AŽ NA TERAPII JSEM POCHOPILA, CO JE PODSTATOU EVANGELIA

Co tě vůbec na námětu Bytu v počátku zaujalo? Na pražském křtu v Gulliveru jsi říkala, že vás tehdy s Janem Němcem spojovaly trable s bytovou situací…

Trable jsou silné slovo, Janek hledal prostor na klidném místě, kam by se mohl odstěhovat, ale nechtěl ztratit víkendový kontakt s Brnem, mně s rodinou chyběl prostor, kam by se dalo naopak o víkendu odjet z Prahy. Byla to vtipná spontánní myšlenka, že bychom si mohli pronajmout něco napůl, on na týden, my na víkend, sdílet, uklízet, ušetřit… Jenže já mám tři děti a můj život řídí naprosto jiné zákonitosti než pevný rozvrh a plánování, nemohlo by to fungovat ani náhodou. Jasné ale je, že jsou životní situace, kdy si nemůžeš vybírat. Přišlo mi nosné to na naše postavy takhle navlíknout, nechat je rozumně se domluvit a pak pozorovat tu prudkou srážku předpokladů, očekávání, motivací a potřeb.

Splnila sis tedy psaním Zuzanina příběhu nějakou svou představu? Odžila sis skrze ni něco osobního?

Odžila jsem si jinak těžko artikulovatelný zápas s Jankem, s jeho Danielem, s muži bez závazků, se kterými mě život staví do stejných závodů. Nechala jsem vyšlehnout hněv, který mnou prošel už tehdy, když jsme se bavili o těch bytech. My tenkrát bydleli v pěti lidech plus dvě kočky a pes v panelákovém bytě o necelých šedesáti metrech a nebyla vyhlídka, že by se na tom něco mohlo změnit. A někdo může místa střídat a řeší, v jakém městě se mu v jakém ročním období líp soustředí na psaní. Samozřejmě že startovní pozice mají lidé odlišné ve všech životních aspektech, ale bydlení a domov je nějak moje téma, vnímám v něm něco prazákladního, až nárokového. Což neumím obhájit, před pravičáky to ani nejde, ale cítit to jde zaručeně.

Překvapilo mě, že jsi Zuzaně přiřkla překladatelství a španělštinu.

Zuza přímo nepřekládá, aspoň to nevíme, ale rediguje překlady ze španělštiny a miluje španělskojazyčnou literaturu. Je to exemplum její vztahovosti, jak směr jejího života přeryl kluk z vejšky, jak naše životy formuje to, koho milujeme. V různých ohledech je to nádherné a strašné. A proč právě Mateo a španělština? Původní nápad to nebyl, za všechno může Marosa di Giorgio. Její sbírku Divoké papíry miluju, často ji otvírám, ta poetika je unikátní a návyková. Gejzíry obrazů, které v sobě nesou pohádkovost a horor, dětství a smrt, nostalgii, erotiku, humor, idylu i děs, hmyz a plodiny, nasypej to do surreálného mixéru a nech dlouze vířit na nízký výkon. Chtěla jsem její texty poskytnout Zuze jako únik. Obecně mám v románech ráda literární aluze a citáty, pokud jsou organickou součástí nového textu. Navíc jsem potřebovala podpořit Zuzin kulturní kapitál. Vedle vysoce inteligentního, racionálního a sar‐
kastického glosátora života, jakým je Daniel, by bylo snadné nahlížet Zuzu, která řeší především plíny a péči, jako intelektově nevýraznou. A já chtěla pořád drobně odkazovat k tomu, že nosí v hlavě podobně kvalitní výbavu a průpravu. Jenže je žena, je bytostně vztahová a všechno se příliš snadno ušine docela jinam. Přes Marosu pak Zuza do Bytu natahala spoustu další španělskojazyčné poezie. Kterou díky skvělým překladům miluju, i když španělsky umím leda pozdravit a klít, jako všichni diváci Narcos.

