Kam posouvat hranice (korporátní) dystopie?

Ona převládající tendence žánrového vyobrazení koluje dystopiemi déle, než je v citátu uvedeno — mimo jiné vlivem takřka sto let starého snímku Metropolis od Fritze Langa. I v narativní rovině jako bychom se motali v kruhu. Ostatně dystopie je do značné míry schématem, v němž defilují variace zažitých rolí, do kterých obsazujeme libovolné představitele, a dosáhnout v rámci žánru inovativních postupů je čím dál složitější. 

Příliš silné vzory

Po textech, které přinášejí znepokojivé představy o technologickém pokroku či nadvládě umělé inteligence už na konci devatenáctého (H. G. Wells) a na počátku dvacátého století (E. M. Forster: Stroj se zastaví [1909], v Československu Čapkovo R.U.R [1921], v Rusku My Jevgenije Zamjatina [1921]), po Huxleyho vyobrazení kastovní společnosti závislé na preparátech navozujících štěstí (Krásný nový svět, 1932) nebo po notně citovaném a místy vulgarizovaném Orwellově 1984 (1949) jako by už vše podstatné bylo řečeno. Díla předjímající dnes silně akcentovanou klimatickou úzkost nemusíme nutně hledat v zahraničí, tento motiv nalezneme třeba ve Slávě strojů a měst (1929) Jaromíra Rašína. Byť se toto dílo od klasických dystopií liší svou strukturou (jde o takřka nedějový rozhovor mezi českým zemědělcem a dvěma americkými inženýry), vyplývá z něj jasná apologie přírody vůči technologickému pokroku.

Koncem 60. let zakládá dánská umělecká dvojice „Ateliér Cyberspace“. Tento pojem se později stává zásadním také pro narativní díla žánru cyberpunku (v literatuře jej prvně užil William Gibson v povídce z roku 1982, později v kultovním románu Neuromancer [1984]). Vedle čistě verbálních projevů se začíná ustalovat dominantní vizuální stránka (Blade Runner [1982], RoboCop [1987]). Právě ji vnímá Walker-Emig jako únavné klišé, ve své době inspirované japonským hypertechnologickým prostředím, které se však i o čtyřicet let později objevuje v Půjčovně masa (2018), (pochopitelně) v nových verzích Blade Runnera nebo ve hře Cyberpunk 2077. Walker-Emig doslova tvrdí, že tropy cyberpunku se musejí buď vyvinout, anebo vymřít. Opomíjí však, že v téže době (1985) vydala Margaret Atwood Příběh služebnice, jehož ladění má do cyberpunku daleko, a dílo se přesto v roce 2017 dočkalo vřele přijatého seriálového ztvárnění. Zdá se spíš, že dnešní doba resuscituje starší dystopie obecně, což dokládá i remake Huxleyho Krásného nového světa.

Krásné nové nástroje

Výhoda (i nevýhoda) slovesných děl tkví v tom, že zatěžují čtenářovu představivost a jejich vizuální složka hraje zanedbatelnější roli. I přesto, že se z určitých schémat těžko vymaňují, disponují větší plochou pro hloubku vyjádření. Korporátní dystopie sice nelze plošně zařadit mezi vysokou literaturu, obdobně jako zmiňovaná starší díla ovšem upozorňují na problematiku, která se nás může bezprostředně dotýkat.

Předně: v korporátních dystopiích není třeba stavět zdi a tábory, geografické hranice se zde stírají. Represivní nástroj totiž představuje nadnárodní koncern, který masu ovládá sofistikovanějšími mechanismy, srovnatelnými s těmi, o nichž se můžeme dočíst například v Kapitalismu dohledu Shoshany Zuboff či Radikálních technologiích Adama Greenfielda a které s naší každodenní realitou úzce souvisejí — tedy sociální sítě, reklamní strategie (cílená reklama) a samozřejmě také neustálý sběr osobních údajů, případně postupné vyčleňování těch, kteří se do kolosu odmítnou zapojit. To vše se ovšem může dít v kulisách, které se zažitým představám vymykají.

