Víno z jedné sklizně

Ne že bych nevěřil v plnohodnotnou ruskou invazi. Ale nechtěl jsem. Především jsem nechtěl narušit rutinu svého poklidného života. Pro mě není nic lepšího než obvyklé rituály: ranní cvičení, denní práce na textech a večerní kniha se sklenkou suchého, přátelé, kteří přijdou na návštěvu a přinesou prosecco, chipsy a ovčí sýr od zakarpatských mistrů… A najednou tohle. Zpanikařil jsem. Kromě toho, že jsem se musel smířit s nezměrným neštěstím (a to jsme ještě v prvních hodinách války nevěděli, co přesně nás čeká), musel jsem také opustit své pohodlné zázemí, vzdát se obvyklých atributů stabilního života, snášet chlad, hlad, nervové vypětí, strach a hněv. Není to nejlepší kombinace pro člověka, který je zvyklý zbytečně nevylézat ze své ulity. A nejhorší je pro mě nucený pobyt ve společnosti, ve skupině cizích lidí. Tedy v kolektivu.

Ten pocit znám, mám za sebou podobnou zkušenost, už jsem si tím prošel. Nucená socializace v dospělosti je skličující a do značné míry vyčerpávající, když je člověk zvyklý na svůj vlastní svět a náhle musí být obklopen lidmi, kteří mu většinou nejsou duchem blízcí, které je obtížné adekvátně přijímat. Samozřejmě je jasné, že to není jejich chyba, mají přece přirozené právo být takoví — nemusí být blízcí, jsou cizí, jiní. Tohle jsou tedy první problémy, které musí člověk vyřešit. Přizpůsobit se okolnostem, najít společnou řeč s těmi, kterých si v civilu v zásadě ani nevšimne, poslouchat ty, kteří vyvolávají odpor, a přikazovat těm, kterým svůj život svěří jen nerad — velitel je totiž stejně závislý na jednání svých podřízených, jako jsou podřízení závislí na jednání velitele.

Ano, tuto zkušenost jsem měl, ale adaptovat se na nové prostředí pro mě bylo vždy těžkým, a dokonce bolestným procesem. Takže když jsem na začátku války v roce 2015 poprvé nastoupil do Ozbrojených sil Ukrajiny, objevil se v mém životě: horník z Dnipropetrovska, který byl pro mě jako bratr; kriminálník z Čerkaska, s nímž jsem se naučil nacházet společnou řeč, naplněnou dokonce určitou exotickou něhou; smečka klasických pouličních gopniků z jižních oblastí, kterých jsem se zprvu stranil a kteří ve mně vyvolávali úctu pro svou nebojácnost; kluci z Podolí, kteří mě naučili prosté lidové filozofii a ukázali mi, jak milovat a jak si všímat téměř neviditelných a překrásných věcí — ptačího zpěvu, ledových kreseb na čelním skle auta, ticha donbaské stepi, nekonečného ukrajinského nebe a také toho, jak směšně vystupují žebra vojáku Klimovi a připomínají klávesy xylofonu. To všechno přišlo vzápětí, po mnoha týdnech, a dokonce měsících, kdy kov drhnul o kov.