A TO SRDCE SE TĚMI TEXTY ROZŠIŘOVALO

I proto, co říkáš o postavě Zuzany, tě čtenáři znají jako citlivou, lyrickou spisovatelku a scenáristku. V posledních e-mailech jsi
mi ale psala, jak brousíš a olejuješ spárovku, stavíš kamennou zídku, jezdíš s řemeslníky do lomu pro štěrk a vedeš s nimi odborné disputace o osazení oken. Kdo je tahle Jana Šrámková?

Přijdou ti ty šutry málo lyrické? Nevím, jestli se epika pojí s hmotou a lyrické věci jsou vzdušné. Každopádně Jana Šrámková si asi touhle poezií materiálů ulevuje od prózy hlavy. Začalo to tím, že jsme se odstěhovali sem na ves, respektive na kraj maličkého maloměsta, a teď se stahuju stavbou domu a zakládáním zahrady ještě hlouběji do svého mikroprostoru. Není to triumf, vnímám to jako stahování se  ze světa, protože mám pocit, že na něj už nestačím, že na něj nemám sílu. Opustil mě elán, se kterým jsem před pětadvaceti lety do světa vstupovala s tím, že ho změním a zachráním. Teď už vím, že to neudělám, a snažím se z něj zachránit aspoň něco. A dělám to na velmi malém prostoru a s velmi málo lidmi.

Takže jsi s rodinou sem do Pacova odcházela spíš před, nebo za něčím?

Asi platí obojí. Cíleně jsem šla za touhle otevřenou zvlněnou krajinou, za volným prostorem a větrem, místem, kam se vejdu,
kde nebudu ničemu překážet a do někoho pořád narážet. Vědomě jsme to udělali pro sebe, opustili jsme spasitelské plány, do kterých jsme byli spolu s mým mužem odjakživa ponoření, opustili jsme všechno ambicióznější než uvařit dětem véču a vyvenčit psa. Vyrostla jsem ve farářské rodině a potom jsem si strašně brzo, dřív než jsem dospěla a získala vlastní rozum, jednoho faráře vzala a docela dlouho jsme v té práci spolu stáli, než Marek před pár lety oddriftoval k hudbě a zvuku. A tak je to ve mně propsané, že člověk chodí po světě
s konkrétním posláním, za nějakým účelem, že musí svět dělat lepším místem a přetvářet ho v Boží království. Což je docela vysoký ideál, když se podíváš kolem sebe. Trochu práce ještě zbývá.

Jak jsi k tomu rozhodnutí odejít dospěla?

Zhroutila jsem se. Zjistila jsem, že pokud tady mám nárok být, jenom když něco zvládnu odpracovat, tak jsem mimo hru. Přestala jsem ty nároky zvládat. Nejdřív jsem byla jenom hrozně unavená, popuzená, zklamaná, cynická. A pak, protože mám docela silnou hlavu, která to všechno pořád držela, se mi začalo hroutit tělo. Několik let se moje zdravotní problémy různě přelévaly, až to vygradovalo v zásadnější autoimunitní chorobu, ulcerózní
kolitidu. Došlo mi, že pokud se něco zásadně nezlepší, budu už navěky uvázaná k tomu pohybovat se ve vzdálenosti třicet vteřin od záchodu. Bylo mi fakt hrozně zle, vůbec jsem se na sebe nemohla spolehnout, nikdy jsem nevěděla, jaký bude další den, další hodina. A tak jsem poprvé v životě zkusila psychoterapii.

Pomohla ti?

Získala jsem odvahu nahlas zformulovat, že model, ve kterém jsem žila, nebyl zdravý a že nároky, které jsem drsně kladla na sebe
i na svoje okolí, prostě nebyly v pořádku. Ráda to teď říkám všem kazatelům na potkání, že jsem se uprostřed církve narodila, vyrostla v jejím lůně, vystudovala teologii — a teprve když jsem po třicítce
poprvé v životě usedla do křesla u psychoterapeuta, tak jsem během prvních dvou sezení pochopila, co je podstatou evangelia.

A to je?
Že mě má někdo rád tak, jak jsem. Ne moje názory, ne moje výsledky. Že jsem takhle dobře, že je to v pořádku.

