09/08/2022 | portrét |

Vzrušující cesta k sobě samému

Začínal jako lyrický básník vycházející z Goetha a romantismu, přičemž idyla jeho díla byla postupně narušována událostmi 20. století. Ať už to byly obě světové války, vzrůstající odpor k měšťáctví, syntéza západního s východním, nebo psychoanalytické metody poznávání. Dne 9. srpna uplynulo šedesát let od smrti jednoho z nejčtenějších německy píšících autorů 20. století, emblematického Hermanna Hesseho.

Na černé listině

V roce 1946 mu byla jako sedmému německy píšícímu autorovi udělena Nobelova cena za literaturu. Předchozím německy píšícím nobelistou byl Thomas Mann, který cenu získal v roce 1929. Hesse a Mann měli jako autoři mnoho společného. Ať už to bylo silné ovlivnění německou kulturou, nebo tematické aspekty jejich díla, jako zmíněný odpor k měšťáctví, odklon od romantismu a bildungsromanu. Především to ale byl jejich hlasitý pacifismus, kterým se nebáli vystupovat proti vlastnímu národu a který jim ztrpčoval život spoustou nepříjemností. Hesse unikl politickému tlaku dříve než většina německých spisovatelů a během první světové války se usadil ve Švýcarsku, kde roku 1923 přijal občanství. Sám o sobě Hesse většinu života přemýšlel spíše jako o Švýcarovi než jako o Němci. Díky tomu, že se usadil v zemi, jež po obě války zachovávala neutralitu, mohl v relativním poklidu pracovat na svých knihách.

Krátce po vypuknutí první světové války si autor, který do té doby stál od politiky stranou, vysloužil hněv za „nevlastenecké“ a protiválečné postoje, které vyjádřil v eseji „Přátelé, pryč s tóny těmi!“. Apeloval na mládež, aby odmítla masový útěk do katastrofy, a byl za to mnohonásobně napadán německým tiskem. Tuto zkušenost bral jako důkaz, že evropská civilizace, ve kterou tak dlouho věřil, je nemocná a v rozkladu. Po nacistickém převzetí moci v lednu 1933 se vyslovuje jasně: „Je lepší být fašisty zabit než se fašistou stát; je lepší být komunisty zabit než se komunistou stát.“ Později v dopisech Němcům velmi často psal o jejich podílu na katastrofě druhé světové války. Toto období nakonec strávil prací na svém nejrozsáhlejším díle Hra se skleněnými perlami, která nakonec musela vyjít ve Švýcarsku, protože Hesse se dostal na nacistickou černou listinu.

Hermann Hesse, foto: Wikimedia Commons

Jeho raná díla spadají do žánru bildungsroman. V současné literatuře jej mnohem častěji nahradily romány označované jako coming-of-age, tedy díla, v nichž se postavy vyrovnávají s dospíváním a s překlenutím této hektické a neukotvené fáze života, v níž jsou většinu času stále ještě ovládány někým jiným, do fáze, v níž se osamostatní a najdou směr svého života. Bildungsroman jde ovšem o něco dál. Nekončí fází překlenutí dospívání, ale sleduje i dobu a svět, který člověk začne po svých školních letech obývat nově a samostatně a stále s ním zápasí. Bildungsroman představuje vývoj skrze duchovní i společenské formování jednotlivce — od osobních zápasů, učení se až k dosažení nějakého životního nadhledu.

Cesta k sobě samému

Postavy v mnohých Hesseho knihách docházejí k jisté formě osvícení. Ne ovšem epifanického, jež se objevuje náhodou a v jednom momentu dovolí člověku vytržením z jeho běžného vnímání světa přiblížit se nějaké obecné pravdě, ale častěji duchovního prohlédnutí, které postavy získávají postupným nabýváním zkušeností, ztracením se ve světě a opětovným nalezením cesty. Postavy jeho knih procházejí životním vývojem, který se v podobě duchovního hledání jedinců dá nalézt v každé době. Nadšení, zmatení, zklamání, ztráta nebo bolest střídají později kontemplace, klid, oddanost práci a přírodě, jež vedou k duševní spokojenosti z přijetí a pochopení života. Život sám se v jeho knihách mění v nacházení tohoto typu vyrovnanosti a poznání.

