Odlučme se raděj tedy

V sekulárním státě by se nikdo, kdo není členem církve, nemusel zajímat o to, co se v onom společenství věřících a duchovních děje. Takový stát není spojen s žádnou náboženskou ideologií, církve v něm neurčují, jak lidé mají žít, milovat se, jak se mají bavit anebo zda mají právo na potrat, a zároveň stát zaručuje věřícím svobodu vyznání. Česká republika se definuje jako sekulární, což podtrhly církevní restituce v roce 2012.

Stále se ale zdá, že významné části především katolické církve tato odluka není jasná nebo ji nedokáže vnitřně přijmout, a co je mnohem horší — zdá se, že ani nechce naslouchat, čím současná společnost žije, po čem touží a čím se trápí. Namísto duchovní péče, empatie a dialogu nabízí přepjaté spory o identitární témata, příkazy, odmítání jakékoli diskuse a umlčování oponentů.    

V posledních letech se to vyjevilo především jednáním dnes už emeritního arcibiskupa Duky. V roce 2015 během festivalu Prague Pride zakázal přednášku americké řádové sestry Jeannine Garmickové zabývající se právy LGBTQ lidí v prostředí katolické církve a promítáním polského filmu Ve jménu… o homosexuálním knězi. (Přednáška se nakonec za velkého úspěchu konala namísto katolické půdy kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze na FF UK.)

V roce 2018 podal Dominik Duka soudní žalobu na festival Divadelní svět Brno kvůli uvedení divadelní hry Naše násilí a vaše násilí chorvatsko-bosenského režiséra Olivera Frljiće a dovedl svůj spor neúspěšně až před Ústavní soud. 

V roce 2022 odebral souhlas, tzv. kanonickou misi, Jaroslavu Lormanovi, aby vyučoval na Katolické teologické fakultě UK, poté, co mladý jáhen veřejně řekl, že je gay. 

Nemluvě o nedávných Dukových vyjádřeních, kdy např. podpořil Hnutí pro život protestující proti zasílání postinoru znásilněným ukrajinským vojačkám — těm dal bývalý primas ve svém necitlivém blogu pro Aktuálně.cz za vzor slovenskou dívku Annu Kolesárovou, která se před znásilněním rudoarmějcem raději nechala zastřelit: „… považuji za nutné, abychom skutečně vyvinuli co největší úsilí nejenom jak těmto zločinům zabránit, ale také i v úctě pokleknout před těmito vzory statečnosti. Ano je to mimořádné řešení, hrdinské řešení a myslím, že ho také málo zdůrazňujeme.“ 

Podobně minulý týden, kdy během závěrečného pozdravu u příležitosti inaugurace a posvěcení Capelinhy v Koclířově prohlásil, že „je hrozné utrpení těch, kdo jsou vydáni vojenské agresi. Ale nejohroženější na světě není ukrajinský voják, ale dítě, které nemá oporu v matce a otci. Židé a křesťané jsou opět jako za nacismu a komunismu pod tlakem, protože hájí manželství muže a ženy“. A dodal, že „válka na Ukrajině je hrozná, ale válka na Západě je stejně hrozná“. 

Což nenechalo chladné už ani představitele židovské obce, kteří se proti Dukově srovnání současné diskuse o manželství pro všechny s nacistickým terorem ohradili veřejným dopisem.  

Lze samozřejmě namítnout, že Dukův zákaz přednášky Jeannine Garmickové se odehrál na církevní půdě, že žalobu na Frljiće podal jako soukromá osoba, a ne jako církevní hodnostář a že odebrání kanonické mise mu zkrátka umožňovala jeho církevní pravomoc. Pokud si ale stěžuje na nepřípustný tlak, mluví o nové totalitě, srovnává současnost s komunistickým režimem, kterým byl sám perzekvován, pokud o současné diskusi mluví jako o „válce na Západě“, měl by si možná položit otázku: Kdo tu zakazuje, kdo koho žaluje a kdo brání svobodné diskusi? Nedostává sám sebe pod tlak tím, jaká přirovnání, metafory a styl pro svá vyjádření volí? Nebo parafrází bible: „Nesklízí jen, co sám zasévá?“ A pokud se setká s kritickými výhradami, neměl by výtkám empaticky naslouchat, namísto aby je smázl dalším komentářem s titulkem „Bouře ve sklenici vody“? 

Jeho slova hájí např. Jiří Peňás v textu s názvem „Pravda dětí, starců a bláznů“ pro Echo24, ve kterém píše, že pokud má církev mít nějaký smysl, „má mít odvahu říkat věci, na které si troufnou už jen ty děti, blázni a starci. Nic totiž nerozdráždí bojovníky za toleranci tolik jako jednoduché konstatování, že v jejich představě o jakémsi konečném řešení sexuální rovnosti je opravdu jedno hodně slabé místo — a to je dítě“.

Dejme teď stranou, že Dominik Duka není jen nějaký stařec, je to veřejná osobnost, která musí být na kritiku připravená. Obzvlášť když sahá k přepjatým a nesmyslným přirovnáním. Odpověď, kterou nám ale dluží on a vlastně i Jiří Peňás, je — jak stejnopohlavní manželství ohrožuje děti? A nemyslím tím pobouřené a úzkostné pocity hroucení tradičních hodnot nebo odkazy na texty staré dva tisíce let, ale psychologické, sociální studie a průzkumy, zkrátka data. (A před tím drobné upozornění pro oba pány — diskuse neběží o adopcí dětí, ale o zrovnoprávnění hetero- a homosexuálních svazků.)  

