Odhalení, o které nikdo nestál
Nejznámější italskou a jednou z nejproslulejších světových spisovatelek dneška je bezesporu Elena Ferranteová. Její knihy, zvláště tzv. Neapolský kvartet — tetralogie o hledání zmizelé přítelkyně a osudech žen v poválečné Neapoli —, se překládají do všech světových jazyků a prodávají se po statisících; jen v Německu se prodalo přes dvě stě padesát tisíc výtisků prvního dílu kvartetu od jeho vydání před pár týdny. Časopis Time ji zařadil do žebříčku sta nejvlivnějších osobností roku 2016. Stejně fascinující jako její knihy je totiž i samotná autorka — jedná se o pseudonym, který za více než dvacet let její kariéry nikdo neodhalil. Italský novinář Claudio Gatti se o to minulý týden pokusil — a možná neměl.
Elena Ferranteová debutovala na počátku devadesátých let v malém římském nakladatelství Edizioni E/O, kde publikuje dodnes, a během deseti let si vydobyla i díky filmovým adaptacím stabilní pozici významné autorky v Itálii. Po roce 2000 se s prvními překlady do angličtiny dostala i do povědomí mezinárodní intelektuální scény, nicméně opravdový zlom přišel až teprve nedávno, kdy překlady neapolských románů začaly figurovat v prodejních žebříčcích i literárních anketách: anglických verzí se například prodalo přes dva a půl milionu výtisků, druhý díl tetralogie, Storia del nuovo cognome (Příběh nového jména), zařadil deník The New York Times mezi deset nejlepších knih roku 2015.
Ferranteové se přitom daří po celou dobu zůstat v anonymitě, i přes to, že poskytuje italským i světovým médiím rozhovory. Vyskytly se proto například spekulace, že se pod jménem Elena Ferranteová vydává Sandra Ozzolaová či Sandro Ferri, vlastníci nakladatelství Edizioni E/O. Záhadu zkoušeli vyřešit i literární vědci rozborem stylu a motivů typických pro knihy Ferranteové, a byť se okruh možných autorů, kteří by se pod pseudonymem mohli skrývat, výrazně zmenšil, tak se nic neodhalilo, ani nepotvrdilo.
Claudio Gatti, který o svém odhalení napsal do italských novin Il Sole 24 Ore, německého deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung, francouzského serveru Mediapart a amerického literárního časopisu The New York Review of Books, zvolil jinou cestu: peníze. Díky anonymnímu zdroji sledoval příjmy a výdaje nakladatelství, kterému se jen díky Ferranteové za poslední dva roky zvedl obrat o desítky procent. Stejné desítky procent z rozpočtu Edizioni E/O prý poté proudily překladatelce s německými kořeny Anitě Rajaové. Jde o peníze, které si jako překladatelka z němčiny prý rozhodně nemohla vydělat. Anita Rajaová si už v roce 2000, kdy se Elena Ferranteová definitivně stala hvězdou italské literární scény, koupila luxusní byt v prominentní římské čtvrti. A v červnu letošního roku manžel Rajaové, spisovatel Domenico Starnone, koupil další byt, jehož tržní cena se odhaduje až na dva miliony dolarů. Starnone byl mimochodem jeden ze spisovatelů, jež označila literární analýza za potenciální strůjce Eleny Ferranteové. Pro Rajaovou podle Gattiho ale mluví i její profesní překladatelský život a obdiv k některým německým autorkám, například Christě Wolfové, který se odráží i v díle Eleny Ferranteové. Claudio Gatti šel v pátrání až tak daleko, že sepsal i článek o životě matky Anity Rajaové, který by rovněž vydal na samostatný román: dcera polských Židů, narozená roku 1927 v Německu, prchla i s rodiči před Hitlerem do Itálie, jen aby se dostala do Mussoliniho koncentračních táborů, po nichž putovala téměř až do konce války.
Gatti ve svém článku přiznává, že z biografických důvodů má jeho teorie trhliny, Anita Rajaová například nemá sestry ani nikdy nežila v Neapoli, což o sobě v autobiografické knize Frantumaglia (Fragmenty), shrnující její články a rozhovory, tvrdí Ferranteová. Zároveň ale investigativní novinář okamžitě nabízí řešení, postavené na té samé knize — Elena Ferranteová při dotazech na vlastní anonymitu často uvádí, že si může detaily o svém životě vymýšlet a není důvod jí v tomto ohledu věřit.
Tento Gattiho argument je ale rovněž protiargumentem všech jeho kritiků. Článek rozesetý po světových médiích sice vzbudil pozornost a kontroverzi, nicméně asi ne takovou, jakou si jeho autor představoval: fanoušci, novináři i kritici hájí Ferranteovou a její umělecké právo skrýt se do anonymity, nechat za sebe mluvit jenom své dílo. Většina publicistů nebo uživatelů sociálních sítí svorně odsuzuje Gattiho argument, že pseudonym je reklamní vějičkou a tahákem, a naopak anonymitu považují za osvobození autora — a v posledku i čtenáře. Vydavatel Sandro Ferri prosí o konec „dobývání Eleny Ferranteové. Není to žádný zločinec“. Kritiku si Claudio Gatti vysloužil také za až zbytečně detailní pohled do soukromí Anity Rajaové, včetně článku o její matce, který navíc i podle samotného novináře s Elenou Ferranteovou nebo jejími knihami vůbec nesouvisí.
Jestli se tak něco Gattimu podařilo, tak ne velké, kontroverzní odhalení, ale spuštění globální debaty na téma umělecké autonomie a vztahu díla a autora.
Anita Rajaová ani Elena Ferranteová se zatím nevyjádřily.