Vesničko má potemnělá

Venkovský román dusných atmosfér a brilantní stylistiky. Recenze románu Zuzany Říhové Cestou špendlíků nebo jehel.

Zuzana Říhová: Cestou špendlíků nebo jehel
Argo, Praha 2021

Tep vesnice se pořád ještě řídí přirozeným cyklem přírody, v okolních lesích se lze hodiny bezstarostně potulovat, pohled na lány obilí poskytuje důvěrnou kulisu pro melancholické rozjímání před večerním pozorováním hvězdného nebe ze zápraží, protože tak hustou tmu jako na vesnici už nikde jinde nezažijete. Tyto stereotypní obrazy jsou samozřejmě na míle vzdálené od reality — a nejen proto, že lesy značně proschly, obilí vytlačila řepka a přírodní cykly se stávají poněkud nespolehlivými. Přesto ulpívají ve všeobecně přijímané iluzi tradičního a přirozeného venkova a inspirují mnoho velkoměšťáků, aby si na vesnici jezdili odpočinout a „dobít baterky“, nebo aspoň ve stísněných prostorech svých předražených bytů snili o chalupě s rozlehlou zahradou bující zelení. Protagonisty románu Cestou špendlíků nebo jehel Zuzany Říhové vyženou na vesnici jiné důvody — a namísto idyly pak také poznávají spíše odvrácenou tvář venkova. Ta je rovněž zatížena stereotypy, a tak v knize sledujeme povětšinou přízemní, takřka panoptikální postavy, díky nimž může kniha připomenout třeba romány Anny Bolavé.

Manželé Bohumil a Bohumila společně vychovávají mentálně zaostalého syna a do Podlesí se odstěhují především kvůli tomu, aby se pokusili o cosi jako manželský restart. Okolnosti odjezdu jsou nám odhalovány jen postupně, od začátku románu je však přesto zřejmé, že manželé si pobyt na vesnici nijak přehnaně neromantizují. A ani nemají důvod. Obyvatelé Podlesí dávají celkem jasně najevo, že tyto přistěhovalce respektovat jen tak nebudou, manželé se těžko přizpůsobují vesnickému životnímu rytmu a i jejich obydlí má daleko ke kýčovitým chaloupkám, jimiž jsou nabité všechny fotobanky.

A to Bohumil a Bohumila ještě netuší, že se stanou figurkami v jakési inscenaci pohádky o Červené karkulce, kterou zorganizují obyvatelé vesnice. Podobně jako ve své první prozaické knize, tři roky staré novele Evička, sází Zuzana Říhová na hutnou, temnou atmosféru. Postavy bojují se spalujícím vedrem, nesou si rány na duši i na těle, jejich každodenní plahočení je bezútěšné, beznadějné a vše korunuje až hororová atmosféra, již do vyprávění vnáší právě rafinovaně zapojený příběh o vlkovi, babičce a dívce, která se vydá do lesa.

Ještě před Evičkou publikovala Zuzana Říhová básnickou sbírku Pustím si tě do domu a básnířku v sobě tato spisovatelka nezapře ani při psaní prózy. Její obrazotvornost je obdivuhodná, v podstatě na každé stránce by si člověk nejraději podtrhl důmyslnou větu, originální obrat, přesné přirovnání. Hutný jazyk zároveň dává najevo, že je třeba číst pozorně, a tlačí nás k tomu, abychom hledali všelijaká interpretační „mrkající oka“, jimiž se text jen hemží. Na jednu stranu nabízí takový způsob četby o poznání intenzivnější zážitek než většina aktuální tuzemské produkce. Na stranu druhou se však může poměrně snadno dostavit pocit jisté přesycenosti: člověku se může zdát, jako by běžel závod na pět kilometrů, ale byl nucen pořád sprintovat.

Autorka v knize otevírá mnohá témata, jež nám jsou takříkajíc lidsky blízká. Nejedná se jen o manželskou krizi, ale také třeba o zlo, a to jak uvnitř lidského nitra, tak to, které přichází zvenčí, a v neposlední řadě zlo kolektivní. Přesto se může četba stát poněkud odtažitou. Namísto zážitku, který by byl pohlcující a strhující, tak nad Cestou špendlíků nebo jehel může leckdo pociťovat spíše obdiv k autorčiným kompozičním a stylistickým dovednostem: ostatně Zuzana Říhová v letech 2014—2017 vedla katedru bohemistiky v Oxfordu, tedy je autorkou nadmíru poučenou, což je zkrátka znát. I když nemusíme stránky zrovna hltat, vydat se Cestou špendlíků nebo jehel se vyplatí. Zavede nás totiž do míst, kam se s českou prózou běžně nepodíváme. Příjemnou procházku však nečekejte.