ZAPOMENUTÉ KNIHY: DĚTI ARBATU

Děti Arbatu vyšly česky jen jednou v revolučním roce 1989, ale pravděpodobně ve slušném nákladu, protože dodnes není problém narazit na prostou bílou obálku této knihy v kdejakém antikvariátu. Pod jednoduchým přebalem se ale ukrývá komplexní román pokrývající osudy mnoha lidí na ploše celého desetiletí od začátku třicátých let až do začátku druhé světové války.  

Centrem Moskvy se táhne dlouhý prospekt nazývaný Arbat, který je v Rusku známý jako místo, kde žili a scházeli se významní lidé různých epoch, především umělci, například sám Puškin anebo písničkář Bulat Okudžava. V osmdesátých letech se ulice zase stala centrem revoltující mládeže. V Rybakovově knize se ale stává hlavně spojnicí mezi postavami románu, kterými jsou obyvatelé jednoho arbatského domu. Alespoň na začátku jsou to převážně mladí nadšení komsomolci, tedy představitelé první generace vychované v socialismu, kteří mají být jeho budoucností. Ústředním hrdinou mezi nimi je Saša Pankratov, jehož problémy začínají zdánlivě nevině: jako student se podílí na tvorbě nástěnky a navrhne napsat epigramy, které si mají utahovat z úderníků. Jeden z nich pojednává například o jistém jedlíkovi Borku Něsterovovi:

Za stolem v menze denně znovu
Staví si pomník trvalejší kovu

Nakonec jej vyloučí z institutu i z komsomolu, následuje pár dalších neshod s prodlouženou rukou režimu, až se nakonec Saša dočká zatčení i dočasného vyhnanství na Sibiři. Projednávání jeho případu na schůzích komsomolu i na NKVD má dost kafkovské rysy. V jednu chvíli je mu slíbeno, že bude rehabilitován a bude moct studovat, aby ho následně bez odůvodnění odvedli z domu a naléhali na něj, ať se přizná, i když vlastně nemůže vědět k čemu. Ostatně podobné příběhy lidí odsouzených za básničku známe i z Československa. Po uplynutí trestu se Saša vrací do Moskvy, ale musí opět utíkat, protože nastávají nejhorší roky stalinských čistek. Ovšem i přese všechno, čeho se na něm sovětská moc dopustila, jde Saša v roce 1941 dobrovolně bojovat na frontu. 

Kromě osudů Saši Pankratova ale sledujeme i životy dalších postav: Sašovy lásky Varji a její sestry Niny; dcery sovětského diplomata Leny; sourozenců Viki a Vadima, dětí známého lékaře, a také Jury Šaroka, syna vrátného z jejich společného domu. Dohromady představují průřez tehdejší společností i tím, jak tato společnost vnímala otřesy třicátých let. Dobrým příkladem je Jura, na kterém Rybakov ukazuje, že třídní rozdíly nikam nezmizely. Na rozdíl od ostatních je z chudé rodiny a i přes počáteční nedůvěru ke státnímu zřízení se nakonec stává vyšetřovatelem NKVD. Rybakov ale ukazuje fungování totalitního režimu ještě podrobněji. Příběhy o mladých lidech z jednoho domu střídají kapitoly, v nichž nahlížíme do Stalinovy pracovny. V nich autor popisuje, co se ve stejné době dělo v Kremlu. Můžeme tak sledovat, jak rozhodnutí na nejvyšších místech dopadají na ty dole. Kromě samotného vůdce kultu osobnosti sledujeme i další členy politbyra a jejich vidění situace. Rybakov totiž vycházel jak ze Stalinových pamětí, tak i ze zápisků lidí, kteří jej osobně znali.

Anatolij Rybakov na této knize začal pracovat už na konci 50. let a zřejmě ji od začátku plánoval jako generační výpověď. Do velké míry nese jeho román autobiografické prvky. Stejně jako Saša Pankratov i on strávil tři roky ve vyhnanství na Sibiři, šel dobrovolně v prvních dnech války bojovat proti Němcům a došel až do Berlína. Části o Stalinovi přidal k výpovědím svých vrstevníků až později. Bez nich by se prý nedal smysluplně popsat mechanismus fungování režimu založeného na tom, že lidé viní z bezpráví aparát, ale zároveň milují svého vůdce. V doslovu knihy vysvětluje Miroslav Zahrádka, co vlastně byla ta Rybakovova generace arbatských dětí:

„V Sašovi Pankratovovi jsou soustředěny všechny nejlepší epochální rysy sovětské mládeže třicátých let — budovatelské nadšení, komunistické přesvědčení a optimistické představy o budoucnosti, čistota mravních zásad a víra ve stranu a Stalina. Tato mládež vybudovala metro a jiné stavby socialismu, tato mládež se v prvních dnech války hlásila do armády, tato mládež neváhala nasadit vlastní život v boji s fašismem. A právě představitelé této části mládeže, chápající své dějinné poslání čestně a opravdově postihuje represe jako následek atmosféry vytvořené kultem osobnosti, v níž se daří přizpůsobivým kariéristům, demagogům a nepoctivcům.“

Jak už bylo řečeno, Rybakov nebyl jediný. Podobně popisoval zločiny stalinismu také např. Vasilij Grossman v románech Panta Rhei nebo Život a osud. Takové příběhy má zřejmě cenu číst i dál. Dnes obzvlášť, vzhledem k tomu, že v Rusku stále běžně vychází pseudohistorické knihy oslavující Stalina, nebo dokonce Lavrentije Beriju jako geniální státníky, zatímco putinský aparát ničí životy další generace ve jménu nesmyslné války a ani už jí nenamlouvá, že ji čeká světlá budoucnost. I když se Děti Arbatu týkají hlavně Moskvy, tehdejší sovětskou mládeží nebyli jenom Rusové. Díky tomu snad dnes můžeme říct, že alespoň někde se další pokolení poučila z minulosti. Mladí Ukrajinci byli důležitými hybateli změn v roce 2014 a zločiny a nebezpečí kultu osobnosti se v Kyjevě připomínají víc než dost. 

Anatolij Rybakov. Děti Arbatu. Praha: Lidové nakladatelství, 1989. Přeložila Vlasta Tafelová