Literární kariéra je jako maraton

Česko a přímo Prahu jste navštívil už poněkolikáté. Pořád vás baví sem jezdit? 

Mám Prahu rád. Nakonec, kdo by neměl? Odevšud na vás dýchá historie a je tu tolik pozoruhodných budov, že vám z toho za chvíli začnou skoro krvácet oči. Ohromně rád se tu procházím, protože žádné jiné město nemá takovou atmosféru. Máte tu ty nejkrásnější stavby, které si člověk dovede představit, a hned vedle toho ohavné brutalistické hrůzy. Takovou kombinaci nenajde nikde jinde na Zemi.

Doneslo se ke mně, že byste do Česka rád zasadil děj nějakého příběhu. Můžeme tedy čekat příběh z Prahy nebo třeba z Brna?

Všichni spisovatelé mají tendence zasazovat příběhy do Prahy. Dává to smysl, protože je to krásné město, ale v Česku je spousta zajímavých míst jako stvořených pro psaní románů — tajemné Brno, Ostrava… Moc rád bych tedy vyprávěl příběh z Česka, ale je to výrazně těžší než ho zasadit do Británie. Čeština je pro mě španělská vesnice a zjistit něco o místní historii vyžaduje značný průzkum materiálů. Ty jsou ale jen málokdy dostupné, a pokud ano, pak jen zcela výjimečně v angličtině.

Zasadil jste ale příběh do Německa… 

Ano, ale ruku na srdce, zjistit něco o Německu je trochu snazší. V angličtině se dá sehnat spousta knih o tamní historii. Rozmýšlím ale příběh z Česka už od své první návštěvy, takže jsem si jistý, že na něj také dojde.

Ben Aaronovitch, foto: Michaela Merglová

V sérii s policejním konstáblem Peterem Grantem pracujete s konceptem ducha místa, tzv. genius loci. Londýn je ve vašich příbězích reprezentován řekami, co si tedy myslíte, že by zastupovalo Prahu?

Abych se přiznal, nevím. Ještě jsem si neudělal dostatečný průzkum. Nejsem si tak docela jistý ani tím, zda by Praha byla reprezentována řekami. Londýn jsou samozřejmě řeky, ale třeba Paříž vystihují mosty. Začal jsem si dělat průzkum o zdejší historii a mám už poměrně solidní přehled o období středověku až po Habsburky, čeká mě ale ještě spousta práce. Psát z Londýna je pro mě přirozenější, protože se tam pohybuji celý svůj život.

Vaši hrdinové jsou celkově moderní a pocházejí z různých vrstev společnosti, což oceňují kritici i čtenáři. Jedná se o vaši vědomou volbu, nebo o důsledek života v Londýně, kde je velká kulturní rozmanitost obyvatelstva?

Neřekl bych, že je to přímo volba, protože při tvorbě vědomě nepřemýšlím nad tím, jestli ze svého příběhu někoho vynechám, nebo ho naopak začlením. Před lety jsem psal pro televizi, kde to tak fungovalo a chtělo se po mně, abych odstranil ze svého vyprávění postavy tmavé pleti nebo minorit. Když jsem ale začal psát své knihy, nic takového už jsem dělat nemusel. Moji hrdinové tak plně vycházejí z prostředí, v němž se pohybují.

Řekl byste, že je v literatuře v posledních letech větší posun k rozmanitějším příběhům?

Myslím, že je vidět posun. Ne vědomý nebo násilný, ale až se za dvě stě let historici ohlédnou, budou schopni ho vysledovat k dnešní době. Literatura nabízí pestřejší skladbu příběhů už dlouho, podobné změny proudu probíhají asi tak od šedesátých let, ale v poslední době je to více skokové. Tak uvidíme, třeba se jednou dočkáme i obratu ve vnímání žánrové literatury. 

V jakém smyslu? 

Fantasy a sci-fi mají po léta status červa literární fikce. Jediný žánr, na který se lidé snobsky dívají ještě víc shora, je romantika. Dokonce i detektivky jsou považované za hodnotnější literaturu. S detektivkami se dostanete na Radio 4 (BBC Radio 4, pozn. red.), zato se žánrovou literaturou je to bez šance — buď musíte mít vlastní televizní seriál, nebo být hvězda v Americe. Jinak si vás ani nevšimnou.

