Při pohledu zpět je v našich tragédiích tolik komického

Váš poslední román Bratři byl v roce 2019 nominován na Německou knižní cenu. Má velmi bohatý děj a vystupuje v něm mnoho postav. Mohla byste pro ty, kdo jej nečetli, v krátkosti shrnout to nejdůležitější z děje?

Velmi krátce řečeno jde o osudy dvou mužů. To, co mají tyto postavy se mnou autobiograficky společné, je nejenom jejich věk, ale navíc i skutečnost, že mají německou matku, respektive dvě různé matky, a stejného afrického otce, který v 70. letech minulého století studoval v bývalé NDR. Tito bratři se neznají. V románu sleduji dva velmi rozdílné životní osudy přibližně od poloviny 80. let až do roku 2017 na pozadí známých historických událostí a společenských změn. Je to tedy kniha, která se snaží vyprávět velmi mnoho věcí na příkladu životů dvou naprosto odlišných mužů.

Román vedle velmi bohatého a napínavého děje nabízí také velmi mnoho esenciálních témat. Začněme u titulu knihy: slovo „bratr“ nacházíme v textu na mnoha místech, vyskytuje se v rozličných kontextech. Zmiňme „genetické“ bratrství obou protagonistů, jakési „nerovné bratrství“ mezi velmi otevřeně žijícím gayem a Mickem, který je kovaný heterosexuál, postavy v knize reflektují také černé sestry a bratry (black sisters and brothers), jedna z postav tento koncept etnického či rasového bratrství odmítá s tím, že pokud vůbec, pak „jsou všichni lidé mými bratry“. Proč píšete o „bratrech“, skrývá se za tím slovem nějaký koncept?

Samotný titul nebyl dlouho vůbec jasný. Dlouho jsem psala a měla jiný pracovní název, který byl delší a možná i poetičtější, ale potom nějak přestal fungovat. Nakonec jsem zvolila jednoduché slovo Bratři a ono funguje tak skvěle, protože má — jak jste zmínil — tolik významů. Každý člověk si pod tím něco vybaví. V románu jde především o ta „nerovná bratrství“, jak jste to pojmenoval. Ostatní témata bratrství při psaní románu prostě nějak přibyla. Například fakt, že oba bratři vyrůstají jako jedináčci. Děti, které vyrůstají bez sourozenců, si často idealizují, jaké to je mít sestru nebo bratra, protože po nich vskrytu touží, a tak navazují v životě přátelství, která vykazují znaky sourozeneckých vztahů. Tak se chovají oba mí protagonisté Mick a Gabriel. Pak se v knize samozřejmě objevuje motiv bratrství v širším slova smyslu. Jsou všichni lidé černé pleti bratry a sestrami, nebo ne, i když se tak sami označují? Jsou všichni lidé bratry? Zakomponovala jsem do děje ale také i takové vedlejší momenty, jako je zneužívání slova „bratr“ a „bratrství“ v zemích bývalého východního bloku. Protože je ten pojem tak široký, hodil se pro knihu, v níž jsem chtěla diskutovat tak mnoho věcí.

Jackie Thomae, foto: Urban Zintel

Dotýkáte se opravdu mnoha těžkých témat, která jsou často společensky ožehavá, a navíc se leckdy zbytečně politizují. Při četbě jsem oceňoval, jak s těmito tématy — jako je homosexualita, kriminalita, drogy, rasa, feminismus, výchova dětí — zacházíte, tedy velmi střízlivě, s velkou dávkou humoru, bez snahy něco obhajovat, bez aktivismu.

Snažila jsem se ve svém románu postihnout něco jako ducha doby, neměla jsem hlavní téma, na začátku byla jen řada motivů. Například jsem chtěla zachytit kulturu Berlína v 90. letech minulého století, popsat, jak žila moje generace v tomto období, ale z mužské perspektivy, třeba jaké měla vzory mužství, jak tito muži zacházeli s ženami, jak se stavěli k úspěchu, k plánování budoucnosti, jak nahlíželi na nejrůznější témata. Všechna ta témata jsem včlenila do příběhu, a to — jak jste už řekl — aniž bych něco akcentovala nebo se dopouštěla nějakého aktivismu, prostě jsem vše nechala, aby se to tak nějak dělo, tak jak to prostě zažíváme. Mick, první z bratrů, je člověk, který roky vůbec netuší, co chce profesně dělat, žije život jako jednu velkou party, intenzivně, ale i nezodpovědně, v prostředí, kde bylo opravdu naprosto nedůležité, jaké jste sexuální orientace či barvy pleti. Tu atmosféru jsem sama zažila, ráda na ni vzpomínám. Pokusila jsem se to období vylíčit co nejvíce lidsky, samozřejmě mi při tom pomáhal i humor… Když píšete, musíte vždy dávat pozor, abyste nepracoval s klišé, protože pak je to, co píšete, nakonec triviální. Čím lépe jsou tedy postavy propracované, o to lépe román funguje. Proto jsem se pokoušela vyvarovat naplňování některých podivných očekávání a pracovala jsem tak realisticky, jak to bylo jen možné.