Možná má ale Jiří Peňás pravdu, je nespravedlivé brát si jako pars pro toto pouze Dominika Duku, na konzervativním křídle katolické církve se jistě najdou i kontroverznější postavy. Do roku 2022 ale zkrátka katolickou církev dvanáct let reprezentoval on. A přivedl ji do stavu, kdy se zdá, že nejzásadnější problém katolické církve není flagrantní úbytek věřících — od roku 1991 ji podle ČSÚ opustilo 1 235 646 lidí — není to ani problém uprchlictví, války na Ukrajině, duchovního zmatku a materiálních nejistot současného světa, vzestup ezoteriky a charismatických církví. Je to zmíněná homosexualita a manželství pro všechny. Tedy témata, která se katolické církve netýkají a nijak ji neohrožují (nikdo ji nenutí takové svazky uzavírat). Zato je v současné době velmi citlivě a často bolestně prožívá většinová společnost, jak vyplývá i ze sociologických dat. Vlastně by stálo za nějakou studii, proč právě tato témata jistou část katolíků tolik znejišťují. 

Přitom biologické poznatky o homosexualitě už jsou docela bohaté, stačí se o ně skutečně zajímat — homosexualita je geneticky podmíněná, vyskytuje se u více než 500 druhů savců, ptáků, plazů a hmyzu a v přírodě má svůj smysl, protože kdyby šlo o nějaký omyl, evoluce by jej dávno sprovodila ze světa. Namísto toho evoluční biologie zjišťuje, že homosexuálové často vynikají vysokou inteligencí a sociální empatií, která může mít pro vývoj society nebo druhu podstatný význam. (Ke studiu doporučuji např. knihu Biological Exuberance: Animal Homosexuality and Natural Diversity kanadského biologa Bruce Bagemihla.)

Velký kancléř

Aktuálně konflikt uvnitř katolické církve — ale i mezi sekulárním státem —, vyhřezl i velmi nestandardním odejitím dalšího výrazného liberálního kněze a mezinárodně respektovaného akademika Tomáše Petráčka z Katolické teologické fakulty UK. Důvodem byla údajně „nadbytečnost“, výpověď ale proběhla neobvyklým způsobem bez projednání fakultních odborů, kdy jejich předsedkyně dostala k podpisu už připravený zápis. Velmi nestandardní bylo i bezdůvodné zbavení doktorandů jejich školitele, kdy je běžné, aby i po výpovědi Tomáš Petráček vedení na dizertačních projektech se svými studenty dokončil. Může to být jen důsledek neschopnosti managementu KTF UK, ale i tlak „některých biskupů“ kvůli Petráčkovým veřejným vyjádřením, jak údajně knězi v osobním hovoru přiznal i děkan Vojtěch Novotný. 

To nepřímo potvrdil i současný arcibiskup katolické církve Jan Graubner veřejným prohlášením, v němž tvrdí, že sice nechce zasahovat do rozhodnutí děkana, ale že mu vyslovuje v jeho konání podporu a vyprošuje „od Boha dar moudrosti i statečnosti při všech jednáních a rozhodováních a zároveň vnitřní svobodu od vnějších tlaků“. 

Dejme teď stranou, že jde o výmluvný příklad slova chucpe. Podstatné je, že jeho podpora znovu odhalila známý fakt, že katolická církev je strukturně propojena s KTF UK, která by ze své podstaty měla být svobodným akademickým prostorem. Podle vysokoškolského zákona § 33 odst. 4, který se týká tří českých katolických fakult, ovšem platí, že: „Vnitřní předpisy teologických fakult se předkládají ke schválení akademickému senátu vysoké školy po jejich schválení příslušnou církví nebo náboženskou společností, pokud je povinnost schválení zakotvena ve vnitřních předpisech této církve nebo náboženské společnosti.“

Tento zákon pak zakládá funkci tzv. velkého kancléře, kterým je na KTF UK pražský arcibiskup, na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci olomoucký arcibiskup a na Teologické fakultě JČU českobudějovický biskup. Velký kancléř má přitom sice přesně vymezené pravomoci — např. přijímat vyznání víry a přísahu věrnosti děkana, předkládá kandidáta na děkana ke schválení Vatikánu, uděluje kanonickou misi potřebnou k výuce některých předmětů atd. —, ale tento smluvně daný vliv vede některé představitele katolické církve evidentně k tomu mluvit i do věcí, do kterých jejich pravomoc nesahá. 

Pokud tedy platí, že žijeme v sekulárním státě, který ctí svobodu akademického prostředí, je možná na čase znovu otevřít debatu, jestli má ze svého rozpočtu přispívat na chod fakultního ústavu, který takovou svobodu nemá. Anebo zda by i KTF UK neměla konečně zahájit definitivní odluku od katolické církve, když ta není ochotna tuto svobodu respektovat. (Mimochodem Evangelická teologická fakulta post velkého kancléře nemá a nijak strukturně propojená s evangelickou církví není.) A představitelé katolické církve by se konečně mohli začít namísto povýšeného a mylného poučování o tom, co je přirozené, věnovat přemýšlení o tom, k čemu a jestli ji současná česká společnost vůbec potřebuje.