Souhra mezi čtenářem a knihou

Nepřestává mě udivovat, jak si někdy kniha „sedne“ s životním obdobím, ve kterém je čtena. Jak naplní potřeby nebo zarezonuje s tím, co zrovna řeším. Dolehlo na mě stárnutí, nezapírám. Stáří, blížící se zpovzdálí, je jako fronta mraků na obzoru, přibližuje se.

Co dělat? Užít si ten čas, který zbývá do přítmí a do setmění? Ale jak, čím, proč takto? Co je tím pravým užíváním? Udělat něco překvapivého, dopřát si, co byste sami do sebe neřekli? Co třeba přerušit let, který má jasnou cílovou destinaci, při mezipřistání a vydat se do džungle? Aniž jsem promýšlel, co budu číst, vytáhl jsem z knihovny už jednou přečtený román Homo Faber od Maxe Frische. A začal číst. A zjistil jsem, že čtu přesně to, co číst potřebuju. Jistěže, v románu je toho mnohem více než jen reflexe stárnutí, je to román o tragickém incestu, o přátelstvích — dlouholetém i nahodilém, o ztrátě energie a o tom, jak mladá přítelkyně dokáže občerstvit apatického muže; je to román o životě jako osudových výkyvech mezi investováním a rezignovaným přihlížením, mezi únavou a aktivitami, které se stejně nevyplatí. 

O stárnutí toho napsal Frisch víc. Takže jakmile byl Homo Faber dočten, vytáhl jsem z knihovny Frischův poslední Třetí deník, i ten jsem přečetl podruhé; a teď už držím v rukou Modrovouse. Stárnoucí muž pan Schaad: kolik že to manželství má za sebou? Šest? Rekonstrukce nepříjemných výslechů (přece jen je podezírán, že zavraždil) přechází plynule do výslechů sebe sama: Schaad si už na tento „žánr“ rekapitulování zvykl. Klade si otázky, pochybuje o sobě, vyzvídá, vystavuje sám sebe zjevným nesrovnalostem ve výpovědích.

Stárnoucí deníkový Frisch: „Jestli to je na mně už vidět? Ruka se netřese, taky neklopýtám, nebo jen zřídka.“ Překvapen jemnými souhrami mezi čtenářem a autorem pročítám Frischovy knihy pozorně větu za větou. Fronta mraků nezastavitelně postupuje; ale tak tomu bude třeba ještě léta, možná desetiletí. Pozastavuji se nad tím, že někdo uvažoval a cítil podobně. Jako by mi autor dávno mrtvý pomáhal vyluštit tajenku. 

Nepřestává mě udivovat, jak si „nás kniha najde“ v určitém životním období, tehdy, když je nám schopna dát víc než v období jiném.

Ten okamžik míjení nebo naopak šťastné souhry poznáme, myslím si, hned. Podobně jako s Frischem jsem to měl už s více autorkami a autory. S Ingeborg Bachmannovou, s Nathalií Sarrautovou, s Karlem Ovem Knausgårdem. S Proustem. S Munroovou. Někdy jsem doslova cítil, jak je autor daleko vpředu přede mnou, a sledoval jsem z dálky, jak mi proráží cestu. Knausgård nebo Barnes, Munroová nebo Holan, je skoro jedno, jestli jde o kvazi autobiografii nebo o poezii. I ona je, připusťme, kvazi autobiografií.

A tak si kladu otázku, jestli podstatnou součástí té literatury, s níž dochází k mé a její souhře a která naplňuje moje potřeby, je nebo není mluvit místo mě, mluvit za mě, říkat to, co říct neumím, čeho bych se neodvážil. Jaké vlastně jsou mé potřeby upínající se ke čtení?

Užívat si před setměním. Toho, že někdo uměl popsat cosi tak důvěrně známého. Že se někdo přiznal k tomu, k čemu čtenář nesebral odvahu. Že někdo uměl ztvárnit postavy, které jako zástupné „já“ mi tak říkajíc mluví z duše.   

A že to někdy „sedne“ právě tehdy, když to potřebujete — to mě nepřestává udivovat.

Autor je psycholog, pedagog a autor řady publikací.