Féerie pro jindy II

Druhý svazek Célinovy Féerie pro jindy poprvé vyšel v roce 1954 pod názvem Normance. Tento název byl Célinovi po neúspěchu prvního svazku navržen nakladatelem Gallimardem a až ve vydání kritické edice mu editor Henri Godard vrátil v roce 1993 název zamýšlený Célinem: Féerie pro jindy II. Příběh je zdánlivě bez děje: popisuje spojenecké bombardování Paříže v noci z 21. na 22. dubna 1944. Ukázku pro H7O vybrala překladatelka Anna Kareninová.

Záhubu pozoruje Céline ze svého domu v Girardonově ulici na Montmartru (v knize jako Gaveneauova avenue). Při líčení klade důraz na to, že je kronikář, ba ještě méně, zde říká, že je zapisovatel: registruje události, jak je viděl v časovém sledu. Pozoruje vybuchování Paříže, podobně jako kdysi Plinius Starší pozoroval erupce Vesuvu a zánik Pompejí. Ne nadarmo ale, byť letmo, zmiňuje Céline i metodu fantaskopie: ta zmenšuje a zvětšuje promítaný obraz laterny magiky a umocňuje jeho působení. Céline vidí okolní hroucení jako nebe a zemi vzhůru nohama: není to jen představa zkázy, ale i konkrétní perspektiva pilotů letících nad městem. Výjevy, které se zdánlivě opakují, jsou vždy o něco posunuty a tím Céline vytváří fantaskopický děj. Každý z obyvatel domu, kteří se snaží přežít, má svůj drobný příběh, příběhy zde mají i detaily a věci (almara, kredenc, Célinův stůl a jeho rukopisy). Kronikář-zapisovatel při tom rozehrává obrovskou orchestrální skladbu, jejímž dirigentem je Julek (Gen Paul, ze závěru prvního svazku) na plošině mlýna Moulin de la Galette naproti Célinovým oknům. Féerie pro jindy II má ale jedinou hlavní postavu: hudbu Célinova stylu, jeho orchestraci jazyka, jehož nástroji jsou citoslovce, repetice a obměny. Opakují a obměňují se věty, tratě slov, dráhy výbuchů. Rytmus, gradace, interpunkce jsou pak Célinovou rukou pevně podřízeny úkolu zapisovatele: především přesnost a vážnost v líčení toho, co vidí. (z anotace)


Vyprávět, když je po všem... to se vám řekne!... to se vám řekne!... Přitom je pořád slyšet ozvěnu... bumm!... kebule vám zakmitá... i po sedmi letech... kebza!... čas nic není, zato vzpomínky!... a požáry světa!... lidi, o které jste přišli... zármutky... rozprášení kamarádi... hodní... zlí... zapomnětliví... lopatky mlýnů... a pořád vámi otřásá ta ozvěna... Vrhne mě to s ní i do hrobu!... Krutí větry! mám jich plnou hlavu!... plnej žaludek... Bummm!... zakouším... schytávám... kosti mi vibrujou, tady v posteli... ale neztrácím vás!... doženu vás semhle, tamhle... všecko tu je! povaha!... cáry v poryvech! dá se říct! bum!... povím vám [...]

Zdola vyrazí další nálet... dole z Francœurový... je to aspoň deset, dvacet letadel!... a to je mi randálu!... kloužou nazpátek! shodili ty svý hrůzy... pod křídly jsou vidět jejich světýlka... jedno modrý... jedno fialový... těsně nám minou střechu... frrrr! frrrr!... vyrazej střelhbitě z úžlabiny, vzduch se rozhvízdá na celý kolo a dům se začne otřásat!... á, je to pekelný!... pokouším se vám to podat!... nemůžu od okna!... domy na Gaveneauově vzlínaj nahoru v brázdách letadel!... úplně!... v jejich vleku! vrhaj se za nima! celá ulice!... všecky malý domky to vytáčej od stínů k stínům! je to přeludný!... velký domy se taky zvedaj!... nadnášej, unášej!... ty nejfestovnější baráky!... některý čtyřikrát větší než náš!... žlutý!... zelený!... modrý!... a bumm! do vzduchu! všecko plachtí!... celej světelnej snop se vlní mezi hvězdama... v tý žonkylový jsou vidět hvězdy... nebe je jak žonkylový moře... i mlýny se odlepujou od země!... vyvracej se z křovin!... tři mlýny!... vidím je letět pryč! vidím dva!... ne!... vidím čtyři!... v jistý výšce se zdvojujou... vířej, lopatky! vzpěry!... na nebi!... a jejich pískovcový kameny!... to všecko na nebi!... ve farandole!... á, vidím jich šest! žlutý... červený... okrový!... fialový lopatky... jak poletujou... my jsme byli přímo naproti a nad tím!... z našeho balkónu... teď jsme pod tím! spadl nám hřebínek!... ale shlížíme na zahrady... třaskající, planoucí zahrady... shlížíme... na lesíky, loubí... sokly mlýnů... venkovskou tancovačku... malý pódium pro písničky...