Takže fantastika pořád naráží na skleněný strop? 

Skleněný strop naznačuje, že když ho prorazíte, posunete se nad něj i finančně. Tak to ale ve fantastice není, protože je pro řadu autorů velmi výdělečná. Než přišla J. K. Rowlingová s Harrym Potterem, byl nejprodávanějším britským spisovatelem vůbec Terry Pratchett. Všichni jsme si kupovali jeho knihy, on sám žil v krásném domě v pracovně s šesti monitory — což mu mimochodem pořád závidím — a přesto ho velká média ignorovala a literární svět předstíral, že neexistuje.

Pratchett se často dostával do sporů s novináři a recenzenty, aby byl jako žánrový autor brán vážně. Zajímalo by mě, jaká je v tomto vaše vlastní zkušenost. Zažil jste podobnou přezíravost, nebo se to vnímání už přece jen od té doby posunulo? 

To, co jsem se od Terryho naučil, je nechat to plavat. Sledoval jsem po léta, jakým způsobem se s tím pral on. Psal knihy, které měly hluboký skrytý význam a reflektovaly celou naši společnost, a přesto byl zásadnějšími médii ignorován. Já jsem ale zažil úspěch už v době, kdy na tom už tolik nezáleželo. 

Jak to?

Protože knihy už dneska neprodávají recenze v novinách nebo rádiu, ale to, že si o nich lidé řeknou. Začalo to Harrym Potterem. Velká část úspěchu J. K. Rowlingové spočívala v tom, že si děti mezi sebou povídaly o tom novém skvělém příběhu, a kniha se tak šířila ze školy do školy. Děti můžete sice v mnoha směrech postrčit a ovlivnit, ale nemůžete je donutit, aby se jim něco líbilo, nemůžete mezi nimi uměle vytvořit „hype“ přes rozhovory nebo recenze. Děti a mladí dělají věci organicky a jen tehdy, když je baví, takže začali knihy o Harrym Potterovi číst sami. Stejně tomu bylo u Pratchetta s Barvou kouzel a později s knihami o třpytivých upírech, o BDSM sexu… Nejsou to tituly, které by do popředí dostali novináři a recenze, ale čistě jejich fanoušci a internet. Nikdo netuší, co bude ta další trendy věc, a i když se o to spousta nakladatelů snaží, nedá se to naplánovat nebo vytvořit uměle přes mediální humbuk. Proto jsem se naučil nezájem médií neřešit. 

Když se vrátíme k Pratchettovi, zmiňoval jste, že kvůli fantasy prvkům nebyl brán vážně, přestože jeho knihy měly hlubší poselství o stavu naší společnosti. Vnímáte sám jako žánrový autor, že je pro vás těžší dostat mezi čtenáře nějaké sdělení?

V obecné rovině to tak asi platí, ale pro mě osobně ne. Jednak nemám publikum, které by četlo výlučně fantastickou literaturu — moji čtenáři se skládají z lidí, kteří mají rádi fantasy, ale také z těch, kdo fantasy nečtou a baví je detektivky nebo oddechová literatura. Zároveň se na rozdíl třeba od zmiňovaného Pratchetta nesnažím v knihách předávat nějaké vážnější poselství. Pratchett psal satiru a ta se vždycky pokouší na něco poukázat. Já ale nemám ambice upozornit na bezdomovectví, přistěhovalectví nebo na něco prohnilého v britském státě. Píšu proto, že je to jediná činnost, ve které jsem za dvacet let dokázal být dobrý, a je mým cílem tvořit knížky, které budou bavit mě i moje čtenáře. Všechno ostatní je pro mě podružné.

Myslíte, že tento přístup způsobilo i to, že jste zažil úspěch až v pozdějším věku?

