Osobnost Weilové usvědčuje

Máte k Weilové osobní vztah?

To je příliš silné slovo. Oblast mého zájmu je docela jinde. Mám k ní velký respekt, je pro mě záhadou, je tak přesně vyšinutá, že se to nedá odbýt či zamluvit, natož pochopit. Některé její myšlenky jsou ve mně roky uložené a kvasí. Těžko se mi to formuluje.

Vydali jste v reedici Tíži a milost, ta Weilovou proslavila asi nejvíc. Dá se o té knížce uvažovat jako o jejích denících?

Původně to součást jejích deníků byla, ale v této podobě a pod tímto názvem knížku sestavoval francouzský editor, který měl své zájmy a podle toho vybíral, řadil do tematických kapitol, vynechával… Myšlení v krátkých aforistických textech má svou tradici, někoho jistě irituje rezignací na koherentní systém, někdo se navzteká, že se jim těžko rozumí, zvlášť při rychlém čtení; někdy svou úsporností svádí k domněnce, že jde o nějaký umný tweet. Někdo u nich bude rád prodlévat a jejich cizorodost a rozporuplnost ho nezkruší, ale vzruší. Doporučuji začít u úvah o pozornosti.

Kromě toho vydáváte také biografii Roberta Zaretského s názvem Zneklidňující Simone Weilová, s podtitulem Život v pěti ideálech. Proč zneklidňující?

Zneklidnilo mě vaše přeřeknutí: podtitul zní život v pěti ideách. Zneklidnila by ta záměna i protagonistku knihy. Anglicky je tam subversive, těžko to česky ladně vystihnout. Podvratná? Významově možná. Spíš potměšile — i když humoru v ní moc není — ulpívavá tam, kde člověka v lenosti ani nenapadne zvolnit. To zneklidní.

Jednu biografii Weilové už v češtině máme. Refugium Velehrad-Roma v roce 2008 vydalo knihu Dorothee Beyerové nazvanou prostě Simone Weilová. Není moc dobrá, ale Beyerová rozhodně není jediná, kdo si na Weilové vylámal zuby. Proč jste sáhli zrovna po nové biografii od Roberta Zaretského? Liší se něčím od těch dosavadních?

Nejsem weilolog, vámi zmíněnou biografii neznám, nemohu srovnávat. Po novém životopise jsem sáhl proto, že je nový a tudíž mi tak nějak sám vklouzl do ruky. Otevřel jsem ho, začetl se a od prvních řádek jsem věděl, kdo z mých přátel si to s užitkem přečte, ale spíš česky. Pro mě je pozoruhodná svým pokusem vřadit myšlenky a činy Simone Weilové do tematických kapitol, kde si nemusí zrovna přitakávat, ale jiskří. Autor navíc píše tak, že čtenář nemůže ucuknout, cítí, jak těsně se ho osobnost Weilové dotýká a usvědčuje ho. Z čeho — to ať si každý doplní sám.

Vy sám jste autorem několika knižních rozhovorů, jmenujme alespoň svazek Pro smrt uděláno, který jste vypravil společně s Lucií Vopálenskou. Jak byste vedl knižní rozhovor se Simone Weilovou?

Já bych se bál tak, že bych ji ani neoslovil. Nebo jinak: před asi pěti lety jsem se otázal filosofa Ladislava Hejdánka, zda bychom se spolu mohli bavit o tom, jak filosof stárne, k čemu je na stará kolena, v slabosti a rozčarovanosti, tváří tvář nemocem, po smrti manželky, v předtuše smrti vlastní atd. celoživotní láska k moudrosti. Navázal jsem tak na dávnou domluvu, že spolu uděláme knižní rozhovor, ještě s Lenkou Karfíkovou. A on mi odpověděl: „O sobě mluvit nebudu, já s tebou chci především filosofovat.“ Úplně jsem se opotil. Nechcete být za idiota úplně všude.

Stojíte v čele nakladatelství Kalich s krátkou přestávkou už téměř dvacet let. Co vás na té práci naplňuje?

Dobrá otázka, pokládám si nějakou podobnou, méně ambiciózní, posledních deset let. Naplňuje mě stres, často pocit marnosti, zbytečnosti, vědomí chyb, a někdy radost — ne tolik nad vydáním knihy, jako spíš z komunikace s lidmi kolem té knihy. A abych čtenáře nenaštval fňukáním: těší mě objevovat a vymýšlet tituly, které by — asi — jinak nevznikly. Občas se to stane. To zná každý nakladatel, i když se topí v provozních a finančních bažinách. Takže je v tom to weilovské vyvažování — a chuť spolu s radostí zatím ještě to druhé vyvažují a převažují.

Co kromě Weilové byste doporučil z vašeho aktuálního edičního plánu?

Dovolím si vybrat tři tituly, které vyjdou letos: historickou publikaci Přežít Katyň, napsala ji britská autorka Jane Rogoyska, a ukazuje v ní, jak tahle stará masová vražda pořád pálí, jak se odmítá stát minulostí; dále knížku povídek uruguayského autora Marie Benedettiho Budoucnost mé minulosti, krátké texty o — jak titul napovídá — smrti tu mají vždy co činit s erotikou a vtipem, citlivě je přeložil Jan Mattuš; a pak eseje Michaela Ignatieffa O útěše: Jak žít s nadějí v temných časech, v nichž zkoumá celou evropskou kulturní tradici od jejích počátků v antice a v judaismu přes Montaigne a Mahlera po Václava Havla. Miroslav Petříček nad knihou říká: je třeba z tradice zkušenosti tragična vyjít a uvědomit si, co je na ní podstatné, což nejsou nějaké návody, jak utěšovat, nýbrž to, že útěcha je pravým opakem rezignace, že beznadějnost není konec, pokud se nevzdáváme budoucnosti.

A ještě lákám, že příští rok u nás vyjde další kniha Simone Weilové, Čekání na Boha, opět v překladu Martina Pokorného. Před více než třiceti lety jsem si ji přivezl ze studií a teď nazrál čas.