Hvízdání přelétávajících letadel, který se honěj stíhaj takovýma rychlostma, že to přehluší i výbuchy bomb!... a přitom bomby vybuchujou pod náma! dole v propasti Coulaincourtový!... Hrajou si na honěnou, netvoři nebeský!... A zas vyrážej nad náměstím Tertre, mezi Strážní věží a Sacré-Cœur!... To je jejich dráha... v rádiu to říkali: vracej se na sever! sever! Calais! Londýn!... housenky střel se za nima táhnou skrz oblaka... v zelených, modrých, oranžových brázdách... jak hadi... pěkní hadi!... a třaskající natáčky... U Protivzdušný to zuří!... sirény v jednom kuse ječej, ne takovým tónem jak letadla, ale skoro... celej obzor je z krajek... z jemných světelných sítěk... projektorie, třaskající střely... je vidět až k úbočím Enghienu!... až k průrvě na Mantes, Meulan, stříbro, zákruty Seiny... Seina teď po těch bombách vře!... máte ponětí, co to dělá!... a není to v mým uchu!... je to mimo mě!... tak silný zvuky jsem nikdy neměl!... [...] Nikdy jsem nezažil takovou střelbu! spršky horší než ve čtrnáctým!... mnohem horší!... a žlutý!... a zelený!... a fialový!... chvílemi hudební! drobný zvuky!... jakoby cvrčci... a pak ohromný výbuchy!... kastaněty velký jak nebe!

- Hele! Vidím, jak to hoří směrem ke Cardinetový!...

Tenhle pohled drobet znám a vůbec v tom nejsou nějaký velký čáry!... je větší světlo než ve dne!... pryskyřníkový!... světlo za pravýho žlutýho poledne!...

- Pojď, Lili! pojď se podívat na druhý balkón!...

Náš balkón na rue Berthe, tam byla vidět cesta svahem nahoru... ulice svatýho Eleutheria... Vousova... dlažba se všude osvěcovala a třpytila zářema z nebe... tak prudká žonkylová, to vám povím! dokážete si to tam představit?... celej náš byt jak lucerna... jeden balkón na Berthinu ulici a druhej na Bruantovu, co vede k vyhlídce na Sacré-Cœur... na cestu poutníků... jdete podél Milletovy zdi, šeříkový zahrady... féerie letní barevnosti... vypučelý, pohétický kytky!... teď jiskry! a fosforový a modrý řinutí!... zeleň se vám blyští... to dělá to nebe... to dělá ta roztavená síra... v oblacích!... záplavách!... Je tu taky Nonozův strom, obrovský stromisko... a ulička Mlh... Nonozův strom, to je jednoduchý, nepropustí jedinej paprsek slunce! větvoví, to vám povím!... Pod tím se nedá nic pěstovat!... kromě Nonozovy zahrady můžete obdivovat Modrovousovu! a ještě další malé převelice hleděné obdélníky... popisuju vám všecko, co je vidět z našich oken... jakoby malé umělecké obrázky... tisíce a tisíce květů tak živých!... barev tak žhoucích!... jas tu pod fosforovým nebem narůstá!... narůstá... i já na obrazy tak nevnímavý jsem jak omámenej!... zahrádky mi brnkaj na sítnice!... vyvaluju oči... říkám to Lili: „Chci vidět všecko!...“ a frrr! frrr!... obludy zas přelítávaj!... vyrážej zdola... rozhazujou ohnivý konfety... v dávkách střel!... v brázdách letadel!... na jih... sever!... co toho zdola stoupá!... karusel mezi mraky!... sbíhaj se těsně u naší střechy!... zasypou nás sprškou!... spoustou konfet!... spoustou jisker!... tak příšerný to bylo!

[...]

I Julek nahoře, taky vidí! čuně kejvavý! půlčuně! navíc činorodý, co! ne jen čumič! na každičký jeho gesto, zavlnění, zavíření se hned celej uragán stáčí na jih! sever!... západ!... signalisuje, tak je to! signalisuje!

- Pátá kolono! ječím na něj.

A je za co! po pravdě! vzdušnej pletichář, spřeženec! á, meleme! á, dirigujeme!

Bylo za co mu spílat! hodiny jsem se díval na to, jak si počíná!