Tentokrát se během plnohodnotné války objevili po mém boku noví a zcela odlišní lidé. Na první pohled vypadali celkem přístupně. Nebyli sice podobní těm, s nimiž jsem před únorem 2022 popíjel Zinfandel doma v kuchyni, ale byli z těch, s nimiž bych ho teoreticky popíjet mohl. Ne pálenku ani pivo, ale červené kalifornské. Protože jsou tu tací, kteří se vyznají a ocení to. V doprovodu dobré muziky, v debatách o věčnosti a ve sporech o důležitých věcech, vzpomínali bychom na společné známé z civilního života anebo na ta samá místa, v nichž jsme mohli pobývat v našich paralelních realitách, například: Battery Park, Reeperbahn, Chufut-Kale či Rejtarskou ulici. Moje jednotka byla vytvořena převážně z obyvatel hlavního města, a přestože měl každý z nás jiné sociální postavení a odlišnou politickou a kulturní orientaci, měli jsme toho společného víc, než by se mohlo zdát. Mentálně jsme na jedné lodi a naše morální orientační body mají jeden průnik: většina z nás je vínem jedné odrůdy a k našemu dozrávání docházelo za podobných podmínek. Kyjevský Syrec se v devadesátých letech málo čím odlišoval od mé rodné čtvrti „D“ v Čerkasech. Moje zkušenosti z mládí nejsou ničím lepším ani horším než zkušenosti mých současných bratrů ve zbrani — naše školství nás postavilo na stejnou úroveň, ačkoli si každý vybral svou vlastní cestu.

Dobrá, řekněme, že bych mohl sebe sama ze společného kolektivu vydělit jakožto spisovatele, vybral jsem si totiž, že budu svých životních cílů dosahovat právě tímto pro mé současné okolí nezvyklým způsobem. Jenomže podstatu máme stejnou — mentální zakořenění mé generace v historickém kontextu našeho státu. Jsme si velmi podobní. Já jako spisovatel se ničím neodlišuji od svých bratrů ve zbrani: kamioňáka s přezdívkou Geograf, ajťáka Viruse anebo všeuměla Tryskáče. Navzdory tomu, že žijeme na první pohled různými, často paralelními způsoby života, může se zdát, že jsme z různého těsta, všichni ale pocházíme z jednoho pramene a všechny nás spojuje onen černý kontrastní bod s názvem „Únor 22“. Každý z nás má jiný pohled na svět, ale všichni máme společného nepřítele, každý má jinou motivaci, ale všichni jsme ve stejném zápřahu, máme různé postoje, ale stejný cíl — nezanechat tuto válku našim dětem. Vždyť my sami jsme byli kdysi dětmi a daleko jsme neutekli před svým včerejším já. Jsme děti vratké postsovětské reality, které prošly řadou metamorfóz a vyrostly v novou, nečekaně silnou generaci. Museli jsme přežít černobylskou katastrofu, rozpad SSSR, nebezpečná pokušení prvních let nezávislosti, revoluci a formování sebe samých jako jednotlivců v éře neustálých změn. Nyní jsme ve válce. A toto už není éra změn. Jde o radikální přechod na jinou úroveň, jehož tíhu nese na bedrech naše generace.

V prosinci 2021 jsem vyzpovídal mnoho svých známých z Kyjeva a snažil jsem se pochopit, co cítí a jak prožívají jasnou hrozbu na hranicích. Za maskou vnějšího klidu se skrývala úzkost a strach. Všichni se velmi báli útoku na Kyjev, mnozí vytvářeli záložní plány pro případ války a balili si nouzová zavazadla. Co se bude dít? Utéct? Zachránit rodiče a děti? Jít bojovat? Nebo naopak čekat, až někdo bude jednat za vás? Tehdy se zdálo, že Ukrajinci zůstali této hrozbě tváří v tvář. Divili se, proč prezident Zelenskyj mlčí, ale americké a britské zpravodajské služby ne? Co se vůbec děje, má cenu plánovat na leden či únor nové projekty, knihy a zahraniční cesty?

Díky znalosti historie bylo možné předem předvídat, že Kreml opět obětuje statisíce svých občanů pro utopické cíle, bude kosit obytné oblasti dělostřelectvem a do okupovaných měst pošle trestné oddíly vrahů a zločinců. Rusko vždy pohrdalo lidskými zdroji a v posledních desetiletích se téměř nic nezměnilo. Ve všech válkách, které vedlo, v rukavičkách s nikým nejednalo. Schéma je dobře propracované a jednoduché jako facka. Zabijte všechny a srovnejte se zemí vše, co nemůžete zabrat. Celý svět sledoval, jak toto schéma Rusko začínalo plynule využívat při svém novém predátorském útoku, jak horečně hledá casus belli, s jakou hysterickou zuřivostí volají kremelští politici po bombardování Ukrajiny. Zůstala jedna otázka — cena. Kolik obětí Putin přinese? A na druhou stranu, jsou Ukrajinci schopni se obětovat pro mír a svobodu?

