Kování amarounů
Česko stále moc netuší, jak se stavět ke své nedávné i staleté historii. Pragmatické nastavení politiky mu často brání vtáhnout do sebe historická témata, přežvýkat je a postavit se k nim z nového úhlu. Proto se také množí trapné situace, jako je vymezování se Michala Haška vůči oficiální omluvě brněnským Němcům nebo pověření Daniela Landy složit hymnu pro Karla IV.
Příští rok by oslavil krásně kulaté sedmisté narozeniny Největší Čech. Magistrát hlavního města Prahy proto přispěchal s nápadem založit Karlu IV. jeho vlastní muzeum, které by připomínalo dějinně důležité skutky tohoto Francouze v českých zemích. Byvší císař římský dostane mimo jiné i dětské představení nebo oslavný hymnus. A Karlova znělka už stačila ještě před svým složením vyvolat drobný regionální poprask. Pražský radní pro kulturu Jan Wolf totiž narazil s výběrem hudebníka, který by měl mít oficiální skladbu na starosti. Ačkoli se Wolf hájí tím, že šlo jen o návrh a inspiraci, českými médii ve spojitosti s oslavou narozenin někdejšího burgundského krále koluje jméno dalšího velkého Čecha, Daniela Landy. A spoustě lidí, od intelektuálů z filozofické fakulty po další pražské zastupitele, se nápad zainteresovat do oslav kosmopolitního vladaře nacionalistu od kolotočů nepozdává. K historii by se podle kritiků mělo přistupovat opatrně a citlivě. A Wolf by měl navíc zveřejnit celou koncepci narozeninové oslavy, aby se všichni mohli dohodnout, kde leží hranice přijatelného.
Brno se potýká s výročím o nulu kratším a nacionalismem o dost divočejším. Na podzim zvolená radnice se rozhodla sedmdesát let po konci druhé světové války oficiálně omluvit za takzvaný Brněnský pochod smrti, vyhnání brněnských Němců z města v roce 1945 , při němž zemřelo skoro sedmnáct set lidí. Deklaraci usmíření podepsaly všechny zastupitelské strany, kromě komunistů a sociálních demokratů. Jihomoravský hejtman za ČSSD Michal Hašek deklarace a omluvy dokonce lituje: politická reprezentace prý podlehla pokušení hodnocení a interpretace dějin.
V Letech dál stojí prasečák a nikoho to moc nezajímá, byť se aktivisté i novináři snaží téma léta zpřítomnit.
Člověk má paradoxně pochopení jak pro Michala Haška a Jana Wolfa, tak pro brblající intelektuály a podepisující radní, pro protestující. Na jedné straně je historie s velkým H, dějiny jako mytologický, nezpochybnitelný fundament naší identity, neměnné souřadnice alespoň trochu ustalující komíhavé lidské bytí. Na straně druhé historie s malým h, spíš náhodný a přesýpavý sled dějství než nalinkovaný chod dějin, amaroun kolektivní paměti a zapomínání, z něhož teprve varem společenského klokotu vyhřezává nějaký obrys — a po chvíli opět zaniká.
Spor o to, co dějiny, historie a paměť vlastně jsou, kdo na ně má a nemá právo či legitimní nárok, se linou dějinami evropského myšlení prakticky od jeho počátků. A je to diskuse stejnou měrou filozofická i politická. Vždyť jaký je rozdíl mezi strhnutím ozdobné dečky z nového pomníku, podpisem deklarace a něčím vyznamenáním? Pokaždé se chňape po minulosti, pokaždé někdo zavrací oči.
Česko dlouhodobě — stejně dlouho, jako se linou symptomatické debaty o normalizaci a antikomunismu — nedokáže tyto fasety dějin a politiky vstřebat. Každá politická reprezentace si s sebou imanentně nese nárok na výklad dějin, je to součást její identity; tento nárok naráží na vize a vzpomínky jiné, přičemž suma jejich srážek tvoří často bolestné a protichůdné kolektivní vzpomínání, je to součást systému, v němž různé identity coby nositelky historické interpretace mohou existovat. Bohužel při redukci politiky na pragmatické řešení konkrétních problémů, které odolává „pokušení historické interpretace“, se i ještě živé dějiny smrsknou na úkol k vyřešení: oslavit, omluvit. Onen pověstný klid na práci pak uvrhá společnost do jakéhosi bezčasí, v němž postrádáme jak Dějiny, tak sic děravou, ale společnou paměť.
Možná je to chyba nebo je to přinejmenším naivní, chtít po současné — postdemokratické a tak dále — politice, aby byla místem, v němž na sebe naráží Historie a historky (jak kdesi poznamenal Václav Bělohradský), možné přístupy k dějinám a různé verze vzpomínek, a tříbí se tak politické postoje i samotné veřejné prostředí. Možná bychom se ušetřili jalových a často trapných situací, jako je Haškovo vymezování se vůči omluvě nebo Wolfovo hledání znělky pro Karla IV.
Je třeba ale takový prostor chtít, například v literatuře, která dosahem i publikem snese (nebo přinejmenším snesla) s mediální pozorností věnované politikům srovnání. Bez něj by nepokračovala ani historie, ani paměť. Brněnští Němci už se dočkali v Gertě Schnirch, malý Čech vzhlížející se svým holohlavým hrdinou k tomu Největšímu a prasečák v Letech stále čekají.