Hudba jako nástroj společenských procesů

Pracuješ v hudebním úseku Ústřední knihovny, který je nejstarším hudebním oddělením v českých knihovnách. Jsi na to pyšná?

Mám velkou radost, že jsem součástí především veřejné knihovny jako instituce, která má potenciál vytvářet bezpečný kulturní prostor pro všechny, a to navzdory sociopolitickým a dobovým proměnám během sto třiceti let své existence. V dnešní době je pro mě fascinující, jak knihovnictví neustále hledá cesty k čtenářům s ohledem na jejich současné potřeby. Třeba u nás v hudebním oddělení teď máme velké naděje a s tím i velkou zodpovědnost spojenou se vznikem nové Vltavské filharmonie, kam se plánujeme za deset let přestěhovat. Co v té době bude aktuální, lákavé a nezbytné pro čtenáře? Jaké služby budeme nabízet, aby se mohlo zapojit nejrůznorodější publikum? Co vlastně znamená moderní a inkluzivní knihovna? Snažíme se na tyto otázky odpovědět, a proto se často inspirujeme severskými kolegy, kteří jsou v tom z různých důvodů pokročilejší. Například poslední pracovní cesta do Helsinek nás povzbudila ke spoustě skvělých nápadů, které se částečně snažíme realizovat už teď.

seriál Třicátníci

O co například jde?

Už teď chceme začít pořádat v hudebním oddělení různé akce s hudební tematikou, jako třeba koncerty, rozhovory, workshopy nebo přednášky. Půjde o široké spektrum témat pro různé skupiny zájemců. Nedávno jsme ve spoluprací s hudebním spolkem z Ústavu hudební vědy FF UK organizovali setkání s hudebními publicisty Milošem Hrochem a Karlem Veselým. V rámci festivalu muzejních nocí proběhl v prostorech knihovny workshop hry na ukulele nebo jsme měli i tematický DJ koutek, kde jsem pouštěla LP z našeho fondu. Další novou službou bude půjčování hudebních nástrojů. Zatím začínáme pilotní projekt s půjčováním ukulele, ale v nové budově chceme nabídku určitě rozšířit a k tomu přidat i nahrávací studio.

foto: Jakub Pavlovský

Projevuje se ve změnách v knihovně i tvoje osobní nadšení?

Je to především kolektivní práce, ale každý má prostor pro realizaci vlastních nápadů. Nové projekty, na kterých teď pracujeme, jsou iniciativou buď konkrétních kolegů — jako třeba výběr hostů nebo typu akce — nebo samozřejmě i prací celého týmu. Velkou zásluhu na tom má hlavně naše vedoucí Blanka Ellederová, která je vždycky otevřena všem novým ideám, i těm méně realistickým.  

Byla pro tebe práce v knihovně jasnou volbou? Měla jsi k tomuto prostředí blízko odjakživa?

S jistotou můžu říct, že práce v knihovně mě lákala odmalička. Samozřejmě tehdy jsem si roli knihovnice strašně romantizovala: od představ skoro brontëovského typu o lyrické postavě schované mezi regály až po dobrodružství podobné jako v sérii filmů The Librarian, kde knihovník chrání nejslavnější konspirační a mystické relikvie světa, jako jsou třeba Excalibur nebo Pandořina skřínka. Drákula bohužel na rozdíl od filmu pořád zůstává jen legendou, ale nikdy jsem nelitovala svého rozhodnutí nastoupit do knihovny. 

Svou diplomovou práci píšeš na téma „Homosexualita a mainstreamová hudba 80. a 90. let“. Proč právě tohle téma?

Téma queerness a hudby mě zajímá už dlouho. Ve své bakalářské práci jsem se věnovala queer utopii v kontextu postmajdanovské Ukrajiny a tomu, jak audiovizuální elementy vytvářejí nové smysly pro uchopení minulosti, současnosti a potenciální budoucnosti. Přišlo mi logické se v diplomce zaměřit na český kontext, víc se s ním seznámit a bylo to zároveň důležitým rozhodnutím pro moji vnitřní integraci do české společnosti. S postupem času, množstvím přečtené literatury a zdrojů vyšlo najevo, že ačkoliv zájem o sociálně-historické aspekty dějin homosexuality stále stoupá, hudba v tomto diskurzu jako kdyby neexistovala, až na pár zmínek o prvních gay diskotékách, které ovšem také zůstávaly přehlížené. Tak jsem začala hledat pamětníky, kteří budou ochotní popovídat si se mnou o svých zážitcích, a uvidím, co z toho vyjde.

foto: Jakub Pavlovský

Co ještě ve spojení s hudbou tě zajímá?

