Tři otázky pro… Stanislava Berana
„Česká poezie na rozdíl od prózy přestala hledat univerzálního čtenáře, kterému je třeba za každou cenu vycházet vstříc,“ říká spisovatel Stanislav Beran, který dnes večer bude hostem Měsíce autorského čtení v brněnském Divadle Husa na provázku.
Na literární scénu jste vstoupil jako básník, záhy jste ale přesedlal na prózu. Poezii však dle svých slov v posledních letech vyhledáváte i coby čtenář. Proč tomu tak je a jak to vypadá s vaší vlastní básnickou tvorbou?
Moje vlastní básnická tvorba je u ledu a nejspíš tam i zůstane. Drobnou epizodku v tomto směru jsem si dovolil při psaní jedné z povídek z čerstvé knihy Schrödingerův hotel, tam jsem několik básní stvořil. Jako čtenáře mě poezie zajímá dlouhodobě, nicméně v posledních několika letech jsem v ní našel jakési znovuprobuzené intenzivní zalíbení. Možná je to způsobené pestrostí, kterou na rozdíl od současné prózy skýtá. Kromě toho oceňuju postoj básnířek a básníků ke čtenářské obci. Poezie se v tomhle směru sympatickým způsobem zbavila snahy o hledání univerzálního čtenáře, jemuž je potřeba vycházet snad za každou cenu vstříc, což je nemoc, kterou právě próza trpí. Básníci nekrmí společenské rubriky a jejich čtenáři jsou relativně malá skupina, navíc výrazně kritická. Nakladatelé jsou naštěstí stále ochotní poezii vydávat a já bych jim rád touhle cestou poděkoval.
Netajíte se tím, že z literárních festivalů je vám nejbližší právě Měsíc autorského čtení, kde v tomto roce nevystupujete poprvé. Čím je vám tato akce sympatická a kterou zemi byste si představoval jako čestného hosta napřesrok?
Nevím, jestli nejbližší, každopádně obdivuju, jakým způsobem se organizátorům podařilo vytvořit zázemí a velmi věrné publikum, které návštěvám jednotlivých čtení často skutečně věnuje celý červenec. V tom vidím nejpodstatnější rozdíl oproti jiným akcím, za všechny další připomenu například děčínský Zarafest. Také se mi líbí koncept čestného hosta, je to atraktivní pro návštěvníky. Vzhledem k tomu, že bude patrně i tentokrát dodržena regionální „dvouletka“ a MAČ opustí Skandinávii a přilehlé oblasti, mohla by v roce 2024 převzít roli čestného hosta třeba Itálie.
Stanislav Beran, foto: osobní archiv
Letos vám kromě nové sbírky povídek vyšla i první kniha pro děti s názvem Ztracený v povětří. Jaká byla její geneze a co by si z ní čtenáři měli odnést?
Kniha pro děti se rodila dlouho a ne úplně snadno, což ale bylo nejspíš dáno především faktem, že jsem s takovým psaním neměl zkušenosti. Původní verze knihy byla možná příliš komplikovaná, takže velký díl práce na rukopisu odvedli redaktoři, kterým děkuju za trpělivost a cenné rady. Co se týče „poselství“ knihy, je takové, jaké obvykle knihy určené čtenářům tohoto věku mívají, totiž že to podstatné, co člověka v životě potkává, může být na první pohled obyčejné a samozřejmé a že jeho důležitost si často uvědomíme až ve chvíli, kdy o to přijdeme. Zároveň bych byl ale rád, aby ten příběh fungoval jako dobrodružné prázdninové čtení, které děti bude bavit.
Narozen 1977 v Jindřichově Hradci. Vystudoval češtinu a dějepis na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Začínal jako učitel, dnes je manažerem ve farmaceutické firmě. Debutoval básnickou sbírkou Zlodům (2002), následovalo šest prozaických titulů (mj. Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa, 2007; Kocovina, 2019; Schrödingerův hotel, 2023) a knížka pro děti Ztracený v povětří (2023). „Beran je spisovatel neexhibující,“ stojí v anotaci Schrödingerova hotelu, „přesto se nebojí životy svých hrdinů nečekaně ozvláštňovat jakousi pitoreskní magií, přizváním zcela reálných postav či míst a nezřídka také robustním humorem a tragikomikou.“