Vyrůstat v rodině evangelického kazatele také znamená často měnit domov a žít otevřeně vůči společenství. Co s tebou dělaly ty přesuny, vytržení z kamarádských vztahů?

Horší to měli starší sourozenci, já to tak neprožívala. Vždycky jsem se strašně snadno seznamovala, jsem zamilovávací typ, takže když potkávám nové zajímavé lidi, ráda jim propadám. Daleko větší problémy mi dělá udržet si vztahy dlouhodobě, celkově podivně snadno přijímám v životě ztráty, bojovat umím o vize dopředu, ne udržovat dozadu. Problém jsem mívala s tím, že nikde nic nebylo naše. Náš byt byl sborový, komunitní, permanentně u nás někdo byl.
Obzvlášť intenzivní to bylo v devadesátkách, kdy se valilo množství lidí do církve, ze zahraničí šňůry návštěv, exploze nových možností, my byli ve velkém sboru ve středu Prahy, takže se to u nás protínalo. Všichni potřebovali něco projednat nebo opečovat, kromě snídaní si nevybavuju jídlo, kdybychom byli doma sami. Furt jsem musela spát v průchozím obýváku, protože v našem pokoji spali nějací hosté.
Neměla jsem nic svého, soukromého, ani tajemství. Svoje soukromí jsem byla zvyklá žít mezi lidmi.

Jak jsi to prožívala?

Měla jsem to hrozně ráda. Byla jsem krutě extrovertní a nabíjelo mě, že se v jednom kuse něco děje, milovala jsem masové akce. A pak přišel zlom. Už jsem zase bydlela na faře, tentokrát se svým mužem, zase se na schůzích probíralo, kolik jsme protopili. Fara nebyla izolovaná, okny foukalo, až vlály záclony, povídali jsme si v koupelně
u kotle, ale furt to nebylo dobrý. A na mě padl ten pocit, že obtěžuju, jsem navíc, že jsou ostatní nepřátelé, protože čekají víc, než můžu. Intenzivně jsem začala toužit po vlastním prostoru, po místě, kam bych mohla zalézt a nikdo mě nemohl poslat pryč. Různě jsem si to vizualizovala, večer jsem zavřela oči a do těch prostor utíkala. Snila jsem o miniaturním pozemku, akorát na jeden strom, jak bych si zařídila malinký pokojík na patra, dlouho jsem ve snách obývala nízký kamenný domek... Prostě jsem toužila po místě, které by nebylo obecní. A teď vůbec nevím, jak jsme se k tomu dostali.

Nikam jsme neodešli, chtěl jsem se tě zeptat, kde jsi ten domov hledala nebo hledáš. Díval jsem se nedávno na film Florencino knihkupectví podle stejnojmenného románu Penelope Fitzgeraldové. Je to taková limonáda, ale hlavní postava tam říká hezkou větu, že hřbety knih jsou pro ni krovem a desky stěnami pokoje, mezi které se může schovat. Měla jsi to tak?

Nevím, jestli jsem knihy vnímala jako únik, možná v nějaké fázi. Když přišlo období, kdy se to ve mně začalo lámat, tak se moje bezbřehá náklonost k lidem překlopila do sociální fobie. Najednou jsem měla problém někoho potkat a pozdravit, nechtěla jsem žádné lidi vidět a nechtěla jsem, aby se o mě zajímali. Zjišťovala jsem, že spousta věcí, ve kterých jsem vyrostla, funguje ve světě dost jinak, a cítila jsem se hrozně podvedená.

Podvedená kým?

Asi Bohem. Celým tím systémem, protože Bůh, církev, přátelé a rodina pro mě byli jedno prorostlé prostředí. Najednou jsem měla pocit, že buď je něco rozbitého ve mně, protože všem to funguje, a mně ne, anebo je ta věc sama o sobě úplně špatně, ale neměla jsem dost odvahy si to takhle pojmenovat. A v té době jsem začala intenzivně číst...

Celý rozhovor najdete v čísle 05/2025.