My s naší vnitřní perspektivou jsme měli dost vlastních otázek. A nejdůležitější z nich — kdo z nás půjde bránit ukrajinskou zemi do posledního dechu? Nakonec narukovali různí lidé. Je tu spousta mladých kluků i nezkušených nováčků, ale kostra armády je tvořena z nás — generace třicátníků a čtyřicátníků. Generace, která v podstatě celá vyrostla přesně na té ruské kultuře a nekultuře s hlubokým přesvědčením o vlastní provinční druhořadosti a s tichou závistí vůči civilizovaným zemím. I když každý z nás dospěl k pochopení vlastní příslušnosti k ukrajinskému národu a k uvědomění povinnosti bránit svá území, svou ne vždy celistvou identitu a ne vždy rodný jazyk, došli jsme ke společnému jmenovateli: my jsme generace Ukrajinců, která se sjednotila kvůli vítězství. Posléze se rozpadneme na molekuly a každý si ve své sociální bublině budeme tvořit vlastní realitu, jak v hlavě, tak i kolem sebe.

Když jsem v roce 2018 začal pracovat na románu Kdo jsi?, jehož hlavním hrdinou byl veterán války v Afghánistánu v letech 1979—1989, jako veteránovi ATO se mi zdálo, že jsem pochopil povahu války a že popsat postavu s příznaky posttraumatické stresové poruchy pro mě nebude problém. Znal jsem různé lidi s různým stupněm závažnosti této poruchy a jako dítě jsem žil mnoho let pod jednou střechou s prototypem mého hrdiny a zblízka jsem viděl jeho slzy, bolest, zoufalství, strach, záblesky jasné mysli i děsivé bludy v deliriu — v podstatě různé hraniční stavy. V tuto chvíli pociťuji určitý stud za své sebevědomí. 

Jako skutečný voják jsem se začal cítit až v březnu roku 2022, když jsem znovu oblékl uniformu a vzal do ruky zbraň. Do té doby jsem měl pocit, že moje role vojáka má spíše charakter náhodné a absurdní dočasnosti. Vysvobození koťátka z hořící stodoly z tebe nedělá profesionálního hasiče. A teď, když jsem podruhé vkročil do této řeky, hodně přemýšlím o tom, že bych v románu o veteránovi chování hlavního hrdiny vylíčil trochu jinak. Zaostřil bych na tuto postavu jiným způsobem. Přímý účastník války, který pocítil všechnu její skutečnou hrůzu a celou její děsivou podstatu, se dívá na svět přes černé brýle. A černý je právě jeho pohled, ne svět, na který se dívá. Při psaní románu jsem tuto myšlenku nedokázal jasně vyjádřit, protože moje služba v letech 2015—2016 byla spíše vojenskou turistikou a bylo mi jasné, že pokud přežiju, budu se mít kam vrátit. Teď už takovou jistotu nemám. Válka je kolem nás, je všude, je jí otráveno celé území Ukrajiny, je jí nakažen každý Ukrajinec, i když si to neuvědomuje. Jsem také nakažený. Vidím temno před očima, vidím, jak svět, který byl donedávna jasný a přátelský, najednou ztratil svou obvyklou strukturu a změnil se v chaotickou směs jednotlivých prvků.

Kdo jsem a proč jsem tady? Byl to můj osud? Opravdu musím příští týdny, měsíce, roky žít tento život? Bezprávná součást obrovského soukolí, které nás všechny posouvá ke společnému cíli.