Ó, ale hůlka je v luftě! letí pryč! tak to pr! jeho poslední! jeho druhá hůlka! vidím ji letět! profičí přímo ve výšce našeho okna!... vzzz! praská to! na konci z ní lítaj jiskry! natahuje se... natahuje... stoupá... stoupá!... teď je dlouhá... úplně tenká! tak tenká! už ji nedrží v ruce!... Julkova hůlka teď prolítává skrz nebe... skrz nebe jak čára!... skrz tu žluť!... červeň!... skrz oblaka... další oblaka!... všecko probodává!... všecko na sebe navlíká!... i minaret Nejsvětějšího srdce!... tu zvláštní lucernu na Sacré-Cœur, víte?... kamennou strážní budku, úplně na špici kupole... Julkova hůlka projde skrz... navlíkne ji jak jehla... ohnivá čára... čára z jisker... a pak výš! pořád výš... nad oblaka! Julkova hůlka, to je kus obratnosti! ano! a nemalý!... a fantasie! protahuje se... pořád se protahuje... k severu!... k severu!... dráha letadel... domy na avenue znovu nadskočej... co se už vrátily na svý sklepy!... přesně na svý místa... a zas už jsou v luftě!... ten Julek je ale šprýmař!... ať je nám veselo!... dům Sester!... znáte dům Sester? ten jejich zvláštní klášter? těsně vedle Poulbotova ateliéru? no tak tenhle barák je taky znovu v luftě! plachtí! bumm! zas už plachtí! stačí jedna bomba!... a nad tím Julek!... kaple! ložnice! postele! kuchyň! dvanáct židlí... patnáct klekátek... ve vzduchu se to snadno počítá! celá ta farandola nahoře! celej mobiliář! celej klášter!... a dvanáct čepců!... ne!... patnáct čepců!... á, ale už ani jedna jediná milosrdná sestra! ani jedna! už jen čepce!... patnáct čepců!... houfně!... všecko za Julkovou hůlkou... to Julek, soudil bych Místopřísežně! Julek za všecko může!... osudnej jak se málokdy vidí... umělec ježihrbák chlípná!... zaklíná! zaklíná, tak je to! teď zaklíná bez hůlek!... silou gest! taky je na to uplacírovanej!... na samým vrcholu požárů! je zázrak, že neveme do zaječích, že to zábradlí nakonec neprorazí... nepřekotí se do výhně kolem... všecko křoví praská jak zjednaný! zeleně... červeně... v Julkovi je něco nadpřirozenýho, chytá balanc, znovu se vztyčuje, drží, svinuje a zas rozvinuje! hot! čehý! otočka! pirueta!... to, co vystavoval na odiv jako mistrovský díla ve svým ateliéru, ty jeho prapodivný fírovačky... tedy podle mýho soudu... to nebylo nic vedle těchhle kejklů! co nám předváděl nad Paříží! jak ovládal bouři, pokaňkával nebe, modře, zeleně, žlutě! jak nechával vybuchovat gejsíry!... kde chtěl! jak chtěl! hůlkou! gestem!... vrhal hromoplány! křižující se nálety!... a jak vyhazoval do vzduchu továrny!... převracel kostely na Nebi!... obrácený zvonice! Viděl jsem ho, jak glasuje svý plátna... já naprostej křupan, žádná autorita v umění, jsem si říkal: on to dělá schválně! aby oblafl měšťáka! na Ledový moře jim maluje autobus... a samotný Alpy zasněžený do fialova, oranžova, karmínova, a krávy spásající nože!... ocelový čepele! dýky místo jemných trav!... teď nám vyčarovával něco jinýho! hřímající, rachotící hromoplány, celý eskadry, a hotový záplavy min, který na zemi dělaly paseku, že se baráky vymykaly z pantů, i pomníky! radnice! všecko to odlítávalo do nebes, jedno za druhým vzhůru nohama! a kláštery! bylo to strašlivější než jeho kvaše! bylo to kapánek troufalejší! pevnosti hromový hromoplány! já, jak jsem říkal, pacifistickej křupan, mám ze všeho třeštění hrůzu! na zemi! ve vzduchu! i pod zemí! chtěl bych, aby Julek, to ničemný individuum, seskočil, nic víc! sám bych ho z tý jeho plošiny strčil!... jenomže... jenže...

[...]

A co Normance?... kdepak je ten tur? tohle vím! to já vím! ta váha! ukazujou mi ho vzadu!... v lóži... ohmatává si hlavu, sedí na zemi... tahá si z vlasů kousky skla... má kštici plnou skla! střepů z tý koule! z lustru! po nose mu teče plno krve... jako mně před chvílí...

