Nejraději mám knihy o knihách

Pověz mi na začátek, kolik máš tak doma knih. 

Máme, abych mluvil i za svého muže, odhadem do dvou tisíc knih. Tak toho zase asi není tolik. Často jsou to úzké knížky, takové sešitky, takže se to nasčítá. Někde máme dvě řady, jak vidíš. Kdybychom měli v každém pokoji jen jednu knihovnu, tak to zapadne, ale takto pohromadě to má takový wow efekt, je to doslova čtenářský koutek. Za covidu jsme tady měli stoleček, židle a dělali jsme, že jsme v kavárně, pouštěli jsme si kavárenský šum z YouTube, abychom cítili, že se něco děje, když bylo všechno zavřené. Občas se tady natáhnu na břicho a dívám se, co kde máme. A objevuju, že tady vůbec takové tituly jsou. Což se mi i hodí, protože jsem nedávno objevil encyklopedii filozofie a aktivně ji teď používám ve výuce. Někdy je dobré si jen tak lehnout do knihovny a koukat se, co kde je. Jednou za rok o Vánocích tady několik hodin sedíme a třídíme knihy, které už nepotřebujeme.

Máte společnou knihovnu, nebo máš i knihy, které jsou čistě jen tvoje? 

Můj muž si dělá legraci z toho, že je jasně vidět, co je jeho a co moje. Já mám na jedné straně hlavně novinky, ještě časem neprověřené tituly, a tady na druhé straně jsou staré knihy, vázané v kůži, a ty patří jemu. Mám tady nejčerstvější knihy, ale také staré dva tři roky, které ještě často čekají na přečtení, protože nestíhám jít pokaždé s dobou a číst vše hned, jak to vyjde. Také je vidět, že ty mé jsou výrazně barevnější oproti těm na druhé straně.

Identifikuješ tady knihu, kterou máš nejdéle? 

Nejstarší knihy mám u rodičů, kde mám menší archiv a kde jsou knížky ještě z mého dětství a ze střední školy. Nejstarší, kterou mám tady, je z doby, kdy jsme se sem přestěhovali, což bude tak šest let, a já jsem vlastně začal knihy sbírat takřka od nuly. Mám tady ale svou nejoblíbenější knihu, ke které se stále vracím. Jmenuje se Shledání a napsal ji německo-britský spisovatel Fred Uhlman. Vydalo ji Národní divadlo, taková zvláštní věc. Je to kniha o dvou kamarádech za druhé světové války, jeden z nich je Žid, druhý německý aristokrat. Nedopadne to dobře a je to hodně dojemné. Pak tady mám další oblíbenou věc, salátové vydání knihy Hirošima od Johna Herseye. Je to vyprávění novináře, který jel do Hirošimy a zaznamenal výpovědi přeživších. Je to první české vydání z roku 1947.

Vidím tady celou polici knih z nakladatelství Rubato, což mě přivádí hned k další otázce. Sbíráš nějaké knihy nebo edice? 

Když se podíváš na tuto knihovnu, mám tady celou řadu týkající se nakladatelské práce a nakladatelského života. Od tiskáren až po teorii literatury, eseje nebo kritiky, knihy o typografii, ale také třeba paměti nakladatelů. Celá tahle knihovna je taková moje libůstka. Korespondence Boženy Němcové, slovníky autorů, eseje o dětské literatuře. Já jsem se k literatuře dostal až později, vybral jsem si cestu žurnalistiky, což ale s literaturou také souvisí. Kdybych se rozhodoval teď, studoval bych rozhodně něco ve spojitosti s literaturou, bohemistiku nebo něco příbuzného. Já o knihách velmi rád mluvím a mí studenti to dobře znají, ale češtinu neučím. Ale třeba si ji jednou dodělám. Ale moje nejoblíbenější knihy jsou knihy o knihách. Paměti prvorepublikových antikvářů. Mám tu taky Knihomola od Stefana Zweiga, je to příběh knihomola, který všechno zná, ale pak umírá sám a v zapomnění. Máme tu i neobvyklé knihy, jako jsou seznamy toho, co vyšlo v nakladatelství, takové brožury. Moje oblíbené jsou almanachy Kmene, skupiny nakladatelů první republiky. Je hezké si připomenout, odkud jsme se posunuli až k Luxorům a podobně.

Vraťme se na tvůj čtenářský začátek. Četli ti v dětství rodiče nebo prarodiče? A vzpomeneš si na nějaké knihy z té doby? 

Rodiče mi určitě četli. I když pocházím ze Slovenska, měli jsme hodně knih v češtině. Nepamatuju si, co přesně jsem četl jako první. Například od Márii Ďuríčkové mám O Gul̕kovi Bombul̕kovi, která původně vyšla v roce 1962. Je to příběh o malém klubíčku, které slepice a různá zvířátka na dvoře začnou roztahovat, až klubíčko skoro zmizí. Ale jak to skončí, to nebudu prozrazovat. Byla to výrazná slovenská autorka pro děti. Později jsem četl klasické školní knihy, ale co mi utkvělo v paměti, a není to žádná intelektuální četba, je Dan Brown, dosud můj oblíbený spisovatel, a jeho Šifra mistra Leonarda. Bylo mi třináct a tehdy to byla novinka. Byla to první dospělácká kniha, co jsem přečetl. A jsem mu věrný, protože mám rád záhady, detektivky a tajemné příběhy. To mám společné s tátou. Od Browna jsem četl i další knihy, ale nevím, jestli je můžu úplně považovat za iniciační.