Často vzpomínám na dobu, kdy mi bylo sedmnáct, osmnáct let. Tehdy jsem se o politické procesy na Ukrajině vůbec nezajímal. Oranžová revoluce, na které jsem se jako student aktivně podílel, ještě neproběhla. Celé mé vědomé dětství a mládí se odehrálo ve znamení bídy a Kučmovy stagnace, zdálo se, že to tak bude napořád, nikdy se nic nezmění. Devadesátá léta skončila šťastně, s opileckými výkřiky teenagerů a chutí rtěnky. V beznadějně stagnující zemi začal nový život. Ale o tom nikdo neuvažoval. Řešilo se něco jiného. To, že Ukrajina je periferie Evropy, tichý bažinatý zapadákov. O nikoho se nezajímá, nikdo se nezajímá o ni a válka je to poslední, co se jí může stát. I když jsem o válkách tehdy kupodivu přemýšlel hodně. Druhé Čečensko, oblak ohně z Kosova, Afghánistán, Irák, Preševská dolina. Něco strašného se dělo za hranicemi mého světa, zdravého rozumu a mimo tichý ukrajinský píseček. K teroristickým útokům mohlo dojít v Rusku, v Irsku, ve Španělsku nebo v muslimských zemích. Bomby dopadaly na hliněné chatrče kdesi v oázách blízkovýchodních pouští. Mučírny byly rozmístěny na černošských územích afrických zemí. Vrcholem našich konfliktů byla akce „Ukrajina bez Kučmy“, kterou jsem téměř nezaregistroval, protože, opakuji, politika mě v té době zajímala ze všeho nejméně.

Tak tady sedím uprostřed lesa v zateplených kalhotách a v bundě Národní gardy, kdesi usilovně štěkají lišky, je mi sedmatřicet let a mám už za sebou hromadu napsaných knih, překlady, nemalé spisovatelské zkušenosti, depresi a vlastní zbraň. V mé zemi je válka. Opravdová, veliká, nelítostná, krvavá. Přestože jsme si na to zvykli, stále to zní děsivě — v m é  z e m i  j e  v á l k a. A já jsem vojákem v téhle válce. A já jsem ten, kdo drží zbraň. A tato zbraň může zabíjet. Zabíjet nepřátele. Zní to všechno moc jednoduše, obyčejně, jako bychom s tím žili celý svůj život. Jako bychom my všichni včetně mě byli prodloužením války. Jeden celek. Generace. Všichni tito dospělí lidé, kteří ještě včera byli dětmi a vyrůstali v nepříznivých postkoloniálních podmínkách, se rázem ocitli na prahu nové zkušenosti — děsivé a neomluvitelné. Zkušenosti, v jejímž stínu se ztrácejí všechny předešlé, zapomínají se role a sociální statusy, mění se optika, narušuje se realita, kdy normální už nevypadá jako normální, když nerozlišujete lásku a lhostejnost, klid a únavu, potřebu a snění.

Nechtěl jsem měnit svůj život, byl jsem uvelebený ve světě svých dětských vzpomínek, jasné minulosti, teplého pohodlí a pochopitelného klidu v pohodlném křesle s notebookem na klíně. Mých obvyklých pár skleniček suchého po sedmé večer, moje tělocvična se směšnou zrzavou recepční, moje sbírky hudby a mincí, moje kolo, moje cestování a můj pevný pravidelný spánek. Nemluvě o mé rodině a všem, co je s ní spojené. S žádnou generací jsem se neztotožňoval. Měl jsem rád život, i když ne vždycky se našel důvod k radosti. Byl jsem rád, že nám na hlavy nepadal kov, a jediným mým velitelem bylo moje svědomí. Vše se ztratilo, změnilo. Stal jsem se součástí generace lidí, kteří nyní bojují. A pak až jednou pohlédnou na poslední železniční pluh ruských vojsk, vrátí se domů a nebudou vědět, jak žít dál. Protože jak máme žít ve světě, který nefunguje?

 Přeložily Aneta Mašindová a Romana Stasivová.