Puberťačky, pití a Cervantes

Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha se po čtyřech staletích dočkal aktualizovaného španělského vydání. Spisovatel Andrés Trapiello pracoval téměř čtrnáct let na modernizaci nejznámějšího španělského románu a jednoho z nejdůležitějších literárních děl vůbec z prostého důvodu — španělsky mluvící čtenáři mu bez vysvětlivek a poznámek pod čarou skoro nerozuměli. Na rozdíl od zahraničních čtenářů, kteří si užívají Cervantesovo dílo v moderním překladu. Děti ve škole se ale i přesto musely trápit se staletí starým jazykem, který jim Dona Quijota často znechutil. Trapiello tak převedl téměř tisícistránkový román do současné španělštiny a uspěl, alespoň mezi španělskými čtenáři. Dostal se totiž do první desítky bestsellerů ve Španělsku. To ovšem rozlítilo řadu akademiků, kteří považují moderní verzi klasiky za literární zločin. Většina španělsky mluvících čtenářů — mezi jinými i Mario Vargas Llosa, který napsal k novému vydání předmluvu — Trapiellovu verzi vítá: konečně si můžou příběh užít bez přerušování. Podobný osud potkal i texty Williama Shakespeara, bez převodu do moderní angličtiny by si je dnes mohl málokdo užít. Často se v tomto kontextu objevuje populární fakt, že samotný Shakespeare zavedl do angličtiny na 1 700 nových slov. Některé výzkumy toto tvrzení značně poupravují, Shakespeare a spisovatelé všeobecně jsou spíš pozornými posluchači a zapisovači živého jazyka než jeho aktivními inovátory. Ze studie finských jazykovědkyň Terttu Nevalainenové a Heleny Raumolin-Brunbergové, které pročetly přes 6 000 osobních dopisů z let 1417—1681, vyplývá, že opravdové jazykové inovátorky jsou pubertální dívky: nová slova nebo gramatické jevy se objevovaly mnohem častěji v případě dopisů žen než mužů. Komentátorka on-line magazínu Quartz Gretchen McCullochová k tomu dodává, že se nic moc nezměnilo, včetně sexistické praxe obdivovat dospělé muže a kárat mladé ženy za totožné jednání. Nevyvíjí se jen literární jazyk, ale i jeho médium — kniha. Spisovatel Iain Pears poslední čtyři roky pracoval na románu Arcadia, který není určen pro papír ani klasické čtečky e-knih, ale pro tablety a telefony. Arcadia je kniha-aplikace, jež čtenáři napomáhá při orientaci v ději a umožňuje mu v některých momentech vybrat si, kterou příběhovou linii bude sledovat. Pears v The Guardian popisuje proces vzniku textu, aplikace i snahu, aby software opravdu sloužil čtení románu a nebyl samoúčelnou atrakcí, která nepřináší žádné čtenářské potěšení. Knihy pravděpodobně nebudou sloužit jen ke čtení, ale také jako čističky vody. Chemik Terri Dankovich z Carnegie Mellon University v Pittsburghu vyvinul tzv. Pitnou knihu, jejíž vytrhnuté stránky, obsahující měď a stříbro, filtrují znečištěnou vodu. Dankovichův vynález může výrazně pomoci s často katastrofálním nedostatkem pitné vody v rozvojových zemích: jedna stránka dokáže přefiltrovat až sto litrů. Momentálně se vyjednává o výrobě papíru ve velkém, prozatím se vyrábí jen ručně v laboratorních podmínkách. O tom, co bude ve filtračních knihách kromě návodu na použití vytištěno, se nic neví.