Asi ano. Řeky Londýna vyšly v roce 2011, když mi bylo sedmačtyřicet, a staly se okamžitě hitem. Nikdo to nečekal — ani já, ani můj agent, ani nakladatel. Všechny nás to zaskočilo. Samozřejmě se to hodilo, to neříkám… 

Prý jste byl tou dobou na pokraji bankrotu…

Ano, byl. Pracoval jsem v knihkupectví Waterstones, ale náklady na život v Londýně přesahovaly moje příjmy a v podstatě jsem propaloval úspory. Když jsem tedy napsal první knihu s Peterem Grantem, očekával jsem, že budu dál pracovat, a doufal jsem, že mi příjmy z prodejů pomohou splácet hypotéku a udržet se chvíli finančně nad vodou. Nedělal jsem si velké naděje, že by se mohlo něco výrazně změnit, protože jsem za svůj život už sedmkrát předtím pověsil práci na hřebíček v naději, že mě uživí psaní. A pokaždé jsem pak šel do nějaké jiné práce jako spráskaný pes. Držel jsem tedy svá očekávání hodně na uzdě. Jenomže po Řekách Londýna se najednou zaprášilo. Knížka se dostala do žebříčku top 10 bestsellerů během prvního týdne na pultech a zničehonic jsem se stal oblíbeným autorem svého agenta i nakladatele. Všichni se najednou mohli přetrhnout, aby se mnou byli zadobře.

Jak jste ten úspěch oslavil? 

Nijak, neměl jsem k tomu příležitost. Řeky Londýna neměly žádnou velkou sešlost, na které bychom je s nakladatelem uvedli do světa, a v knižní branži vše trvá. Sice dostanete zálohu, ale od chvíle, kdy člověk zažije takový raketový úspěch, až do okamžiku, než přijdou peníze, uplyne třeba půl roku. A to už nadšení z prvotního úspěchu opadne a ani nemáte chuť oslavovat. Dostal jsem do začátku zálohu, kterou jsem použil k poplacení dluhů na kreditce, což mi hodně odlevilo, ale jinak jsem úspěch neslavil. Moc si na takové věci stejně nepotrpím, a když jste dlouho chudý, jako jsem byl já, nahromadí se vám věci, které potřebujete pořídit — nová okna, oblečení, boty, lepší jídlo… Mému synovi bylo tehdy 15 let, takže když přišly peníze, většinu z nich jsem utratil za něho. 

Zmínil jste, že jste se v minulosti asi sedmkrát rozhodl nechat práci a následovat svůj sen. Musel jste prožít řadu zklamání a temných období, jak jste se tedy naučil probojovat se skrz ně?

Spoustou nezdravého potlačování emocí a duševních nemocí. Dělám si samozřejmě legraci, ale zrnko pravdy v tom přece jen je. Existuje rozdíl mezi depresí, kterou vám způsobuje něco uvnitř vás samých, a tou, kterou máte z prostředí a podmínek, ve kterých se pohybujete. Z biochemických faktorů ve vašem mozku se sami dostat nemůžete, z chudoby ano. Já jsem měl situační deprese a začal jsem být velmi letargický, jakmile jsem se ale dostal z toho začarovaného kruhu chudoby, přišla s tím i nová chuť do života.

Věděl jste vždycky, že chcete být spisovatelem?

Popravdě ne. Sestra mě povzbuzovala, abych se stal učitelem, a já jsem zase chtěl dělat speciální efekty ve filmu. Jenže jsem barvoslepý a taky ne úplně zručný, což byl v té době trochu problém. Když jsem se zkoušel dostat k filmu ve svých asi pětadvaceti, dělaly se triky manuálně, žádné počítače, kde všechno naklikáte, tehdy nebyly. Takže moje nešikovnost se ukázala jako překážka neslučitelná s mým snem. Pak jsem si ale řekl, že když nedovedu ten obrázek vesmírné lodě z mé hlavy vyrobit rukama, mohl bych to zkusit alespoň s pomocí slov. A tak jsem začal psát scénáře.

Tak jste se tedy dostal k seriálu Doctor Who?

