Co všechno jste chtěli vědět o rase

O co se přou? Hlavní body debaty, které převážně nastoluje Matěj, jsou jako vystřižené z příručky mladého neonacisty: Židé si za to mohli sami, hromadné hroby na dokumentárních záběrech jsou podvrh, demokratické zřízení je neudržitelné a spraví to jedině autokracie se silným vůdcem, Amerika je zlo, Cigáni jsou degenerovaný cizí element, NÁROD = KREV A PŮDA. Dílčí revizionismus, který během let zřejmě pod vlivem četby slábne, provází několik Matějových nutkavých manter, například Hitler jezdil v otevřeném kabrioletu a lid ho miloval a prezident Kiska je lichvář. Jeho partner v dialogu mu z pozice zkušeného staršího muže s pověstí neúnavného debatéra naslouchá, vysvětluje a některé Matějovy obzvláště emotivní či radikální ústřely taktně přechází (což si Matěj vykládá jako neochotu reagovat). Text je rovněž opatřen poznámkovým aparátem, takže například Matějův argument, že v době vypuknutí druhé světové války žili Židé na Slovensku maximálně sto let (a tudíž nebyli domácí), vyvrací historik Ivan Kamenec doložením soustavné židovské přítomnosti v Uhrách nejpozději ve dvanáctém století.

Konzistentní občanské postoje Fedora Gála nedávno ocenil slovenský prezident Řádem Ľudovíta Štúra; jeho pedagogická činnost, politické angažmá před sametovou revolucí i po ní, lidskoprávní dokumenty a samozřejmě celoživotní role živé paměti holocaustu jsou dobře známé. Kdo je ale Matěj?

V roce 2009, kdy Gála oslovil, mu bylo zhruba čtyřiadvacet; pochází z Košic, je zcestovalý, jazykově vybavený, pravděpodobně ne(do)studovaný a zdá se, že má nadstandardní vztahy s podsvětím. Z jeho řádků od počátku vyzařuje inteligence, humor a upřímné tázání se; během let lidsky i argumentačně zraje. Mnohem staršímu partnerovi je důstojným protivníkem z hlediska přehledu — nejednou ho upozorňuje na zajímavý knižní nebo filmový titul — i argumentační důslednosti. Jeho postřehy o pozitivním významu nacionalismu v romském etnoemancipačním hnutí nebo o složitosti dnešní doby ve srovnání s disentem, který čelil homogennímu nepříteli v podobě komunistického zřízení, jsou bezesporu platné. Matěj však také často neposlouchá a obsahově i stylisticky se točí v kruzích, čemuž bezesporu napomáhá přiznaný návyk na THC. Když se nekrotí, působí jako arogantní samožer, navíc s nedostatkem elementární soudnosti: prokládá své drsné osobní útoky na osud Gálovy rodiny za holocaustu přihlouplými smajlíky a s mužem o čtyřicet let starším se loučí slovy „čus“.

V průběhu korespondence se ti dva sblížili, potykali si, opakovaně se sešli a evidentně si vypěstovali vzájemnou náklonnost, která se hlavně ve druhé části (z roku 2016) projevuje přátelským zájmem o vzájemné zdraví a rodinnou situaci. Do selanky má ovšem tento klid zbraní daleko. Ve vypjatých chvílích se pánové vzájemně častují nevybíravým jazykem (Matěj: „grafomane“, „blahobytný dědo“; „Gál: „Hlavně mě, Matěji, neserte!“). Rozhovor se pohybuje po sinusoidě charakterizované obdobími souznění a následným procitnutím do vědomí, že ten druhý ztělesňuje vše, s čím nesouhlasím, následovaného vztekem a osobními invektivami (hlavně Matěj). Postupně se každý list začíná horizontálně dělit na konfrontační horní část a smířlivou všednodenní spodní část. Po bezmála čtyřech stech stranách často repetitivního vymezování si pozic (se zcela hluchým středem, kde se pouze metatextově debatuje o vznikajícím textu) se nezdá, že by jeden druhého o něčem přesvědčili. Názory jsou tytéž, jen o deset let vycizelovanější. Specifická forma stockholmského syndromu, který si mezi sebou vypěstovali, vzájemný dialog bohužel nerozvíjí. Ještě jedna věta, shrnutí: dobrá vůle, dobrý nápad, ale paradoxně ukazuje nemožnost domluvy. Nebo jedině za nějakých úplně jiných okolností.

Fedor Gál & Matěj: Přes ploty, Větrné mlýny, Brno 2017