Stejně jako život každého člověka je jiný, tak i jeho zkušenost s ním je jiná, a tím pádem i zkušenosti spirituální povahy se pro každého liší. To byl hlavní důvod, proč nevěřil v možnost úplného předání duchovní zkušenosti: „Tajemnému smyslu nejsou slova na prospěch, všechno se jimi hned změní, trochu se to pokroutí, trochu je z toho bláznivina — jenže i to je dobré, i s tím souhlasím, aby to, co je bohatstvím a moudrostí pro jednoho člověka, druhému pokaždé znělo jako bláznovství.“ 

Jeho vlastní spirituální cesta vedla přes Indii, kam v roce 1911 podnikl první výpravu. Vztah k této zemi jej ovšem provázel již od dětství. Oba jeho rodiče působili v této oblasti jako misionáři a otec jeho matky byl rovněž misionář a indolog. „K Indům jsem alespoň měl předem připravené podmínky a cesty, rodiče i prarodiče byli kdysi v Indii, naučili se indickým jazykům a cosi ochutnali z indického ducha.“ Témata východní filozofie — nejen indické, ale i čínské a japonské — se objevují napříč celým jeho dílem, ovšem nejvýrazněji v novele Siddhártha. Tématem knihy je osvícení a duchovní hledání, které protagonistu provází po celou dobu jeho putování. V této novelce ukazuje jednu ze základních premis celého svého díla, jelikož, jak říkal: „Nic nevzrušuje člověka tolik než jeho cesta k sobě samému.“

Doporučená četba před LSD

S tím souvisí i základní antinomie Hesseho literárního díla, již nacházíme napříč jeho romány, v nichž se proti sobě staví duchovní a smyslové. Hesse ve svých dílech klade tyto dvě polohy chápání světa proti sobě, aby ukázal možná nebezpečí přiklonění se jen na jednu stranu. V Siddhárthovi to vidíme jasně ve chvíli, kdy protagonista upadne do samsáry plné smyslových požitků a musí z ní nalézt cestu zpět do světa duchovního. Ideálním příkladem je ovšem dvojice protagonistů středověkého románu Narcis a Goldmund, kde jeden z nich reprezentuje smyslovost, druhý duchovnost. Ovšem Hesse nezůstává jen u toho, protože protiklady obou postav jsou i v etickém a estetickém. A jako výsledek i zde dochází ke sloučení, jelikož Hesse ve svých knihách stále dokazuje, že není možné odvrhnout jedno pro druhé, ale že je třeba, aby měl duch svou sílu a oporu v těle.

V novele Pouť do země východní, jež je jakýmsi prologem k Hesseho největšímu dílu Hra se skleněnými perlami, stojí protagonista H. H. (iniciály samotného autora) před soudem bratrstva, kde se objevuje poté, co zbloudil ze své duchovní cesty a na všechno, co se dříve naučil, zapomněl: „Obžalovaný až do poslední chvíle nevěděl, anebo nebyl schopen věřit, že jeho odpadlictví a zbloudění bylo zkouškou.“ A v této metafoře se celý život každého z nás jeví takovou zkouškou, jež je cestou k nalezení jednoty a smyslu.

Nejslavnějším románem Hermanna Hesseho se ovšem stal Stepní vlk. Jistě tomu pomohla filmová adaptace z roku 1974, kde protagonistu Harryho Hallera (opět iniciály totožné s autorem) ztvárnil Max von Sydow. Hesse psal román ve stavu těžké osobní krize. Román je inspirovaný potřebou zapomenout, skrze niž se člověk odtrhne od světa, aby se věnoval pouze duchovní potravě, a zapomíná tím na přirozenost smyslovou: „Člověk možná hned vedle hladu po zážitcích nejvíce plane po zapomnění.“ Kromě této roviny je tematizováno i líčení rozkolu v lidské přirozenosti, napětí mezi touhou a rozumem u jedince, který je mimo sociální a morální představy každodenního života. A samozřejmě opět duchovní cesta, která jej z jeho vnitřního vězení vyvede ven.

Kniha se stala velkou událostí v sedmdesátých letech, kdy ji objevili beatníci (i když například Kerouac Hesseho zavrhl) a později hnutí hippies. Během několika let se tak Hesseho knih prodalo přes 16 milionů výtisků. V roce 1968 byla dokonce založena rocková kapela Steppenwolf. Celý Hesseho vzmach v Americe je zajímavý, zvlášť s ohledem na autorovo prohlášení ze začátku 50. let: „V Americe byly v souvislosti s Nobelovou cenou vydány dvě nebo tři moje knížky. Myslím, že zbytečně. Samozřejmě že tuto setbu ta půda nepřijme.“ Nakonec ji přijala více než dobře. Jeden z otců západní psychedelie Timothy Leary dokonce přímo doporučoval, aby si lidé před svými sezeními s LSD přečetli Siddhárthu a Stepního vlka.

Kontrakultura v něm nacházela autora podivuhodných psychedelických a snových vizí, které najdeme ve Stepním vlkovi, ale také v jeho četných povídkách, pohádkách a básních. Ovšem byly to také postavy, které se formovaly před čtenářovýma očima a ukazovaly na to, jak hledat cestu životem. Byl to i jeho odpor k měšťáctví a zájem o východní filozofii. Vždyť zen, který byl v té době v USA také tak rozšířený, učaroval mnohem dříve i Hessemu: „Považuji zen za jedno z největších bohatství, které si kdy nějaký národ vydobyl, za moudrost a praxi na úrovni Buddhy a Lao-c‘.“