Ano. Nejprve jsem psal nějakou procedurálku, jenže ji stanice tehdy zrušila. Kdyby se to nestalo, moje kariéra scenáristy by asi bývala delší a o dost rozmanitější. V době, kdy jsem psal pro Doctora Who, to totiž nebyl respektovaný seriál jako dnes, kdepak. Byla to práce, kterou nikdo pořádně nebral vážně, a rozhodně z ní nevyšlo žádné skvělé doporučení, které by vás odrazilo k dalším velkým věcem.

K psaní detektivek jste se obloučkem vrátil ve vašich románech. Jak k tomuto žánru čerpáte inspiraci — máte přátele v metropolitní policii nebo hledáte informace jinde?

Jedna věc je jistá, člověk nemůže věřit tomu, co vidí v televizi. Pokud chcete napsat realistickou policejní proceduru, musíte ignorovat vše, co jste tam kdy viděli. Důležitý je podrobný průzkum. Čím známějším se jako autor stanete, tím snazší to začne být, protože se vám často ozývají lidé s informacemi a zajímavostmi. Mám tedy přátele v různých oblastech policie, kteří mi vždycky pomohou s tím, jak která agenda funguje, a poradí mi policejní žargon a všemožné zkratky, které tam lidé používají. A také mám policejní metodickou příručku, kterou jsem si pořídil v knihkupectví Waterstones, podle níž se učí policisté ve výcviku. Je hodně užitečná, protože můj Peter Grant se snaží vždycky následovat správný protokol.

Několikrát jste zmínil důležitost dobrého průzkumu při psaní a v jednom z dřívějších rozhovorů jste také řekl, že autor musí být trochu arogantní, aby přesvědčil čtenáře ke koupi jeho knihy. Co kromě arogance považujete u spisovatelů za důležitou vlastnost? 

Vytrvalost. Musíte být trochu arogantní, protože potřebujete v první řadě přesvědčit sebe sama, že vaše kniha je natolik fascinující, že za ni někdo bude ochoten zaplatit své vydřené peníze. A pak musíte vydržet, protože literární kariéra je jako maraton. Trávíte dny a týdny a měsíce a někdy roky na jednom projektu, potřebujete, aby udržel váš zájem, abyste ho dotáhli do zdárného konce, a to nezvládnete bez koňské dávky paličaté vytrvalosti.

Máte nějakou rutinu, kterou si udržujete?

Snažím se, ačkoli ne vždy dokážu být organizovaný na sto procent. Ráno vstávám hodně brzy, často se svítáním, chvíli píšu, potom cvičím a pak pokračuju v programu dne — obvykle tvorbou. Každý den se snažím napsat určitý počet slov, cílím na pět set slov, ale většinou se mi podaří splnit spíše polovina. Hodně to ovlivňují různé události během dne, například když cestuju jako teď, je těžší si udržet denní limit. Mám nicméně tabulku, do níž si vše zaznamenávám — počet slov, čas strávený cvičením…

Je pro vás psaní pořád tedy ještě zábavné?

Ne vždycky, ale není to práce. Respektive, práce to samozřejmě je, ale není těžká. Nemám rád vyčerpávající dřinu a mým cílem v životě je dostat se do bodu, kdy budu tak nesmírně bohatý, že nebudu muset dělat už nikdy nic jiného než psaní. Ve skutečnosti mám asistentku, která mi pomáhá hodně s provozními věcmi, takže mám doma velmi čistý stůl. Rád bych ale do budoucna měl někoho při sobě i během cest, abych nemusel tahat tašky, kodrcat se ze zastávky na hotel a zařizovat další věci. Když má člověk určitý věk a artritidu, je cestování opravdu náročné, zvlášť když má na každý den nebo dva zařízené vystoupení někde jinde.

Neil Gaiman v jednom rozhovoru zmínil, že si jednoho dne uvědomil, že se stal někým, kdo profesionálně odpovídá na e-maily a občas píše knihy. Vám něco takového nehrozí? 

Naštěstí ne. Občas mi připadá, že jsem trochu stará garda — moje generace posílala dopisy a ty mohl člověk ignorovat tak dlouho, dokud nezačaly přepadávat ze stolu. Mám k e-mailům podobný přístup, proto se o to naštěstí stará má asistentka, a pokud ode mě někdo něco potřebuje, ví, že je třeba jít přes ni. Plně ale Neila chápu. Fandom a zejména sociální sítě jsou past, do které člověk snadno spadne. Od autorů se očekává, že budou reagovat, což je ale ohromný žrout času. Mám proto raději osobní setkání s lidmi, kde si s nimi mohu popovídat a zasmát se. Jsem sice na Twitteru, ale tam naštěstí nikdo neočekává, že odpovím.

