Tři otázky pro… Jana Šulce
„Je velmi pracná, náročná na čas a na soustředění a není ani zdaleka odpovídajícím způsobem zaplacena,“ říká o editorské činnosti nakladatelský pracovník Jan Šulc, který dnes večer vystoupí v brněnském Divadle Husa na provázku jako host Měsíce autorského čtení.
Profese editora vyvolává představu jedince zavřeného v pracovně či zahrabaného v archivu, kterému dělají společnost pouze knihy a dokumenty. Ale výbor ze svých textů jste nazval O lidech a knihách a sám v něm připomínáte řadu setkání, která zásadně ovlivnila váš osobní i pracovní život. Musí tedy editor být — řečeno dnešním slovníkem — týmový hráč?
Myslím si, že editor to má většinou skutečně tak, jak píšete. Já ovšem nejsem editor v pravém slova smyslu, jsem spíše jen editor výpomocný, stejně jako jsem výpomocný redaktor. Jsem především nakladatelský pracovník. A ten se bez lidí neobejde, práce s nimi je pro něj přinejmenším polovinou jeho poslání. Vedle zmíněné práce redakční a ediční.
Základy ediční práce si člověk může osvojit v rámci studia bohemistiky nebo četbou různých příruček, ale bez praxe pod dohledem zkušeného mentora se editorem asi nikdo nestane. Míváte i vy kolem sebe nějaké mladší kolegy nebo žáky, snažící se od vás něco pochytit? A je v dnešní době vůbec dost zájemců o tuto „neviditelnou“ profesi?
Vždy jsem se snažil takové lidi kolem sebe hledat a zapojovat je do práce v nakladatelstvích, pro něž pracuji. Bylo a je jich poměrně hodně a snad se mi podařilo něco málo jim ze své zkušenosti předat. Nemyslím si, že by zájemců o tuto profesi bylo hodně. Je velmi pracná, náročná na čas a na soustředění a není ani zdaleka odpovídajícím způsobem zaplacena. Dá se dělat jedině z lásky k literatuře. To je jediný důvod, proč tato profese ještě vůbec existuje.
Jan Šulc, foto: Marek Flekal
Těžiště vaší práce spočívá převážně v připomínání nebo (znovu)objevování velkých autorů a děl české literatury 20. století. Je i po těch letech a desítkách vydaných titulů stále odkud brát? A jakými texty se zrovna zaobíráte?
Bohužel i po třiceti třech letech nakladatelské práce je stále odkud brát a jsem si jist, že mně a mé generaci se do konce našich životů tu velkou mezeru ve vydávání děl, vznikající po dobu poloviny století (1938—1989), zaplnit, uzavřít a překlenout nepodaří. Mnoho toho zůstane pro generace příští. V tuto chvíli se zabývám texty Miroslava Ptáčka, Josefa Jedličky, Ivana Diviše, Vladimíry Čerepkové, Karla Miloty, Bohdana Chudoby… Nikdo z těchto autorů již nežije.
Narozen 1965 v Praze. Vystudoval angličtinu a portugalštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracoval jako antikvář, po roce 1989 jako nakladatelský redaktor (Odeon, Torst). Laureát Ceny Karla Čapka (2014). Publikoval knižní rozhovor s Jiřím Dědečkem (Pohyblivý cíl, 2020) a výbor z vlastních textů (O lidech a knihách, 2023). „Nikdy jsem si nevybíral noviny a časopisy,“ říká Šulc úvodem. „Řídil jsem se názorem Karla Kryla, že každé noviny a každý časopis dělají a čtou lidé a že důležité je říkat to, co si myslím, ať už je to otištěno kdekoli. Proto jsem příležitostně psal téměř do všech českých deníků, literárních časopisů a do církevního tisku katolického, evangelického, ekumenického i do Židovské ročenky.“