Ústředním tematickým komplexem ve vaší knize je barva pleti — téma rasismu, antirasismu, tzv. pozitivního rasismu a tak podobně. Oba hlavní hrdinové knihy jsou synové afrického otce a zdědili po něm barvu kůže. Recenzenti často tvrdí, že pro oba mladé muže barva jejich kůže vlastně ani není nějakým zásadním tématem. Podle mého názoru to tak ale při bližším pohledu není. Zdálo se mi, že životy obou těchto mužů jsou touto biologickou daností veskrze prostoupeny a ovládány, a v případě Gabriela je tato skutečnost podle mě psychologicky velmi přiléhavě líčena jako „vytěsnění“, což se ukazuje na vztahu s jeho ženou, která mu je v této věci vlastně tak trochu psychoanalytikem. Vašimi tématy tedy jsou jinakost, tzv. identita. Mnoho postav se neustále nějakým způsobem táže, skrze co se jako lidé definujeme, musíme-li se vůbec definovat, a to jak jedinci, tak i jako skupiny.

V německém tisku o mně říkají, že moje kniha není prvoplánový román o rasismu nebo antirasismu, její protagonisté taky nejsou žádní aktivisti nebo žalobci, a co je důležité, nejsou ani oběti. Jsou to jednoduše lidé, kteří mají rodiče, kteří vypadají prostě tak, a ne jinak. Dala jsem jim na cestu tuto normalitu, ale samozřejmě že se jedná o téma, s nímž se v zemi, kde vyrůstají, tedy v Německu, neustále setkávají. Jsou celý svůj život vystavováni různým otázkám, ty otázky ale nemusí být per se agresivní či nepřátelské. Gabriel se odstěhuje do Londýna, to je město, které má samozřejmě ještě trochu jiné složení obyvatelstva, a předpokládá, že je schopen se této otázce pomocí úspěchu a peněz naprosto vyhnout. To je postoj, s nímž nemusíme souhlasit, ale je legitimní. Ale to tabu se mu vlastně pak jako bumerang vrací v příští generaci, v osobě jeho syna, který se o svého černého dědečka zajímá velmi intenzivně. Chtěla jsem s tímto i s ostatními tématy zacházet hravě a lehce. V životě mých postav, stejně jako pro mě osobně, to není nejdůležitější téma, protože v životě máte tolik věcí, kterými se musíte zabývat, vždy je ovšem latentně přítomné.

Styl, jakým píšete, je uvolněný, čerstvý, vaše kniha se čte velmi dobře. Prospívá jí podle mého názoru také váš humor. A myslím nyní i na speciální druh humoru, totiž humor groteskní, který podle mého názoru velmi účinně odhaluje podstatu lidství, něco, čím opravdu jsme pod povrchem, odkrývá konstanty lidství, takže se člověk na jedné straně musí smát, ale ten smích mu vyděšením vázne v hrdle. V románě je několik neskutečně groteskních scén, myslím, že jde o nejsilnější pasáže. Prozraďte mi, je humor pro vás něčím esenciálním, pro vás jako soukromou osobu a také jako autorku? Co vám přináší a je pro vás důležité, aby vaše knihy humor obsahovaly?

Humor je naprosto zásadní věc. Ještě než jsem začala psát knihy a mohla se tím i živit, jsem pracovala pro televizi, psala jsem scénáře pro zábavné pořady, to mě moc bavilo a humor byl pro mě vždy důležitý. Když jsem začala psát romány, musela jsem se potýkat s tím, čemu říkám „spisovatelství“, a psát dlouhé souvislé texty a často jsem si připomínala, že můžu i v románu přece pracovat s humorem, že mně samotné taky bude lépe. Humor má podle mého názoru místo všude, i když píšete o sebetragičtějších osudech, vždyť při zpětném pohledu je v našich tragédiích přece tolik komického, i když se to většinou na první pohled tak nejeví. 

Zásadním a ve vaší knize všudypřítomným tématem je, jaké to je neznat svého otce, mít otce, který je ale v životě člověka nepřítomný. V knize se to doslova hemží dětmi bez otce, dětmi adoptovanými, opuštěnými, nechtěnými. Pro některé postavy je to trauma, některé jsou uražené, jiné zase staví na odiv svůj nezájem. Proč jste si toto téma vybrala?

Toto téma bylo od počátku dané. Inspirovala jsem se vlastní životní zkušeností, položila jsem si otázku, jestli absentující otec v životě a duši dítěte zaujímá stejně tak velké místo jako otec přítomný. Jak v mém životě, tak u obou mých protagonistů se ukázalo, že nepřítomný otec je viditelný. Pořád se vás někdo ptá, odkud pocházíte, odkud je vaše rodina, člověk si ten svůj původ nosí všude s sebou. Ale vedle toho si kladu i jiné otázky spojené s otcovstvím, které toto těžké téma jaksi zbavují dramatičnosti, například když žena zůstane samotná s dítětem a otec zmizí, což se děje na celém světě. Celkově je to téma rodičů, kteří jsou přítomní v životě dítěte, rodičů, kteří jsou nepřítomní, rodičů, kteří se snaží, a přesto dělají chyby, rodičů, kteří tu nejsou a děti si je idealizují… Všimněte si, že v mnohých biografiích tyto věci udávají tón a lidé s tímto tématem zacházejí velmi různě.

Ke konci románu jedna z postav spekulativně hovoří o tom, že možná všichni „na konci života chceme domů“. Co myslíte tím „domů“?

Ano, říká to zmíněný africký otec obou bratrů, když se ke konci děje rozhodne své syny vyhledat a navázat s nimi kontakt. Můj otec se objevil v mém životě také až v určitém věku. Myslím, že lidé, když zestárnou, touží po vyjasnění některých věcí, jde často právě o existenciální otázky. Když je člověk mladý, vyletí do světa, když je ve středním věku, tak má tolik starostí a zájmů. A když zestárne, tak se všechny tyto zásadní otázky vracejí.

Rozhovor vznikl v rámci literární řady Goethe-Institutu Terra litera.