Navzdory sílící aktuálnosti není korporátní dystopie dosud zcela ukotveným pojmem a informace o ní jsou spíše kusé — seznam vybraných děl, která zpracovávají motiv sociálních sítí, uvádí třeba knihovna v texaském San Antoniu a do žánru lze začlenit také řadu civilně laděných epizod seriálu Černé zrcadlo. Z mnohých jmenujme díl „Přijdu hned“ (2013), v němž je soukromá společnost schopná z digitální stopy (tedy e-mailů či osobních profilů) zesnulého člověka vytvořit jeho takřka dokonalou kopii, evokující mimochodem pokročilou verzi automatu, jenž je v literatuře znám třeba z Pískaře (1816) E. T. A. Hoffmanna, a jehož variantu lze najít také v Ishigurově nejnovějším románu Klara and the Sun (2021). Zhmotnění tohoto toposu představuje v reálném světě například aplikace Replika — umělá inteligence, respektive chatbot, jehož komunikační schopnosti se zdokonalují přísunem osobních informací a „tréninkem kontaktu“ na živé bytosti.

Ztvárnit Kapitalismus dohledu

Nakladatelství Plus vydalo sci-fi thriller Kruh od Davea Eggerse (2013, česky 2015 v překladu Petra Eliáše), jehož ústředním tématem je nezvykle transparentní nakládání s osobními informacemi, které postavy zprvu dobrovolně poskytly sociální síti. Děj románu se odehrává v prostředí korporace Circle, již lze vnímat jako konglomerát firem typu Apple, Google, Amazon aj. Ačkoliv z Eggersova románu čiší zbytečně výrazná inspirace Orwellovým 1984, a motta, jimiž se Circle zaštiťuje, jsou dokonce přímou parafrází známých hesel (stačí srovnat Eggersovo „Tajemství jsou lži“ s Orwellovým „Válka je mír“), lze toto dílo číst jako aktualizaci, která otevírá morální dilemata spojená s dobou probíhající digitalizace. Eggers čtenáře staví před otázku, zda je vhodné, aby se soukromá firma spravující sociální síť stala monopolem na schraňování osobních údajů, či zda lze obhájit sdílení citlivých informací prospěchem celku. 

V průběhu děje začne Circle postupně přejímat roli státu — přichází s možnostmi, jak vymýtit kriminalitu způsobem, jenž by měl za následek totální ztrátu soukromí, hodlá také zvýšit volební účast tím, že nevoličům pohrozí zrušením profilu potřebného pro jejich každodenní fungování. Využívá také špatně nastavených podmínek amerického zdravotního pojištění: lékařskou péči hradí těm, kteří se rozhodnou pro transparenci, tj. odhalení vlastního soukromí výměnou za těžko dostupné léky či operativní zákroky.

Po vzoru beze vzorů

Představa o zcela původní dystopii je utopií — ostatně Forster a Huxley se inspirovali Wellsem a předobrazem románu 1984 byli Zamjatinovi My. Zpracování „nepříliš vzdálené“ budoucnosti přesto nepodléhá „neonovému“ klišé zmíněnému v úvodu, vymaní-li se příběh z kulis, které onu budoucnost, průběžně přecházející v současnost, dílem předpověděly. Výtisky Eggersova Kruhu jsou, navzdory přehnané návaznosti na Orwella, i po osmi letech vystaveny za výlohami berlínských knihkupectví a výčty děl o sociálních sítích tuto knihu opomíjejí jen zřídka. Žánr korporátních či sociálních dystopií využívá civilnějšího a méně typizovaného prostředí (ať už jde o zmíněné Černé zrcadlo, jehož nové díly stále vznikají, o román Affinities [2015] Roberta Charlese Wilsona, nebo o Jedničky a nuly [2016] Tomáše Grombíře). Tato díla potvrzují, že současná dystopie nevzniká výhradně exhumací starých motivů nebo jako remake kultovních děl, ale že rozvíjí i (relativně) nové jevy, které současnou společnost bezprostředně obklopují.

Autorka je básnířka.