Večernice
Když se na obloze objeví Večernice, koná se u řeky Kji sedm barevných nocí.
Lidé scházejí ke břehu, zdraví se s nebesy a tančí s vodou.
Khatag Ükjino tělo nezakryl, naopak dal vyniknout jejím křivkám.
Dosud nikdo nevstoupil do řeky s khatagem přes ramena, dosud nikdy.
V létě se ve Lhase na dlouhý čas potkávají bílý den s nocí. Na obloze září hvězdy spolu s večerními červánky, světlo a tma jako by se nehybně spojily ve věčné rovnováze. Každým rokem, když se nad vrcholkem Bumpari objeví Večernice, začíná ve Lhase celkem sedm takových večerů. Je to čas navýsost slavnostní, čas tradičních svátků koupání, voda omývá nejen těla, očišťuje i duše, je to oslava života.
Každý ze sedmi večerů má své jméno: Dawa, Migmar, Lhagpa, Phurbu, Pasang, Penpa, Ňima. Ta jména odpovídají tibetským názvům nebeských těles i dnům v týdnu od pondělí do neděle. Tradičně v těch dnech svátku Karma Risha přicházeli za soumraku děti i staří, dívky i chlapci k řece, stavěli si na břehu modrobílé stany, rozkládali barevné rohože, svlékali své každodenní oblečení a nazí vstupovali do všemi barvami hrající lhaské řeky, zatímco jim nad hlavou jasně svítila Večernice, která se právě objevila nad lotosovou horou Bumpari. Rudá zář ohňů na břehu, plápolajících mezi noční oblohou a blednoucím slunečním svitem, dodávala těm večerům nezvyklý nádech a lesk. Lidé si na ohních vařili silné čaje a maso, které zapíjeli plnými doušky alkoholu, po břehu se rozlévala směsice vůní. Sytí sahali po loutnách, začínalo se zpívat a tančit, prastaré buddhistické písně střídaly vroucné milostné, tančilo se kolem ohňů… Tenhle obraz ovšem stejně jako jiné lidové zvyklosti násilně zpřetrhala takzvaná „historie“.
Dnes se sice staré zvyky znovu obnovují, už to ale není co dříve. Například umění hry na tradiční nástroje se již nepředává z generace na generaci, prastaré rytmy a melodie dnes zní z reprobeden kazeťáků a celkový dojem vyznívá zcela jinak. Nemluvě o příměsi celosvětově rozšířené popkultury: disko, pivo, karaoke, kola, džíny, stany cestovatelů, stánky s občerstvením, barové zahrádky, pouliční holky, zástupy čumilů, neony, cvakání fotoaparátů… Dnešní svátky koupání jsou sice stále okázalé, radostné a bujaré, ale v mnoha ohledech se už blíží zábavnímu konzumu kdekoli jinde. Když se přerušená kulturní tradice obnoví do podoby turistické atrakce a nasvícená reflektory se objeví v hledáčcích fotoaparátů a kamer, z „originálu“ se stává suvenýr. Dnes už člověk stěží uvidí na pozadí vycházející Venuše tajemné torzo mladé ženy jako vytesané z měsíčního kamene, nanejvýš jej náhodně zahlédne někde v hloubi starého parku. Před všudypřítomnými objektivy a v záři reflektorů dnes do vody vcházejí nazí snad jedině ti, kteří tak vyjadřují svůj vzdor konzumní zábavě, anebo z kulturně nejednoznačných pohnutek.
I důvody, které vedly do vody Ükji, byly komplikované, ne-li rebelské. Nešla úplně nahá, nechala si na sobě bikiny a přes ramena si přehodila dlouhý bílý khatag. Vítr jej nadouval, pohrával si s ním, takže ve výsledku naopak nenápadně podtrhával plnost jejích prsou, která pod třepotajícím se khatagem jako by ožila. Khatag je posvátný předmět, ženy s ním tradičně do vody nikdy nevstupovaly. Kdoví, jestli se ten nápad zrodil v její hlavě, nebo jí ho našeptal některý z těch lhaských borečků od filmu, umění nebo někdo z literární smetánky jako „rituál“ tradiční a moderní zároveň. Všichni její známí stáli ve skupinkách na břehu v povznesené náladě, Wang Mo-ťie některé znal, jiné ne. Být to celé přímý přenos kulturní akce, byl by velmi dobře profesionálně zvládnutý: originální propojení tradice a modernity, jednoduchost plná významů, symbol tradiční kultury v sexy provedení. V tom přímém přenosu sehrála Ükji tibetskou modelku, archetyp krásky ze sněžných plání. A je samozřejmě možné, že i navzdory moderní režii je Ükji stále koupající se dívkou v původním slova smyslu, možná cestou k vodní hladině prošla alespoň částečně do dávného věku, možná se v ní skutečně probudilo něco ze zpívající bohyně z dávných obrazů, kdo ví.