Na Twitteru je velká komunita angloamerických spisovatelů…

Ano, právě proto, že se k Twitteru nevážou žádné povinnosti. Občas si vedete monolog čistě pro sebe a občas se někdo přidá, ale můžete svým sdělením obsáhnout poměrně hodně lidí, aniž by vaše akce vyžadovala nějakou protiakci. Mám sice založený Facebook a Instagram, ale obojí spravuje má asistentka.

Když už jsme u technologií, nedá mi to nezeptat se, jak vidíte aktuální vývoj umělé inteligence. Je to něco, co podle vás otřese kreativními profesemi včetně spisovatelského řemesla, nebo myslíte, že situace nebude tak zlá, jak říkají titulky?

V první řadě to není přímo umělá inteligence. V tuto chvíli jí to vlastně není ani blízké — jedná se o prediktivní jazykový model, který inteligenci jen předstírá a odhaduje slova na základě jejich pravděpodobnosti ve větě nebo v kontextu tématu. Když si vezmeme náš rozhovor, pak vy víte, na co se mě ptáte, a rozumíte mým odpovědím. Chat GPT ale sám nechápe to, co píše, ani to, co od něj chcete vědět. Dokáže nasimulovat poměrně chytrý rozhovor, ale to není totéž jako skutečně vést chytrý rozhovor. Všichni dovedeme předstírat konverzace, to nicméně nestačí.

Takže se o práci nebojíte? 

Když jsem zkusil Chat GPT přimět, aby napsal odstavec ve stylu mé knihy nebo ve stylu P. G. Wodehouse, tak se dovedl rámcově přiblížit stylem, ale obsahově to bylo zcela vyprázdněné. Zároveň ten model má už teď celou řadu kulturních předsudků, což bude do budoucna problém — jako Brit vidím, že je to velice americký produkt. Myslím, že to může být užitečný nástroj k výzkumu, ale o svou práci strach nemám. Trochu se samozřejmě bojím o práci jiných lidí. Umělá inteligence může být užitečná v mnoha ohledech, dovede vytvořit filmové sety nebo fotorealistické efekty, umí nasimulovat herce. Pokud si tedy chcete zkusit vytvořit film a nemáte velký rozpočet, může to být vaše brána k tomu, abyste si splnili sen. Ale také to může být brána do pekel pro řadu řemesel.

V nedávné době se objevily zprávy o tom, že některé literární soutěže zakazují užívání nástrojů umělé inteligence pro zaslané příspěvky, magazín Clarkesworld kvůli tomu dokonce pozastavil přijímání nových povídek. Jaká je vaše perspektiva na snahu začátečníků prorazit s pomocí těchto nových nástrojů?

Přemýšlím, jak bych se choval já na jejich místě. Osobně si myslím, že bych něco takového neudělal, čistě proto, že se nabízí jednoduchá otázka — proč? Pokud mě baví psaní, pak přece nechci, aby to někdo nebo něco dělalo za mě. A pokud už bych vyhrál nějakou cenu s takovým příběhem, k čemu by to sloužilo? Jak bych se mohl cítit spokojeně? Chápu, že pro člověka, který má problém poskládat větu nebo udržet narativ, může být Chat GPT přitažlivý, a je to v určitém ohledu další nástroj, který může pomoci s učením jako například kniha o psaní nebo kurz na internetu. Pořád ale musíte přijít s něčím vlastním, musíte mít jiskru, kterou textu dáte, a toho s pomocí Chat GPT nikdy nedosáhnete.

Jak té jiskry tedy mohou autoři dosáhnout? 

