Jak souvisí tyto básně se štěstím?

Jeho poetika je charakteristická jistou anestetičností, která má ovšem svou funkční logiku. Vyrůstá z neustálého nekompromisního ohledávání sebe sama a takzvané reality, kterou autor destabilizuje. V prvních dvou sbírkách skrze psychoanalytické a symbolizující básně, v nichž analyzuje existenciální (ne)vědomí a vnitřní nestálost, nejistotu a divokou sexualitu, v předposlední sbírce Kniha omezení (2017) pak přístupy, jimiž do jeho poezie vnikají intenzivněji ony anestetické tendence a prvky banálnosti ve spojení se znejišťující podobou něhy — jejich prostřednictvím tehdy surově ohledával situace postupného rozpadávání vztahu.

Aktuální Aidsova kniha Lazarská v zimě a jiné básně je ve sledu jeho sbírek asi největším úkrokem stranou, byť kontinuita stále přetrvává. Především mizí surrealizující obraznost a namísto ní se objevuje snad ještě více provokující „realismus“ — básně jsou nyní především vyprávěním. Sbírku prostupují základní existenciální otázky, jakými jsou štěstí, jistota, láska, psychické problémy, seberealizace, dětství etc., ale autor tato témata neustále rozpouští ve všednosti, banalitě, v časoprostoru obchodů, benzínek, barů a restaurací, mezi skládkami, bordelem na zemi, umírajícími bezdomovci, vietnamskými tržnicemi a tak dále. Ostatně jeden z oddílů knihy nazval „V zemi ubytoven a skladů“.

Aids ovšem není básnický zástupce „kapitalistického realismu“, právě naopak. Jeho básně jsou jiným pojetím surrealismu, které se blíží podvratné tradici totální či trapné poezie, která hyperbolizuje vlastní nicotnost uprostřed všech těch nákupních a jiných „středů vesmíru“, jak Aids označuje v jedné z básní benzínku na Lehovci. Zároveň se tu ještě více otevírá ona podivná něha z předposlední knihy, která mnohdy souvisí s mrazem a sněhem. Příznačné rovněž je, že se tato sebereflexe v knize často střetává s hledáním smysluplnosti ve vzpomínkách. Sníh a mráz si v našem prostoru často symbolicky ztotožňujeme s melancholií a vzpomínkami a rovněž Aidsův subjekt často propadá do melancholického a něžného vzpomínání, v němž oproti přítomné realitě sice necítí naplněnost, ale aspoň jisté ukotvení: „budí mě tichý, zastřený hlas / a hned mě konejší: / Já vím, chtěl by ses vrátit, / ale už dávno není kam.“

Bondyovský totální realismus a trapná poezie s sebou přinášely nejenom zpochybnění soudobého „realismu“, přikláněly se také k formě podvratného surrealistického totálního humoru a totální lásky. Tento typ znejišťujícího humoru ve spojení s osobitým a provokativním druhem něhy je rozprostřen i napříč Aidsovou knihou — před domem stojí bezdomovec prohrabávající se odpadky, subjekt jeho směrem přemýšlí: „Ty hlupáčku, copak nevíš, / že takhle umřeš?“, respektive o několik básní dál promlouvá ke kocourovi: „Řekni mi, kocourku, / nejsi smutný? / Dostal jsi letos vánoční kolekci, / tak jako dřív, / nebo aspoň misku granulí? / Mlčíš a já dobře vím, / o čem přemýšlíš. / Zůstal jsi bez lásky.“

Podobnými něžnými banalitami je kniha přeplněna — subjekt v koupelně odstřihuje nitě z osušek a ve stupačkách šumí voda jako tichá píseň, čeká před benzínkou a představuje si brigádnici, jak dolévá mléko do stroje na kávu a cítí smutek a únavu, muži se usmívají na malou princeznu s tváří umazanou kečupem a ona se usmívá na ně či kocovina mluví o nádheře pářících se hrdliček: „Na okapu sedí hrdličky / a čechrají si peří. / Vidíš, jak jsou bílé? / A slyšíš, jak něžně cukrují? // Někdy si všimni, s jakou rychlostí / se při svých milostných hrách / střídají jedna na druhé / a množí se, ani nevíš jak. // Já je znám, / odpovídá za mě kocovina, / zatímco se převlékám v dětském pokoji. / Jsou nádherné.“

Kniha končí pozdravem: nebuďte smutní a mějte se krásně. Je to upřímné přání a výzva, nebo je to další hra, která sice napříč knihou uhrane svou nezvyklou jemností, ale která nás rovněž může rozrušit obludnou groteskností něhy uprostřed všudypřítomného nesmyslu? Jsou to sice básně neustálého dění uprostřed banální reality, ale také to jsou básně častého návratu do minulosti. Chtěli bychom být v rovnováze, ale ta tady prostě není — i nádheru nakonec konstatuje kocovina.

Není to náhodou ten symbolický samopohyb mrazu, jenž osladí, a tmy, která pocukruje, jak zní v jedné z básní? Ten pohyb pozitivní nostalgie, který vše ukonejší, zatímco tady a teď jsme bezradní? Označit knihu Elsy Aidse za nadějeplnou, nebo naopak beznadějnou je paradoxní past, stejně jako je nejednoznačný sám život uprostřed současného bordelu světa.