Zrovna teď, vzpomínám si, se dům začíná naklánět... znovu se naklání dopředu! tak se ještě nenakláněl!... skládá se, určitě! „ááá!...“ řvou všichni... koukáme, jak se na nás propadá střecha... s okapama!... měli jste vidět ten úklon „vrcholků“!... a vodopády nábytku z oken... tu lavinu! plác! plác!... do fosforů!... do potoka na ulici... ještě tu byl nábytek, sákryš!

Po naší ulici se toho už valí! proud lávy! z Tertru přes Delmetovu... po celý Gaveneauově, na celou šířku!... co všecko unáší! vany, almary, kuchyně, hrnce... všecko se zmítá, plave... to ze dřeva je v plamenech... je na co se dívat!... dívám se, nic víc... prostě se dívám... pro oči je to zkouška, to vám povím!... i takhle, jak jsem tu na zemi, rukama si chráním obličej...

- Vy nic neděláte! vy nic neděláte! máte hlavu v oblacích, doktore!

Já nemám vůbec hlavu v oblacích! ale oči! moc jsem se díval!... jsem oslněnej... ještě oslněnej!

- Musí se vzbudit! on spí! spí!

Vůbec nespím!...

Mlask! šlupka do obličeje! mlask! další!...

Jak se hnu, je po mně...

- Doktore! doktore!

Mlask! mlask!

- Aúú! Aúú!

Ječím!... viděj, že reaguju... pink ho! bink ho! a kopanec!

- Doktore! doktore!

Není to Cléot... není to Charmoise... je to jinej hlas... to je Normance!... zas Normance! už se nedrbe na hlavě, nevytahuje úlomky skla... je nade mnou... á, ale jak se mu změnil hlas!... zmiňuju pro vás... už to není ten jeho pronikavej hlásek... mektavej... je to silnej chraplavej hlas, k jeho tělnatosti!... vyměnil si hlas, on odmutoval!... abyste věděli... je to zajímavý! ó, ale to bylo popsaný mockrát, takový mutování pod vlivem emoce!

Louis-Ferdinand Céline v roce 1932

Louis-Ferdinand Céline v roce 1932

- Má hlavu v oblacích? ptá se... a hned: břink ho! začne mi bušit pěstmi do zad!... Otočím se!... dvě rány pěstí do břicha! on ví, jak mě vyhecovat!... před chvílí mě dusil, teď mě proráží! a zároveň na mě ječí...

- Doktore! doktore!

- Lili! Lili!

Už ani křičet nemůžu!... vypísknu... zabučím... „baúú!“... při každý ráně, jak mě nakopnou! Normance z nich udělal mančaft! „Do něj! Do něj!“ pomáhaj mu! říz ho! řach! rozběsněný jsou!... deset... dvanáct?... patnáct?... kopaj mě sborově!... flák! flák! jak lezu podél trhliny... mezi trhlinou a zdí...

- Zachraňte ji, doktore! Zachraňte ji!...

Jsou strašně úporný... ať se vrátím k svý nemocný!...

- Zachraňte ji, doktore! Zachraňte ji!

A podpatkama!... nandávaj mi to! a pak paže! chytnou mě, kde se jim zamane! nejen paže! všecko mi kroutěj!... a já si říkal, když jsem padal na výtah: „je to legrace! nabančil jsem si sám!“ co tě vede! kdepak! dostával jsem od nich pořádnou nakládačku! vykosťovalo mě jich dvanáct! tady! upřesňuju! jak mě tak měli v práci, jak mnou mlátili o zeď, mohl jsem být na cucky...

- Věřila byste, paní, takovej zbabělec!

Dvě, slyšel jsem jejich poznámky... jedna je tady blíž... řve na mě hlasitějc!... „Špicle! Zbabělá!“... je to jedna z těch slečinek ze „sedmýho“!...

- Stejně je tenhle doktor prasák!

Někdo jinej... jinej hlas... že by Perikola?... s tím kraválem venku, s tím běsněním v oblacích, hotovýma trénama v povětří, a k tomu výbuchama na ulici, bych nic netvrdil... a jak po mně dupali, kopali do mě, tloukli mě!... tenhle hlas nebo jinej?... hlasy všech!... jeden vřískanec!... zvěřinec!... po pravdě, všichni!... proti mně! proti mně na zemi!... třísk! [...] chápu že takový smrště celý hodiny můžou každého dohnat na pokraj... s nervama trop! a k tomu ještě žízeň?... maj žízeň... já mám žízeň!... a ten nahoře na mlýně má žízeň nejvíc! žízeň! nějakou žízeň!... ten zlovolnej! ten zlovolnej, co za všecko může!... skoro za všecko! miradorák beznohá! obžalovávám ho při tom vyprávění... dovoluju si, řeknete... Dovoluju? houby! tohle jednou vstoupí do dějin! bude se o tom učit ve škole! a vy rupnete u matury, jestli se budete sebemíň cukat! vyrytý do porfyrů to bude!...

