Mezní básník Gilbert-Lecomte, syn kosti

Roberte, kdo je oním synem kosti? A proč právě synem kosti?

Syny nebo dcerami kosti boha jsme v podstatě všichni zrození na tomto světě. Název výboru jinak odkazuje na jednu z nejsugestivnějších básní Gilberta-Lecomta „Syn kosti mluví“, která je obžalobou konvenční společnosti a velmi naléhavou vzpourou ducha proti všem lidmi nastoleným dogmatům.

Právě Roger Gilbert-Lecomte byl vedle Reného Daumala klíčovou postavou skupiny Vysoká hra. Čím tě tak fascinuje, že jsi nejen udělal ten nový výbor, ale ještě ho doprovodil vlastním obsáhlým doslovem?

Jenom na upřesnění. Výbor připravil Petr Zavadil, protože měl jasný koncept v rámci vlastního překladatelského záměru. Já jsem pouze dlouho usiloval o jeho vznik a spolupracoval na jeho přípravě. Můj obsáhlý doslov je proložený značným množstvím citací z Gilbert-Lecomtových esejistických prací a myšlenkových pochodů. To vnímám jako velice důležité především z hlediska uchopení poměrně náročného metaforického sdělení. Čtenář tak má k dispozici v jednom svazku vedle básnického výboru i jeho myšlenkový aparát, který je nedílnou součástí této literární tvorby. Což mu může být nápomocné i při hledání vlastního klíče k jeho poezii. V této souvislosti jsem strávil několik velmi intenzivních měsíců práce na tomto textu, které pro mě byly zároveň i jakousi osobní iniciací při konfrontaci a sdílení takto nastoleného univerza.

Znamená to, že Vysoká hra je pro tebe osobní záležitost? Láká i tebe rozrušovat skutečnost až na samu hranici možného?

První setkání s Vysokou hrou před třiceti lety bylo pro mě jako blesk z čistého nebe… Najednou se přede mnou zhmotnilo jasně formulované mé vlastní směřování, a to především v osobě Rogera Gilberta-Lecomta. Osobně se léta věnuji různým meditačním praktikám a mám za sebou i týdenní ústraní strávené ve tmě. Jako pro básníka jsou pro mě zcela zásadní koncentrované stavy, které prožívám během psaní. Otvírají mi brány do jiného vnímání a rozšiřují vědomí. To vše přináší do života nové zkušenosti, kterými se člověk stále učí.

Vysoká hra je v Česku až překvapivě dobře známá, alespoň pokud bychom to měřili počtem vydaných knih. Čím to, že právě tady její — a teď co: poetika? metafyzika? existenciální gesto? — tak rezonuje, a máme například i kompletní vydání jejích původních ročenek?

Našemu velkému zájmu o Vysokou hru se obdivně podivují i v zahraničí. Dílem za to může navázání skupiny na české prostředí. A to především účastí našeho významného malíře Josefa Šímy, kterého se skupinou seznámil básník Richard Weiner. Nejdůležitějším faktorem v této souvislosti jsou ovšem stejně smýšlející lidé: Miloslav Topinka, Věra Linhartová, Ladislav Šerý nebo Jakub Hlaváček a jejich neutuchající zápal pro věc. Právě díky nim máme takto koncepčně zmapované prostředí Vysoké hry a kvalitní překlady.

Jaká byla role a pozice Josefa Šímy ve Vysoké hře?

Josef Šíma měl zcela zásadní vliv na výtvarnou podobu skupiny a byl v tomto směru i její nejvýraznější tváří. U něho v ateliéru v ulici Cour de Rohan byla založena Vysoká hra. Navrhl i její charakteristické spirálové logo. Nejblíže ze všech členů měl právě ke Gilbertu-Lecomtovi, jejich umělecké projevy spolu naprosto souzněly. Gilbert-Lecomte napsal několik zásadních esejů o Šímově výtvarné tvorbě. Šíma mu navrhl obálku pro jeho sbírku básní a obrazy z posledního vrcholného údobí před smrtí nesou v názvech právě citace z Gilbert-Lecomtových básní.

Co do té už poměrně široké nabídky knih o Vysoké hře přináší výbor Syn kosti mluví? Jsou v něm starší překlady Věry Linhartové a Miloslava Topinky, ale také nové Petra Zavadila…

Základ výboru je postaven na starších překladech Věry Linhartové. Petr Zavadil vybral a přeložil další podstatnou část básní, tak aby doplnil chronologickou linii vývoje autorovy básnické tvorby a zároveň zachytil i různé polohy jeho poetiky. To je zásadní přínos tohoto nového vydání. Miloslav Topinka pak přeložil tři básně, jejichž citace překládal již dříve v rámci esejů Věry Linhartové o Josefu Šímovi pro její knihu Soustředné kruhy. V této souvislosti bych rád zmínil nádhernou báseň „Hlava naruby“.

Máš nějaké zprávy od Petra Zavadila, jak se mu Gilbert-Lecomte překládal? On to není snadný autor v žádném ohledu, ne?

Léta jsem se snažil najít překladatele, který by byl schopen a ochoten se pustit do tak náročných překladů. Po řadě odmítnutí se mně povedlo přesvědčit právě Petra Zavadila. Pro něho to musel být neskutečný boj, protože Gilbert-Lecomte má své básně postavené na velmi těžké metaforice a zároveň i na zvukové melodii, která je vázána na jazyk. Jsem mu proto nesmírně vděčný, že měl tu odvahu a odhodlání dotáhnout vše do konce. Osobně považuji tento výbor za překladovou básnickou knihu roku.

Byla pro Gilberta-Lecomta poezie cílem, nebo jen prostředkem? A pokud platí to druhé, jak předpokládám, je to podle tebe pořád velká poezie? Nebo dokonce tím spíš?

Samozřejmě poezie pro něj byla jedním z prostředků jeho neosobní realizace. A není právě toto neúsilí znakem mocné poezie? Naprosto se shoduji s Miloslavem Topinkou v názoru, že Roger Gilbert-Lecomte patří mezi nejvýznamnější básníky minulého století, ač není dodnes takto doceněn.

Ve zmíněném doslovu o Gilbertu-Lecomtovi píšeš: „Jedná se o nekompromisní přístup diktovaný metafyzikou nepřítomnosti, ve smrti zaživa, o nesmlouvavou a věčnou cestu bez konce, široce rozkročenou za hranice lidských možností.“ To je působivé a přesné, ale kdybych teď chtěl být kritický: cesta za hranice lidských možností, není to zkrátka jen další hybris?

U Rogera Gilberta-Lecomta nejde rozhodně o žádnou domýšlivost ani pýchu, tak jako i v případě dalších opravdových jedinců na iniciační cestě. Jde o naprosto legitimní a upřímnou snahu překonat vlastní omezení účastí na všehomíru. Odmítal jakákoliv předem stanovená pravidla a konstrukce, trval si na vlastním výrazu. Tomu se rozhodl podřídit vše, s pokorou i smířením se s faktem, že tato Vysoká hra nemá vlastně žádný začátek ani konec.   

Ale život konec má. Gilbert-Lecomte, stejně jako Daumal umírá v šestatřiceti… Sontagová někde píše, že autory, jako jsou Nietzsche, Kierkegaard nebo Weilová — pro teď bych k nim Gilberta-Lecomta přiřadil —, nečteme proto, abychom je následovali, ale abychom prohloubili některé životní pravdy. Proč se k němu vracíš ty?

Protože se vracím domů…