se, čeho se onen „skandál“, použitý v titulku ironicky, vlastně týká. Petr Fischer se totiž dotkl toho, co je na Státní ceně skutečně tristní, co ji znevažuje a co je potřeba změnit, pokud nechceme upadnout do další fáze. A tou je rezignace. Rezignace na diskusi o tom, jaké umělecké hodnoty má Státní cena za literaturu vyzdvihovat.

Má to být cena, kterou stát uděluje především za společenské zásluhy, nebo pořád věříme, že existuje něco jako estetická kvalita díla? A dává smysl, aby se zrovna Státní cena udílela za aktuální knihu, od níž nemáme odstup, navíc když takovou už oceňuje řada zdejších ocenění, jako například Magnesia Litera? Neměla by Státní cena přece jen být udílena spíš za celoživotní dílo? Chceme pomocí ceny moderovat společenskou debatu, nebo utvářet literární kánon?

Začněme u poroty. Zatímco například u Magnesie Litery navrhují jednotlivé porotce renomované oborové spolky a instituce, jako je Obec překladatelů, Asociace spisovatelů, Akademie věd nebo Svaz českých knihkupců a nakladatelů, v případě Státní ceny má vše pod palcem jediný člověk — Radim Kopáč. Ten jako zaměstnanec Ministerstva kultury porotce oslovuje, a tím de facto porotu skládá. Nejde tu přitom o jméno či osobu Radima Kopáče, ale o metodu. Raději tedy znovu — o výběru porotců Státní ceny za literaturu rozhoduje jediný státní úředník (ministr pouze signuje).

Nejspíš jen tak se letos mohlo stát, že se v porotě sešly hned čtyři členky institucí, které sice českou literaturu propagují, ale s její kritickou nebo odbornou reflexí nemají téměř nic společného (Michala Čičváková z Českého literárního centra, Anna Hrabáčková z Českých center, překladatelka Flóra Peťovská, ještě nedávno zaměstnankyně Českého centra Budapešť a ředitelka dětského nakladatelství Csirimojó, a literární promotérka Denisa Novotná). Doplnil je například literární publicista a ve svých projevech často spíš fanoušek literatury Petr Nagy nebo Vladimír Trojánek alias Jakub Šofar, spoluautor čtyř Kopáčových knih. Sedmičku porotců uzavírá Milena Šubrtová, specialistka na literaturu pro děti a mládež. To samo o sobě nic nevypovídá o literárním vkusu, odbornosti nebo zaujatosti porotců. Poukazuje to však na to, že jejich výběr je navzdory prestiži ceny honorované třemi sty tisíci korunami naprosto neprůhledný a nejasný.

Rozum zůstává stát také nad mechanismem nominací. Na Státní cenu totiž může autorku či autora navrhnout jakákoli fyzická osoba. Mohlo by to vést k zavalení poroty spoustou jmen, stal se však pravý opak. O možnosti na Státní cenu nominovat buď nikdo neví, nebo na to všichni zapomínají. A příslušný odbor ministerstva kultury to rozhodně nikomu nepřipomíná. Na jeho webu ve skutečnosti nenajdete ani stanovy ceny, ani seznam nominovaných.

Výsledek: celkem se letos v nominacích na nejprestižnější literární ocenění sešla ani ne dvacítka jmen. A co je pozoruhodné, Kateřinu Tučkovou nikdo zvenčí vůbec nenominoval (časopis Host má kompletní seznam nominací k dispozici). Jak se tedy mohlo stát, že cenu nakonec dostala právě ona? Nominovali si ji sami porotci, jmenovitě Denisa Novotná a Jakub Šofar. Není to sice proti pravidlům (znovu: nominovat může podle stanov jakákoli fyzická osoba), ale dojem z privatizace Státní ceny se tím ještě posiluje.

Za vysvětlení by stála přinejmenším jedna věc. Proč porota považuje za méně ocenění hodné dílo Radky Denemarkové, Petra Borkovce, Josefa Kroutvora nebo Miloše Doležala, kteří se letos na seznamu nominovaných sešli? Opravdu jsou tito autoři tak umělecky nepřesvědčiví a mají toho za sebou tak málo, že bylo třeba do nominací doplnit Kateřinu Tučkovou a pak dát cenu jí?

Odpověď bychom měli znát už proto, abychom mohli dojít do poslední fáze. Tou je smíření. V rámci něj bychom si měli vyjasnit, jaké kvality má Státní cena akcentovat, kdo má vybírat porotce a jak celý proces učinit transparentním, srozumitelným a důvěryhodným. Protože v kontextu ostatních nominovaných udělení Státní ceny pro Kateřinu Tučkovou transparentní, srozumitelné ani důvěryhodné není. Ubližuje to nejen renomé ocenění, ale i samotné autorce. 

Autor je redaktor časopisu Host.