Lekce

Kdosi jí nabídl sklenici a ona odmítla. Odmítala pít alkohol na veřejnosti. Nekouřila. Jedině trávu, sama, v noci, a jak jsem se později dozvěděl, výhradně tu, kterou pěstovala v zimní zahradě mezi kaktusy.

Všiml jsem si, že se nutila mluvit útržkovitě a jen proto, aby vyhověla konvencím. Zdálo se, že její hlas nepatří k jejímu tělu, jako by vycházel mírně odjinud. Proti své vůli jsem musel myslet na film s posunutou zvukovou stopou a dabingem nahraným ve spěchu. To ještě umocňovalo dojem, který na mě dělala. Mluvila jasnou a přesnou angličtinou s tlumenými er. Nikdy jsem se nedozvěděl pravdu o jejím původu. Ráda se procházela sama. I to jsem se měl dozvědět později.

Podle toho, co se říkalo, vášnivě milovala kotníkové boty a koně. Vůně, jež ji obklopovala, mi připomínala kafr a tento objev, vedoucí k naprosté destabilizaci mých smyslů, ve mně vyvolal touhu.

A přece jsem právě toto na ženách nesnášel: tuto pachovou clonu, jejíž neomalenost mi už od dětství připadala hlučná a viditelná jako brnění. Uchýlení se k této metodě nejenže bylo vzdáleno čemukoli erotickému, ale navíc prozrazovalo neurčitou potřebu zastřít jakési tajné pochybení. Podle mě to jen zesilovalo nechutné výpary ženského těla, podléhajícího, stejně jako příliv, oběhu měsíce. Zdržoval jsem se dostatečně dlouho na divokých plážích, jež lemovaly část ostrova, abych o tom něco věděl. Onen nasládlý pach masa leklých ryb — to se všechny ženy snaží skrýt.

Její smích, přespříliš vzácný, jiskřil. Velmi rychle jsem zatoužil po jediném: přiblížit se k ní. Přiblížit se k ní, ne proto, abych se jí zmocnil, abych ji dostal (jak to nazývali mí přátelé), přiblížit se k ní proto, abych pronikl až k její syrové nahotě, bez líčidel a parfémů.

Od prvního dne jsem byl posedlý jedinou myšlenkou. Že mi dovolí natáhnout se vedle ní, ve stavu takové slasti, že by penetrace, místo aby představovala nevyhnutelné vyústění, byla jako zázrakem odsunuta a s tou největší samozřejmostí považována za nadbytečnou. Řekněme to na rovinu: od této ženy jsem už od první minuty chtěl jediné. Něco, po čem by mě žádná jiná nedonutila zatoužit: pomalu jí roztáhnout hýždě a položit jí otevřená ústa na olověnou řiť.

Když jsem ji doprovázel, vyprávěla mi o vlcích. Nevěděl jsem pořádně, co se mi prostřednictvím tohoto zvířete snaží sdělit. Mám pocit, že se to týkalo vůní a květin. Snad se jednalo o překvapivou evokaci obrázku, který toho dne objevila a který znázorňoval květinu, k níž čichají vlci. Pokud ovšem nešlo o prachobyčejné hledíky, jež na terase, kudy jsme prošli, a po celou cestu pokrývaly skalky a jimž se lidově říkalo „vlčí tlamy“.

Liliane Giraudon, foto: Permanences de la littérature

Takhle začíná můj příběh. Vzala si do hlavy, že mě naučí žít. Takhle, jak to říkám, to zní podivně. Pro ni to však znamenalo dokázat za jakýchkoli okolností vše rázem přerušit. Vztah, dopis, rozhovor. Gesto, někdy velmi prosté, jako otevírání dveří. Začínala a náhle přestávala. Třeba krémový dezert, který měla ráda, s příchutí moka, a který jednoho večera odstrčila skoro netknutý. Poskytla mi dokonalou lekci. Anebo jindy to byly zase její oči, jež si přímo uprostřed pohybu přestala obtahovat černou linkou a jež pak s nedokončeným líčením nabyly naprosto neproniknutelné krásy.

To, o co se každý obvykle snažil, ona s vypětím všech sil nedělala, silně pohrdajíc tím, co nazývala lajdáctvím a co obyčejné lidi nutilo dokončovat sebemenší čin, jako by se tím snad v jejich životech něco měnilo, jako by to oddalovalo smrt, rozšiřovalo křivku života.

Teorie, již razila, zněla následovně: každá bytost se jednoho dne musí setkat se svým destroyerem. Veškerou silou, veškerou živou energií své mysli se musíme udržovat ve stavu permanentní ostražitosti, abychom jej, až přijde čas, dokázali rozpoznat a okamžitě se od něj vzdálit. Existuje nicméně znamení, jež destroyera odhalí. Znamení jednoznačné a překypující významem: žravost. Ukazuje se, že destroyer je vámi nenasytný. Odtud ta kůže, jíž vám zarostou oči, a pochmurné řetězení událostí, jež následuje; sled dějů, které se na vás sesypou, aby vás postrčily z kategorie bytostí bez osudu do kategorie těch, jež byly lapeny svým destroyerem.

Vyslovovala to anglické slovo se skutečnou obavou, jeho takřka homografní francouzská verze jí připadala neodpovídající, hloupě námořnická a vojenská. Celá její existence spočívala dnem i nocí v bedlivé ostražitosti před tímto hypotetickým setkáním, jemuž se za každou cenu bylo třeba vyhnout. Odtud ono neustálé, takřka spirituální procvičování nezbytného a opakovaného přerušování. Bylo nutné lámat, aby se člověk mohl spolehnout, že sám nebude zlomen.

Ponechal jsem si několik exemplářů rozmazané fotografie z její zimní zahrady, pořízené během jednoho z oněch sezení, na něž mě pozvala. Je na ní zachycena, po straně, oblečená do velmi vypasovaného redingotu a s nasazeným monoklem, k nepoznání.

Tuto fotografii, odpočívající v zásuvce mého psacího stolu vedle měděné buzoly, nikdy neotisknu. Nevěřím na metody rekonstrukce. Dnes o tomto příběhu mohu říct jen to, že poznamenal vše, co mělo následovat. Můj život, to, co z něj zbývá.

Uplynulo půl století. Stále si uchovávám vzpomínku na ono setkání. Ještě dnes lituji, že mi nikdy nevydala to bronzové oko — mým očím ani mým ústům.

Jedné noci beze slůvka vysvětlení opustila bungalov, jejž obývala, na druhé straně ostrova.

Nezapomněl jsem na její lekci. Nebo jsem se z ní spíš nikdy nevzpamatoval: všechny mé příběhy vždy končí náhle.

Překlad Sára Vybíralová.

Vydává nakladatelství Rubato.