Tlampač svébytného generačního hlasu

Vašku, jsi básník, hudební producent, copywriter, editor, dramaturg, nakladatel a organizátor literárních akcí. Jak se ti daří spojovat všechny tyto činnosti?

Daří i nedaří. Většina mých prací a koníčků vychází z mého humanitního zaměření a nějakého všeobecného zájmu o umění a svět kolem mě, takže se všechno výše uvedené vždy nějakým způsobem prolíná a doplňuje. Někdy mám dny, kdy mě vše extrémně baví a do všeho dávám maximum, a pak jsou dny, kdy se cítím vyčerpaný a mám pocit, že nic nezvládám. Je to taková neustálá oscilace — někdy vysokofrekvenční, jindy nízkofrekvenční. Vždycky pro mě byla v životě priorita dělat věci, které mě baví a se kterými můžu přispívat do kulturního koloritu svého okolí — a to třeba i za cenu toho, že nebudu mít stálý plat. 

seriál Třicátníci

Přijde ti, že dnešní mladý člověk toho musí už z principu dělat hodně?

Přijde mi, že se všechno neustále komodifikuje a mladý člověk cítí tlak, že svá rozhodnutí a životní preference musí neustále uzpůsobovat trhu práce. Doslova chodit s kůží na trh. Jeho schopnosti jsou automaticky přepočítávány na lidský kapitál a podle něj je poté porovnáván s ostatními. To v nás sice může probouzet zdravou kompetitivnost, dravost a snahu o sebezdokonalování, ale rovněž je to zdroj depresí a úzkostí pramenících právě z toho neustálého porovnávání a pocitu, že musíme přidat, jinak nás někdo předběhne. Pokud člověk nechce pracovat v korporátu a chce se — jako já — seberealizovat v neziskovém sektoru, často to tady v Česku znamená, že toho musí dělat více a své příjmy skládat, aby se uživil. Přitom mám ale někdy pocit, že bych měl pořád makat více.

foto: Matěj Doležel

Žiješ a působíš v Ostravě. Čím je pro tebe tohle město?

Je to výzva. V lecčems to pro mě bylo iniciační a důležité — zůstat zde a seberealizovat se v rámci kulturního centra Provoz. Asi to bylo i v něčem jednodušší, protože na rozdíl od větších měst s bohatým kulturním životem a zázemím byl v Ostravě prostor věci vybudovat od píky. Doteď si živě pamatuju, jak jsme se poprvé potkali společně s Honzou Dvořákem a Adamem Tomášem v Mirroru a plánovali, že bychom udělali literární čtení. Takhle vzniklo Harakiri Czurakami. Literatura v Ostravě sice vždycky měla bohatou historii, ale neziskových kulturních center a podobných subjektů garantujících kvalitní kulturu a ne „zábavu“ zde bylo a pořád je tristně málo. Ostravu proto považuju za město plné příležitostí, kde se člověk nemusí nutně ztratit jako ve větších městech, zároveň ale občas cítím mírnou unavenost a pocit, že už si nemáme co předat a že potřebuju změnu.

Když se dívám na tvé aktivity, zdá se, že v Ostravě je všechno, co mladý literát potřebuje.

Záleží, z jaké perspektivy se na to člověk dívá, ale myslím, že ano. Myslím, že se nám podařilo vytvořit docela funkční strukturu. Provoz má pod sebou několik kulturních „podznaček“ — ať už se jedná o galerii, či audiovizuální festival — a z toho rovnou tři jsou dedikované literatuře: Harakiri, Inverze a Bílý Vigvam.

Díky platformě Harakiri, se kterou pořádáme literární čtení pro mladé, často nezavedené autory a autorky, se začínající literáti mohou etablovat — poprvé si vyzkoušet číst před publikem, dostat zpětnou vazbu na svoji tvorbu. Před několika lety jsme dokonce vydali sborník těch nejzajímavějších děl, která na našich akcích zazněla. Pro mnohé to byl první publikační zářez. Harakiri má navíc vlastní online magazín a kurátorskou iniciativu, kde mohou literáti poprvé prezentovat své texty online. Díky tomu si jich pak mohou všimnout různí literární organizátoři, nakladatelé a redaktoři zaběhnutých periodik, jako Tvar, Host apod. 

V rámci literárního festivalu Inverze zveme do Ostravy velká jména z Česka i zahraničí, ale také třeba debutanty. Atmosféra celého festivalu je komunitní, takže návštěvník se může potkat a popovídat si se svými literárními vzory. Inverze má s Harakiri společný taky intermediální záběr a dramaturgii, kde se snažíme člověku ukázat literaturu z různých úhlů a také v souvislosti s jinými uměleckými disciplínami, ať už třeba výtvarnými, nebo múzickými. Pevnou a hojně navštěvovanou součástí inverzního programu je právě také Harakiri čtení, takže mladí literáti se díky tomu mohou ještě o kousek blíže přiblížit svým literárním vzorům. 