Cvikem. Můžete mít vlastní styl, ale musíte mít nápad, protože samozřejmě nejde psát jen tak o ničem, ani P. G. Wodehouse nemohl psát jen tak o ničem. Od nápadu pak odvíjíte všechno ostatní — vaše postavy a zápletku, která z postav vychází, přidáte vlastní zkušenosti…

Řada autorů zužitkovává v tvorbě třeba lidi ze svého okolí a jejich životní příběhy.

To ale pořád považuju za součást vlastní zkušenosti. Autor vždycky čerpá jen z toho, co zná, ať už osobně, nebo zprostředkovaně. Všechny mé postavy jsou určitým způsobem má variace, ale snažím se je zakládat na lidech, které jsem odpozoroval ve svém okolí. Peter i Abigail chodili v knihách oba na stejnou školu jako já a později můj syn, protože jsem dobře znal její prostředí a věděl jsem, jak se vyvinula, respektive jak stejná zůstala. Peter ale zároveň nemůže vycházet jenom ze mě, protože je mladší než já. Takže třeba kultura, která ovlivňovala mě, když jsem vyrůstal, nemohla v knize zůstat. Člověk jeho věku by neznal skeče od Monty Python. Mám pro sebe tedy limit na dva odkazy na Monty Python na knihu, kromě Amongst Our Weapons (česky ještě nevydáno, pozn. red.), která je jich plná.

Jaké další střípky kromě Monty Pythonů rád ukrýváte v knihách? Vím, že jste napsal knihu plnou jazzu… 

Jazz, no jistě. A víte, že jazz nesnáším? Tu knihu jsem napsal proto, že mám kamaráda Andrewa, který je vášnivý milovník jazzu, a tak mi poradil všechny ty drobné hříčky a odkazy, které jsem potřeboval. A důvod, proč Peterův otec tak moc miluje jazz, je ten, že jsem si chtěl trochu utahovat ze všech těch skotských detektivů, co jsou hrozně vážní a milují tuhle hudbu. Všichni si teď kvůli tomu ale myslí, že mám jazz rád. Každopádně těch ukrývaných střípků by se našlo hodně, s oblibou využívám v knihách věci, které mám nebo, jako v případě jazzu, nemám rád, ale Monty Python je taková má stálice.

Vaše série má už devět románových dílů a ze svého světa jste vytvořil také řadu povídek, publikujete komiksy a nově i RPG hru. Postava detektiva Petera Granta za tu dobu prošla velkým vývojem. Jaká další dobrodružství ho v budoucnu čekají?

Na Petera určitě čekají další případy, ale v tuto chvíli ještě nic nemá konkrétní obrysy. Peterův vývoj v knihách přišel organicky s tím, jak stárl, ale jako postava je to detektiv a role detektivů v příběhu je podle mě jasná — oni jsou to, co se stane jiným lidem. Mají práci a tou je vyšetřování zločinů. Čmuchají, vyslýchají, pošťuchují, přemýšlejí a ptají se tak dlouho, dokud nevyjde najevo pravda. Některé postavy se od svého prvního výskytu v knihách vlastně moc nezměnily. Jistě, zestárli nebo se jim narodily děti, ale jinak zůstávají stejní, protože ten hlavní příběh není o nich, ale o záhadě, o případu, který musejí rozlousknout. Spousta seriálů a knih se rozmělní v tom, že se příliš soustředí na postavy, které si lidé oblíbí, a zapomenou na to, co bylo jejich jádrem. I proto se snažím držet v podstatě stejný formát u všech knih — stane se vražda a Peter Grant ji musí vyřešit. 

Když tedy odhlédneme od Petera, co mohou čtenáři očekávat ve vašem světě celkově?

Momentálně mám rozpracovaný příběh ze Skotska, takže můžete čekat spoustu Skotů, skotský ropný průmysl, aberdeenskou žulu, mořské příšery, pradávné kletby a spoustu dalšího. A pak se můžete těšit ještě na novelu, kterou jsem napsal, v níž je Thomas Nightingale v roce 1926 v New Yorku. Je to hodně ve stylu P. G. Wodehouse. Moc se na ni těším, ale netuším, kdy přesně vyjde. Je to totiž na nakladatelích a víte, jak to s nimi je — dělají si, co chtějí.

Autorka je literární publicistka.