V Ükji se mísilo hned několik kultur. Její otec byl Číňan, matka Tibeťanka. Od mala žila v Pekingu, rodiče pracovali na Ústřední vysoké škole národností, otec byl anglista, matka knihovnice. Ükji měla i čínské jméno, jmenovala se Šen Ťia-jüan, tak jí říkali až do dospělosti. Jako Šen Ťia-jüan vystudovala francouzskou filologii na Pekingském institutu cizích jazyků. Po promoci odcestovala do Francie. Po návratu do Číny se rozhodla stejně jako její matka usadit v Tibetu. Tam přijala nové jméno Ükji Lhamo, zkráceně Ükji. Hodně jejích známých jí dál říkalo Šen Ťia-jüan, jí to kupodivu nevadilo, i ona to jméno občas ze zvyku používala. Za nové bydliště si zvolila střední školu v poněkud zastrčené části západního předměstí Lhasy, kde nastoupila jako učitelka angličtiny (její druhý cizí jazyk), a to jednak proto, že Lhasa už nebyla tím starobylým městem z jejích představ, už byla příliš kontaminovaná životním stylem přivlečeným z čínského vnitrozemí a ciziny, jednak že to zapadlé místo sousedilo s mokřady, které pro ni měly zvláštní důležitost. Věřila, že tam má své kořeny — její matka se kdysi jako mladá dívka odstěhovala do Pekingu právě odsud. Ükji ale ve škole nevedla tichý život v ústraní jako Wang Mo-ťie, navštěvovala každý víkend svou matku na Barkoru a nechtěla se vzdát společenského života.
Svým způsobem byla postava Ükji Lhamo v malé lhaské komunitě intelektuálů, umělců a všemožných dobrodruhů po právu opředena přitažlivým závojem tajemna. Narodila se a vyrůstala v Pekingu, měla z poloviny tibetskou krev, nedávno se vrátila z Francie, usadila se na posvátném místě u kláštera Däpung a měla hned několik buddhistických učitelů. Kdyby nežila na předměstí u kláštera, ono tajemno by nemělo takovou sílu. Takhle jí to ovšem vyhovovalo, jako by chtěla v lidech vyvolávat přesně tenhle dojem. O víkendu chodila v prostém tibetském oděvu s matkou na Barkor a do Džónkangu, večer se objevovala v některém z barů nebo na party, kam ji zvali, v moderních šatech s tibetskými prvky. Byla zvyklá, že ji všude vítá vřelé nadšení, že je obklopována chválou a zájmem.
Wang Mo-ťie vnímal tu směsici kulturních vlivů, které se v Ükji mísily, a uvědomoval si jejich nesourodost. Copak je možné jít se koupat s khatagem přes ramena? Vždyť khatag představuje zbožnost, čistotu, vrchol tradice. Ten večer se však objevil v dosud nevídaném kontextu, byl použit ve spojení s nahým tělem, Večernicí, s vodou. Co to mělo znamenat? Byl to projev rebelie? Nebo forma návratu? Ükji se nekoupala postaru, khatag byl v jejích rukou pouhým symbolem, gestem, znakem. A když se z něčeho stane okatý symbol, ztrácí naopak svůj původní význam, anebo se mu přinejmenším vzdaluje. Naštěstí to po Ükji už nikdo další neopakoval, její vystoupení zůstalo ojedinělým výstřelkem, jinak by se možná i khatag začal používat úplně kdykoli a ke všemu. Podobné případy můžeme ostatně pozorovat všude. Po vyprázdnění významu se může stát populárním módním doplňkem úplně cokoli. Stalo se to s tradičním čínským oděvem i s pěticípou rudou hvězdou na čepici. Hlavně že se líbí. A že se lidi baví. Ať to stojí, co to stojí. V případě Ükji je třeba přiznat, že jako tibetský symbol zafungoval khatag dokonale, rozhodně přinejmenším v povrchním slova smyslu. Na jejím těle se vyjímal vskutku skvostně. Ükji moc dobře znala své tělo, věděla, že když jej lehce zahalí jemnou bílou šálou, že se z něj bude divákům tajit dech, možná si to i před zrcadlem nebo pod dohledem profesionálních