A nakonec se může stát, že některému z mladých autorů a autorek vydáme knihu v nakladatelství Bílý Vigvam, se kterým se již od začátku zaměřujeme na vydávání debutů. Takto jsme vydali například Nelu Bártovou, která byla minulý rok nominovaná na Objev roku ceny Magnesie Litera, nebo Vojtěcha Beránka — oba jsme znali právě díky tomu, že četli na Harakiri akcích.

foto: Matěj Doležel

Proč ses rozhodl dávat prostor neznámým jménům?

Jednak je jednodušší navázat spolupráci se začínajícími autory než s těmi etablovanými, kteří už vydávají u větších nakladatelství. A jednak jsem tak nějak přesvědčen, že je to potřeba, a z vlastní zkušenosti vím, že je to fajn pocit, když píšete pouze do šuplíku a najednou dostanete možnost se prosadit. Na všech těch Harakiri čteních, kterých proběhlo už přes třicet, jsme potkali opravdu velkou spoustu talentovaných lidí, kteří byli neskutečně přesvědčiví a originální. Cítili jsme, že jsme svědky formování velice svébytného generačního hlasu, který se hlásí o slovo. A tak jsme se rozhodli, že budeme jeho tlampačem. Je skvělé, že se kolem Harakiri postupně vytvořila komunita parádních lidí — spousta z nich se díky našim akcím skamarádila a navázala zajímavé spolupráce. 

Tobě samotnému nedávno vyšel básnický debut Flavedo, ve kterém se dostáváš na samou hranici světů — těch intimních, které si neseme v sobě, a těch natolik vzdálených, že je navštěvujeme jen v našich nejdivočejších představách. Které hranice ve tvém současném životě vnímáš nejvýrazněji?

Nevím. Hranice — jejich stírání a propustnost — jsou pravděpodobně leitmotivem nás všech. Hranice v práci, v osobním životě, ve tvorbě… Jestli jsem na předešlé otázky odpovídal osobně, na tuto asi nedokážu.

Jaké to je, když jsi po letech podpory básnických debutantů sám mezi nimi?

Vydání vlastní knihy jsem plánoval už dlouho, ale nijak na to nespěchal. Impulsem mi byl e-mail Terezy Ignácové, studentky Ateliéru knižního designu a animace na Ostravské univerzitě, kde se mě zeptala, zda by mohla s Vigvamem navázat spolupráci a graficky zpracovat nějakou naši knihu jako svoji diplomovou práci. Přišlo mi to jako fajn nápad a líbila se mi představa, že můžeme někomu dopomoci k titulu. A protože jsme zrovna neměli v edičním plánu nic, co by mohla dělat, rozhodl jsem se, že uděláme moji sbírku.

Samotný proces vzniku knihy jsem pak prožíval rozpolceně. Její vydání jsem celou dobu řešil hlavně z pozice nakladatele — bylo potřeba napsat granty, komunikovat s Terezou technické parametry, domluvit tiskárnu, poté rozeslat recenzní výtisky atd. Jako autor jsem se vlastně cítil až během křtů, což mělo svá pozitiva hlavně během redakce, kdy jsem své redaktorce Petyi Stach dal absolutně volnou ruku a až na pár textů mi bylo v podstatě jedno, které vyškrtá a které nechá. Hlavní pro mě bylo, aby kniha vyšla v termínu.

foto: Matěj Doležel

Sbírka vyšla ve zmíněném nakladatelství Bílý Vigvam. Existuje už několik let, splňuje představy, které jste ve spojení s ním měli?

Od začátku, tedy roku 2020, chceme vydávat hezké knihy, které budou ozdobou každé knihovny, a zároveň považujeme za důležité umožnit talentovaným autorům a autorkám, aby mohli poprvé publikovat. Také ale musíme naše portfolio neustále balancovat, abychom vydávali i komerčně úspěšnější tituly, díky nimž pak mohou vyjít například básnické debuty nezavedených autorů — třeba mě. To se nám myslím zatím daří. V poslední době uvažujeme, jak nakladatelství posunout, aby bylo finančně více nezávislé a my mohli bez problému platit dotisky knih a další věci.

Co přinese letošní ročník mezinárodního literárního festivalu Inverze?

Letošní Inverze proběhne od 28. srpna do 2. září a nabídne rozmanitý program plný knižních novinek, zajímavých autorů a autorek, koncertů, diskusí a besed. Letos myslíme i na ty nejmenší a na festivalovou sobotu připravujeme venkovní pohádkový program pro děti. V rámci něj vystoupí i někteří inverzní organizátoři a mí kolegové — Ondřej Hrabal s knížkou Tasemnice hledá byt a Jan Dvořák s Janou Macečkovou, kteří napsali dětskou detektivku Špiónka Mia, která vyšla ve Vigvamu.

Jinak letos na festivalu vystoupí také Erik Tabery, Klára Vlasáková, Jan Němec, Jiří Padevět, Pavel Klusák, Linda Bartošová, Apolena Rychlíková, Jan Těsnohlídek, Alžběta Stančáková, Adam Borzič, Elena Pecenová, Jakub Šponer, Tereza Matějčková, Daniel Hradecký, Pavel Pospěch a mnozí další. Co se týče koncertů, přivítáme kapely Role, Bibione, Cringe Prince či Panenské plameny a Hothouse. Protože ale nechci na někoho zapomenout, podívejte se na kompletní program.

foto: Matěj Doležel

Vyrůstal jsi v knižním prostředí? Co jsi četl jako dítě?