- Kdo nechal zbořit Paříž, hlavní město midinetek?

- Julek!

- Bravo! zvolá Komise! ihned „prospěl“! Převynikající Uchazeč! Adept Počestný Legie! Zvedněte bradu! Nechoďte už po zemi! Profesor! a Veřejnost! Orel! Leťte!

A máte za sebou šedesát let kariéry, stužky za stužkama a Rouno! podlízání, různý Tabu, miliardy, vavříny! pošlou vás do Stockholmu, aby vás tam vočúrávali králové! možná ještě víc!...

Přijde smrt... pohřběj vás... ožvástaj... a teď je na řadě váš syn:

- Kdo nechal zbořit Paříž?

-Julda na Můstku! a žádnej jinej!... Krutí brko! Pak vnuk! a „pra“!... takhle trvaj národy, tradice i hudba...

[...]

...nežehrejte na poctivého kronikáře!... podívejte se na Plinia Staršího, trvalo celý léta, než se odhodlal ke svý velký chvíli... než šel očichávat Vesuv! aby se ujistil, že je to skutečně síra... takovou oběť po vás nechci!... neposílám vás na smrt!... Tady na chodbě, kde vám to vyprávím, jsou spíš pikráty, uhlíky... síry jen maličko... a ne na umření!... ale do zpěvu z toho taky nebylo!... však: Perikola už ani nemukne... a to ze všeho nejhorší: střepiny!... my vycvičený v boji zblízka se chráníme!... a těch kopanců, toho nakopávání!... nervosita!.... Á, musíte se bránit!... ale co Delfína?... kde je Delfína? a Lili?... a Bébert? kde to všecko je?... není lehký se rozpomínat, po tolika bombách... ostatně na nic!... zvlášť já, otřesenej už před léty!... hernajs!... a teď k tomu ještě ta svinská Potopa!... kde byla Armella?... á, ale co medicína?... ten tlustej vepř hroší Normance si možná rozflákal hlavu? jenže dveře pořád držely!... dveře nerozflákal!...

- Rozflákals je, tlusťochu? rozflákal?...

Ani se neozve.

Popadnu ho za turban, třesu s ním!... já mu ten zkrvavenej župan servu!...

- Pro smilování! prosí mě, pro smilování! pro smilování!

Á, houby! není historickej!

Plinius Starší, to byl hrdina!... ostatně jemu nikdy neodpustili, že se přímo za erupce vrátil s celou svou flotilou očichávat „sirný“ lávy, že nespoléhal jen na to, co se mu doneslo! pravej vědec! dopadl špatně, ale vznešeně!... a já ho chci oslavit!... vemte si to věnování vepředu!... ve srovnání s naším mastodontem, kterýho u zadku tlačí třicet lidí, pravej velikán je tady Plinius! to Plinius je hrdina síry, výbuchů atd. Tenhle Normance je slabota! dveře vydržely! a jak! přitom jsme ho uplacírovali dobře! svisle! kolmo! ale možná jsme dost nestrkali?... možná ho nesmíme zas tolik obviňovat?... uvažoval jsem o tom... když vtom zas další škubnutí! celým domem!... vy mi prominete!... nás zdvihá!... pěkně nahoru!... a zároveň s tím nad Abatyšema sprška granátů! a začne to nanovo!... zas nás to nadzvedává!... a odhazuje! odfoukává! všecky! a rozplácává! mastodonta... nás všecky!... na chodbu! a křřuch!hrc! flákne to s náma! všichni v lóži! a já jsem už zas namáčknutej na tlusťocha!

Přeložila a vybrala Anna Kareninová.

 

Vydává nakladatelství Atlantis.


Francouzský romanopisec Louis Ferdinand Céline (1894—1961), dítě dusné pařížské pasáže, lékař, který měl vždy soucit se slabými a postiženými, s dětmi a starými ženami, dobrovolník vyznamenaný za statečnost v první světové válce, exulant po válce druhé, vězněný na žádost Francie v Dánsku, odkud se zproštěn obvinění vrátil s podlomeným zdravím. Zarytý antisemita, který měl mezi Židy přátele, podivný humánní rasista, s jehož osobností se dosud evropská kultura nedokázala vyrovnat.