Jsem hluboce přesvědčená, že hudba je nebo může být interpretovaná jako důležitý nástroj pro jakékoliv politické a společenské procesy a je nezbytnou součástí mého uvažování. V současnosti mě kromě genderových a queer studií v kontextu populární hudby zajímá problematika hudby a národní identity, ideologie a dekolonizace. Hodně mě oslovuje téma hudby a traumatu, ale zatím nevím, jak k tomu správně přistoupit.

Můžeš být konkrétnější? Vlastně nevím, co si pod tím představit.

V poslední době například přemýšlím o populární hudbě na ukrajinské scéně. O jejích kořenech sahajících přes hudební festival Červona Ruta, který byl v roce 1989 — tedy ještě před rozpadem Sovětského svazu — doopravdy bezprecedentní záležitost. Zde snad poprvé zazněla hudba pouze v ukrajinštině, která byla předtím zakázána, a byly reprezentovány nové žánry tradiční a populární hudby. Na konci 90. let se vysílala jedinečná TV show Terytoria A, první televizní hitparáda klipů v ukrajinském jazyce. Bylo to takové lokální MTV, které podporovalo mladé ukrajinské muzikanty, a bylo to doopravdy unikátní. Společným prvkem obou fenoménů byla jejich propagace ukrajinskojazyčného kvalitního produktu jako způsob jemné ukrajinizace mladých lidí. Long story short: v roce 1989 byl festival podle sovětské vlády považován za propagaci nacionalismu a Terytoria A byla na začátku nultých let ukončena kvůli finančnímu tlaku ze strany ruských producentů. Ovšem kromě těchto zřejmých politických okolností mě zajímá, jak hudba a vizuální prvky vytvářely konkrétní významy, které odporovaly převládající ideologii a měly vliv na několik následujících generací včetně té mojí. Od roku 2014 a obzvlášť za poslední rok je takové přehodnocení minulosti a jejích následků společně s analýzou kulturně-společenských procesů, které ovlivnily současný stav ukrajinské hudební scény, nezbytné pro zbavení se komplexu méněcennosti.

Působíš v knihovně, ale v hudebním oddělení. Znamená to, že pro tebe knihy nejsou tak podstatné?

Tím myslíš, že hudba znamená jen noty a nahrávky? Musím se přiznat, že i když jsem od šesti do dvaceti let hrála na klavír, vždycky jsem cítila, že číst a psát o hudbě je pro mě důležitější a zajímavější než být interpretka. Hudební knihovna v tomto smyslu nabízí neuvěřitelné množství literatury pro každého: od akademického čtení přes publicistické žánry až po autobiografie a memoáry.

Které české autory a autorky čteš?

V poslední době čtu více akademické literatury od českých autorů a autorek, jako třeba Opera as Hypermedium: Meaning Making, Immediacy, and the Politics of Perception od Terezy Havelkové nebo Normalizační festival od Přemysla Houdy. Samozřejmě hodně literatury k diplomce, mezi kterou pro mě byla nejvíc inspirující kniha Věry Sokolové Queer Encounters with Communist Power: Non-Heterosexual Lives and the State in Czechoslovakia a kolektivní monografie Miluji tvory svého pohlaví. Co se týče české beletrie, poslední, co se mi hodně líbilo, byla Destrukce od Stanislava Bilera.

foto: Jakub Pavlovský

Kdy ses přestěhovala do Česka? Jaký je tvůj vztah k domovině?

Přestěhovala jsem se v roce 2014, ale rodina a blízcí kamarádi zůstali a pořád jsou tam. Takže půlka mě navždy zůstane doma na Ukrajině. Je to přetrvávající pocit dvojitého života, který se od začátku velké války 24. února 2022 pouze zintenzivnil.  

Přijela jsi rovnou do Prahy? Jak se v Česku cítíš?

Ano, rovnou do Prahy a rovnou na hudební vědu. Na začátku pro mě bylo docela náročné se adaptovat, začít mluvit a nebát se být trapná kvůli jazykové barieře. Postupně ale díky lidem, které jsem v Praze potkala, tyto obavy a bariéry zmizely, našla jsem tady své místo a studium na FF UK se pro mě stalo nezaměnitelnou zkušeností a zdrojem inspirace. 

Máš přehled v ukrajinské literatuře?