Moje mamka byla vášnivá čtenářka, takže jsme měli doma obrovskou knihovnu. Díky tomu jsem se dostal ke čtení velice brzy. Z knih, které mě nejvíce zaujaly, si vybavuju samozřejmě Harryho Pottera, pak Řadu nešťastných příhod, dále Pána prstenů a také klasiky jako Staré pověsti české i ty řecké od Petišky. Řecké báje a celkově antika mě vzhledem k mému původu také hodně bavila, pamatuju si, že jsem znal všechny řecké mýty i jejich protagonisty nazpaměť. Někdy jsem si přečetl i „dospěláckou“ knihu od mamky, třeba Pravidla moštárny nebo něco od Karla Čapka. 

Z čeho máš v životě radost?

Radost mi dělá hudba, knihy, čas strávený s mými blízkými a s mojí přítelkyní, dobrá káva a jídlo, cestování. A určitě i dílčí drobné věci, které se dějí každý den a kterých se učím všímat a vážit si jich. 

Co ti naopak radost ubírá?

Docela často overthinkuju, což stojí hodně energie a vede k tomu, že si některé věci zbytečně ztěžuju. Radost mi také bere to, když trávím hodně času na sociálních sítích — někdy se v nich bezmyšlenkovitým scrollováním utopím a přepadne mě jakási nechuť, začnu být roztěkaný a cítím instantní nedostatek dopaminu. Dále nemám rád, když musím řešit byrokratické věci.

Koncem dubna ti bylo třicet. Co pro tebe tenhle životní milník znamená?

Nepovažuju to nutně za nějaký životní milník, chtěl jsem do té doby napsat básnickou sbírku a vydat desku, což se povedlo. I když u té sbírky to bylo s odřenýma ušima — vyšla týden před mými narozeninami. Jinak mám nehledě na věk pořád nějaké krátkodobé i dlouhodobé životní cíle a priority, tak snad se mi je podaří plnit.

Generační anketa

Kterou společensko-politickou událost, kterou jsi zažil, považuješ za určující pro tvůj život?

Válka na Ukrajině. Otřásl se celý můj svět i hodnoty. Uvědomil jsem si, že svoboda nemusí být něco samozřejmého, a začal jsem si více vážit věcí, které mi přišly jako samozřejmost. 

Které téma bys chtěl, aby se stalo celospolečenským?

Asi status umělce a celkově postavení literatury a humanitních oborů ve společnosti. Přijde mi, že si mnozí lidé neuvědomují jejich význam a jak jsou podfinancované. Často dokonce čtu nebo slyším, že kultura bere až moc dotací, přitom je to ale setina toho, co spolkne zemědělství či sport. Také jsou pro mě hodně důležitá environmentální témata.

Kdo je pro tebe dnes veřejnou autoritou?

Po deseti letech to je konečně náš prezident, z lokálních považuju za schopného a lidského Tomáše Macuru, který odešel z ANO, a byl proto nucen odstoupit z pozice primátora Ostravy. Nicméně oba pány nepovažuji za autority, těm moc neholduji, ale spíše za dobré reprezentanty lidu.

Mezi ty nepolitické osobnosti, které podle mě zásadním způsobem přispívají do ostravského veřejného prostoru, patří například Ilona Rozehnalová, která stojí za jednou z nejrespektovanějších nezávislých scén v Ostravě — klubem a antikvariátem Fiducia. A určitě by se našli i další…

Chodíš volit?

Ano, vždycky.

Podílíš se nějak aktivně na veřejném životě?

Ano, prostřednictvím kulturního centra Provoz a dalších projektů se snažím přispívat do veřejného a komunitního života.

Kteří současní čeští autoři pro tebe tvoří zdejší literární kánon?

V rámci prózy mám z aktivních spisovatelů a spisovatelek rád Biancu Bellovou, Annu Cimu, Davida Zábranského, Daniela Hradeckého, Matěje Hořavu. V poezii by ten výčet byl opravdu velký, ale aspoň zkráceně zmíním Petra Hrušku, Milana Děžinského, Ivana Wernische, baví mě číst autory z edice Mlat, kterou vede Dominik Bárt, dále mám rád poezii Tima Postovita, Ewalda Murrera, Kláry Goldstein a dalších. No a z non-ficition mě v současnosti nejvíce baví Eric Tabery, Pavel Pospěch, Bob Kartous a z posledních knih se mi moc líbila Síla rozumu v bláznivé době od Jána Markoše.

Jaký je tvůj vztah ke Slovensku?

Velmi pozitivní. Mám několik přátel ze Slovenska a také na Inverzi jsme v průběhu let měli několik slovenských autorů a autorek a vždycky to byla naprostá pecka.

Autor je editor webu H7O.