zraků nacvičila, kdo ví. Jisté je, že přišla připravená. Kráčela pomalu a klidně, hrdě vzpřímená, paže vztyčené k nebesům v přirozeném gestu, pohled upřený na Večernici, jako by v tu chvíli nic kolem neexistovalo, jen ona a Venuše. Khatag se tu a tam rozevřel a nadzvedl, dlouhé vlasy jí povlávaly kolem ramen, její kulatá ňadra tu a tam na vteřinu ozářil blesk fotoaparátů, než zase zmizela v šeru. Vypadala téměř jako bohyně Vysvoboditelka! O tom ale nemohla mít ani ponětí. Kdo ta žena vlastně je? Šen Ťia-jüan, nebo Ükji Lhamo? Khatag odkazoval do světa odvěkých tibetských velehor, bikiny zase na pláž moderního letoviska…
Takhle ale o Ükji přemýšlel jen Wang Mo-ťie, který si chtě nechtě musel přiznat, že když ji bude vnímat jako Šen Ťia-jüan, bude stejně jako ostatní civět na její snová prsa. Chápal, proč se s ní všichni radují a veselí, proč se s ní opíjejí, proč kvůli ní blázní. Žádná krása není přitažlivější než ta tajemná a sexy zároveň. Ano, Ükji se nekoupala, ona koupání předváděla, byla opojný květ máku v plném rozkvětu, byla vrchol ženskosti...
[*]
Wang Mo-ťie přišel pozdě, až po začátku oslav. Dlouho váhal, jestli vůbec jít, ale nakonec přece šel. Přišel tiše, nikým nezpozorován. Neviděl, jak se Ükji svléká ani jak se připravuje. Když dorazil k řece, byla už jen v khatagu, blesky fotoaparátů cvakaly jako pod přehlídkovým molem a ona se chystala vstoupit do vody. Kdyby to byl natočil, nazval by ten film Tibet: včera, dnes a zítra. On s sebou ale neměl ani foťák, natož kameru, nikdy ho nenosil, nebyl sběratelem trofejí. Když se ale khatag nadnesl a její prsa se dotkla vodní hladiny, v hloubi duše přece jen zalitoval, že je tak zatraceně seriózní. Proč jen bere všechno tak vážně? Být Ükji zcela nahá, asi by ho nic takového nenapadalo, ale khatag tomu výjevu opravdu propůjčoval něco výjimečně vzácného. Chvíle, kdy se dal khatag do pohybu, se už nikdy nebude opakovat. Ükji ve vodě prováděla složitý rituál: dlouhou chvíli upírala pohled na Večernici, rukama v lotosové mudře si pohrávala s vodou, nabírala ji dlaněmi a polévala si hlavu, nadzvedávala své dlouhé vlasy a paže vztahovala k nebesům, třpytivé krůpěje vody jí kapaly na ramena a na hruď, zatímco se na ní khatag lehounce vlnil, pak se zanořila pod hladinu a pomalu se vynořovala, až ho nakonec odevzdala řece… Bílý khatag odnášel proud, tiše a tajemně, jako by s ním odevzdala i něco dalšího, jako by voda odnášela cosi, co věčně popluje. Ükji se obnažila řece, vše jí odevzdala a byla teď čistá. Pomalu se otočila a vracela se ke břehu, vystoupila z vody a šla k ohni, celá nahá, ani bikiny už neměla, jako by se symbolicky navrátila do stavu, ve kterém přišla na svět. Být tu jen zář ohňů, ocitli bychom se v minulosti, s dneškem by to nemělo nic společného, ale blesky fotoaparátů s jistotou zabíjejí každou tradici. Možná ale právě díky jejich přítomnosti se Ükji nesla tak hrdě, vůbec své okolí nevnímala. Byla bílá jako vosk. Její oči vypadaly jako oči figuríny, v tu chvíli v nich nesídlil žádný člověk, nezračilo se v nich vůbec nic, žádný muž, žádný milenec, dokonce ani žádný oheň. Ükji nešla k nikomu ze svých známých ani k divákům, vydala se k malému stanu své matky, který stál opodál. Před stanem ležel plechový lavor s řeřavými uhlíky a doutnajícími vonnými bylinami. Matka svou dceru čekala. Přehodila jí přes ramena ručník a pevně ji objala. Přeříkávala u toho nějaká slova, Ükji vypadala, že pláče. Matka ji zabalila do ručníku a vedla do stanu.