Myslím, že pro spoustu Ukrajinců včetně mě teď ukrajinská literatura nabývá nových významů a otevírá nové cesty k pochopení lokálního kulturního a historického pozadí, k vnímání dekolonizačních diskurzů. A hlavně se po dlouhé době stává doopravdy atributem národní identifikace, což je po staletích jazykového utlačování a boje za vlastní svobodu nesmírně důležitý krok. Tím asi chci říct, že kromě snahy sledovat současnou ukrajinskou literaturu je pro mě podstatné v poslední době znovuobjevování ukrajinské klasiky, jako jsou třeba Taras Ševčenko, Panas Myrnyj, Lesja Ukrajinka nebo Pantelejmon Kuliš.

Účastníš se akcí přibližujících ukrajinskou kulturu v Česku?

Bohužel méně, než bych chtěla. Od září 2022 až do nedávna jsem byla součástí projektu „Mámy z Ukrajiny“, který se snažil upozornit na ženy, které se přestěhovaly do Česka kvůli válce, a naším hlavním cílem bylo pomoct maminkám s malými dětmi integrovat se do většinové společnosti a poskytnout jim platformu pro seberealizaci. Uspořádaly jsme spolu s nimi patnáct veřejných workshopů, kde každá z účastnic připravila svůj vlastní program podle svých zájmů a schopností. V projektu jsem hlavně tlumočila a spojovala jsem maminky s českým týmem a publikem. Snažím se taky vypomáhat v knihovně. Čteme například s kolegy z dětského oddělení pohádky pro děti v češtině a ukrajinštině. Chtěla bych se ale věnovat více hudebním nebo vzdělávacím akcím se zaměřením na ukrajinskou kulturu.

foto: Jakub Pavlovský

Letos ti bude třicet let. Co z toho pro tebe plyne?

Já upřímně nevím, jak na tuhle otázku odpovědět. Mám pocit, že vnímání věku, stárnutí nebo dospělosti pro mě nikdy nebylo definitivní nebo nějak úplně pochopitelné. Jak se to přesně projevuje a co musím cítit? Možná že chci víc spát a míň pařit?

A ještě víc se zajímat o hudbu?

Hm, spíš začít o hudbě více psát a být aktivnější v tomhle směru.

Čím se v současné době trápíš?

Kromě globálních problémů a neustálého vzteku a strachu o rodiče a blízké, kteří jsou na Ukrajině, je pro mě nejaktuálnějším problémem overthinking a prokrastinace, mají nade mnou strašnou moc.

Jak se s tím vším vypořádáváš?

Hodně pomáhají blízcí a taky terapie, se kterou jsem začala nedávno. Taky se snažím být trochu míň sebekritická.

Co ti naopak dělá radost?

Myslím, že poměrně hodně věcí: dobré jídlo a vaření, když se mi povede něco napsat, inspirativní texty, když cítím, jak funguje mozek, když nic nedělám a nemám z toho výčitky, setkání s kamarády, trávení času s přítelem, návštěva nových míst, dobré koncerty.

Máš dostatek času na to, co tě baví?

Podivným způsobem si ho vždycky najdu. Trochu tím trpí diplomka, ale na té teď začínám pořádně pracovat a mám z toho radost.

Generační anketa

Kterou společensko-politickou událost, kterou jsi zažila, považuješ za určující pro tvůj život?

Řetěz událostí začínající Euromajdanem na přelomu roku 2013—2014 přes anexi Krymu až po válku, která trvá už devět let. Vidět, jak se ničí města, ať už jsou mi osobně blízká, nebo ne, jak umírají lidé známí i neznámí, navždy změnilo vnímání pojmu lidskosti, solidarity a svobody. 

Které téma bys chtěla, aby se stalo celospolečenským?

Segregace a marginalizace menšin v kontextu střední a východní Evropy, práce s PTSD a násilím, nízké finanční ohodnocení a postavení lidí z kulturního a akademického sektoru, problémy emigrace a integrace ve společnosti. A samozřejmě téma války, které postupně mizí v mezinárodních mediích.

Kdo je pro tebe dnes veřejnou autoritou?

Veřejnou asi nikdo, mám problémy s autoritou na osobní úrovni.

Chodíš volit?

Ano, na ukrajinskou ambasádu.

Podílíš se nějak aktivně na veřejném životě?

Bohužel méně, než bych chtěla.

Kteří současní čeští autoři pro tebe tvoří zdejší literární kánon?

Kánony se musí zpochybňovat. 

Jaký je tvůj vztah ke Slovensku?

Pocházím z Užhorodu, takže Košice a Michalovce jsou „můstkem“ mezi emigrací a domovem.

Autor je editor webu H7O.