Metamorfóza spektáklu
Stvořitel biomechanického surrealismu a filmového Vetřelce H. R. Giger vystavuje v Česku. Až do 19. listopadu je v Alšově jihočeské galerii přístupná jeho velkolepá expozice Metamorphoses.
Přiznám se, že kdybych neměla cestu do Českých Budějovic, asi bych se jen tak na výstavu H. R. Gigera do Alšovy jihočeské galerie na Hluboké nevydala. Jeho tvorbu jsem vždy jaksi z povinnosti uznávala (nejen kvůli uměnovědnému konsensu, ale zejména kvůli bývalým partnerům, kteří jej bezmezně obdivovali), ale Gigerova technicistní estetika mi sama o sobě nic neříkala. Nicméně když už jsem byla poblíž, přišlo mi nepatřičné si takový spektákl nechat ujít. Dojem marketingové tutovky umocněný plakáty a poutači umístěnými pro jistotu úplně na každé lampě po cestě na Hlubokou se však okamžitě po příchodu do galerie rozplynul.
Výstavu otevírají Gigerovy rozmáchlé surrealistické kresby, které mě osobně pro svou subtilnost zaujaly nejvíce. Naznačují, že Giger vycházel ze surrealismu tradičního, ale už dávají tušit vznik surrealismu biomechanického, což je přímo autorův vynález. Následně se přidávají neuvěřitelně detailní airbrushe, skulptury, instalace, grafiky, modely nebo nábytek a ukazují Gigera jako neskutečně plodného a multifunkčního umělce, který své noční můry reprodukoval až s obsesivním zápalem. Pozornost je věnována také jeho fascinaci Franzem Kafkou či Gustavem Meyrinkem, která je představená formou knižních ilustrací Golema nebo Proměny, odkud také pramení celý název výstavy „Metamorphosis“. Až v závěru přichází na řadu nákresy, plakáty, storyboardy nebo sochy věnující se jeho práci na filmu Vetřelec. Jeho nejznámější dílo je tak do hutné a kompaktní přehlídky včleněno přirozeně a nepůsobí jen jako hollywoodská senzace. Pro svou podrobnost však zároveň fanoušky tohoto kultovního trháku nezklame.
Kurátorovi Adamu Hnojilovi se podařilo připravit komplexní a hluboce kontemplativní výstavu, které se skutečně daří diváka naplno vtáhnout do Gigerova temného, zvráceného, dystopického světa plného biomechanických bohyň, postkatastrofických penisovitých krajin nebo zásobníků na mimina a člověka nutí k zamyšlení, jak to asi muselo vypadat v jeho hlavě. Ano, pravděpodobně přesně takhle. To zas nutí přemítat dál, jaké asi muselo být s takovým viděním světa žít. A jestli náhodou v takovém univerzu už dávno nežijeme také, akorát to nevidíme.
Ať je to jakkoliv a ať už vám Gigerova estetika přirozeně imponuje, nebo ne, skutečně nezbývá než se před jeho genialitou pokorně sklonit a uznat, že se jednalo o jednoho z mála pozemšťanů v dějinách této planety se skutečně unikátní vizí.