Matka do vody nešla, dcera ji zastoupila. Stejně to byla celá ona tehdy před lety. Ükjina matka nevypadala jako někdo, kdo desítky let pracoval v knihovně
[†], nevypadala ani jako místní stařenky, spíš jako tibetská exulantka, která se po dlouhé době vrátila do svého rodiště. Její stan nestál víc než pár metrů od ohně Ükjiných známých, přesto představoval malý svět sám pro sebe.
Přitom to nebyla Ükjina matka, kdo tam byl ten večer sám.
Jediným vpravdě osamělým tu byl Wang Mo-ťie. Stál na druhé straně ohňů, bez nikoho a bez ničeho, neměl s sebou ani láhev s vodou.
Stařenka měla málu, vonné byliny, Večernici.
Wang Mo-ťie neměl vůbec nic, jen tam sám seděl.
Překlad Zuzana Li
Vychází v nakladatelství Verzone.
[*] S krásou je to obtížné, a ve spojení se sexem je to pro krásné ženy zvlášť zapeklitý problém. Protože jak vlastně nejlépe nakládat s vlastní krásou? Nechat ji vyniknout, nebo raději ukrývat? Pokud vyniknout, halasně ji vystavit na odiv všem, pak přijde o tajemství, o tichou nedostupnost. A ženská krása nejvíc dojímá v tichu a samotě. Tak tedy schovat, vzdálit ji od hlomozu a špíny světa, ale není to zase škoda? Nechat ležet krásu ladem, to je jako nechávat si zlatá zrnka proklouzávat mezi prsty. Zvlášť na jaře, to se všem osamoceným krásám musí ze všech těch bujících květů srdce svírat, protože vědí, že poupata rozkvétají do krásy právě ze strachu z krásy a samoty. Žádná krása na světě se nemá jak vymanit z té dichotomie vřavy a ticha, které svým způsobem nakonec splynou v jedno, stejně jako žádná žena nemá jak zazářit v plné své kráse. Že by se Ükji v té chvíli, kdy se v jejím těle propojila ženská krása, víra a žádostivost, přiblížila k absolutní kráse? Wang Mo-ťie se ve svém pohledu na Ükji nedokázal ubránit jistému sarkastickému odstupu, asi že to potřeboval.
[†] Ükjina matka dělala dojem, že s tímhle světem nemá zhola nic společného. Jako mladičkou ji poslali na studia do Pekingu, kde na Ústřední vysoké škole národností potkala začínajícího anglistu, později Ükjina otce, zamilovali se do sebe a ona už v Pekingu zůstala. V padesátých letech, v té době všeobecného nadšení z vítězství lidu a očekávání lepší budoucnosti, vyzníval její příběh takřka jako pohádka. Vzali se a měli spolu pět dětí, Ükji byla nejmladší. Pojmenovala ji po sobě, Ükji Lhamo, i její matka se tak jmenovala a matka její matky a její též. Stařenka teď žila na Barkoru v domě jedné staré tibetské rodiny. Každé ráno, v poledne a večer obešla třikrát Barkor, zašla do chrámu Džókang zapálit vonné tyčinky, doplnit olej, pomodlit se, pokaždé s pravou rukou na čele, pokaždé si pravou rukou podepírala hlavu, kterou položila před vyobrazení Buddhy a tak na dlouhou chvíli ustrnula. Jen o velkých svátcích se jako tibetští pastevci vrhala na zem, přece jen žila desetiletí v Pekingu, její víra byla ale hluboká a upřímná, s přibývajícím věkem čím dál silnější. Každý den přeříkávala sútry, a i když pletla manželovi nebo někomu jinému z rodiny svetr, jehlice se míhaly v pravidelném rytmu, jako by za ni přeříkávaly Óm mani padme húm, jako by jí pomáhaly dohnat ztracený čas. Teď klidně a důstojně seděla na rohoži před stanem, na sobě sváteční tradiční oděv a v ruce málu. Na modrobílém stanu se vyjímaly maličké tibetské symboly, z nichž jako by dýchaly dávné časy.