Podle mě přichází iniciační literatura mezi šestnácti až pětadvaceti. Takové knihy, které ti změní život. 

Asi nic takového nemám. Myslím, že bych za iniciační mohl označit obecně vyprávění o knihách. Je to iniciační v tom smyslu, že mě to přivedlo k zájmu o literární život. Nemám konkrétní titul, který bych mohl jmenovat. Stejně tak nemám nejoblíbenější knihu, ještě ji hledám, a potom zpětně budu moct určit, která to je. Sice jsem ti teď ukazoval Shledání, které mám rád, ale že bych tu knihu nějak adoroval, to se říct nedá. Já jsem v dětství nebyl žádný velký čtenář, začalo to až později, možná to mám proto celé posunuté a knihy, které mi změní život, teprve otevřu.

Kdy nebo čím to začalo? 

Začal jsem se angažovat v propagování knih, proto jsem si řekl, že by bylo načase se k nim dostat. Abych o nich mohl mluvit, tak jsem je musel číst. Začal jsem být aktivní na Instagramu v době, kdy se u nás rozjížděl, letos slavím pomyslné desetileté výročí. Bookstagramer bylo tehdy neznámé slovo a všichni na Instagram dávali jen různé hlouposti, ale já jsem tam začal fotit knihy, to byl tehdy takový výkřik do tmy. Snažil jsem se poukazovat na to, aby se lidé nevymlouvali, že nemůžou číst, protože číst můžeš i při chůzi, při čekání na metro, číst se dá opravdu kdekoliv a kdykoliv. Takové ty výmluvy jako „nemám čas a prostor“, to jsou podle mě kecy. Kdykoliv, když si můžeš scrollovat na sociálních sítích nebo se vypisovat na Messengeru, tak si můžeš číst. Kdykoliv si bereš do ruky mobil, můžeš si namísto toho vzít knihu. Když se nezačteš do pěti minut, to beru, ale můžeš mít místo toho po ruce sbírku poezie, dokonce v takovém formátu, že se ti opravdu vejde do kapsy. Takže výmluva „nemám čas číst“ je podle mě nesmyslná.

Jelikož učíš na střední škole, tak by mě zajímalo, jak jsou na tom s četbou tví studenti. 

Oblast toho, jak čtou nebo nečtou středoškoláci, mě zajímá víc a víc. Jak jsem říkal, jednou bych to snad mohl učit, tak bych rád přišel na to, jak jim knihy přiblížit, a ne je znechutit. Když mi v tom věku někdo řekne, že nerad čte, tak je to podle mě tím, že ještě nenarazil na tu správnou knihu. Myslím si, že právě učitelé literatury by mohli být těmi, kdo jim ukáže, která kniha by mohla být pro ně ta pravá. A pokud ne učitelé literatury, tak právě různí influenceři, které mohou sledovat. Anebo mohou jít do knihkupectví a nechat si poradit. Já u studentů vidím, že čtou, ale když začneš Gilgamešem, budeš mít problém. Od toho je učitel, aby ti řekl, je ti patnáct let, nepouštěj se do megalomanských děl, ale zkus něco lehčího. Já teď ve škole pořádám čtenářský klub. Jako první jsem pro studenty vybral Spalovače mrtvol od Ladislava Fukse. Je to podle mě dobrá kniha na rozjezd, zajímavá a neobvyklá. Navíc reaguje na historii, takže si to můžou spojit s děním před druhou světovou válkou. A jako bonus si pustí film. Pokračovat budeme s Pánem much.

Vraťme se k poličkám. 

Mám tady oddělení beletrie, pak knihy do školy plus knihy, které využívám v rámci filozofie. Moje oblíbená je „teplá polička“, kde jsou knihy s queer tematikou. Máme tady i knihy, které jsou proti homosexualitě, jedna je od lékaře, který studoval homosexualitu, je z roku, co byla homosexualita v Československu legalizována. Není to úplně milé čtení. Pak tady mám Homosexualitu v dějinách české kultury. Psal jsem bakalářku částečně na téma LGBT. Pak tu je něco anglického nebo Teplá Praha. Když na něco takového narazíme v antikvariátu, tak si to vezmeme do sbírky. Taky tu mám polici s komiksy.

Když jsi začínal s bookstagramem, věděl jsi, že ti to až tak zaplní život? Teď jsi navíc nastoupil do literárního časopisu Tvar. 

Netušil jsem to, ale jak se pozoruji, tak si myslím, všechno do sebe zapadá. V knihách jsem se našel, baví mě to prostředí a lidé, kteří pracují s knihami, jsou mi sympatičtí. Cítím se v knihách dobře. Rád bych to víc prohloubil, mám vytipovaných několik témat, kterým se chci věnovat víc do hloubky. Jedno z nich je právě přístup středoškoláků k literatuře. Jsem s nimi v kontaktu téměř denně, mám ideální vzorek téměř devíti set studentů. Je to téma, které se moc nevyskytuje ani u Jiřího Trávníčka, tam jsou spíš jen děti a pak rovnou dospělí. Středoškoláci mi přijdou jako nejohroženější čtenářská skupina.

Jaké máš knižní návyky? 

Sbírání podpisů. Pravidelně se scházím se spisovateli, takže jejich knížky chci mít podepsané i s věnováním včetně data a pak si do nich lepím ex libris. Mám to i u těch knih, které mě tolik nezaujaly, ale mám je právě s podpisem a věnováním. Nemohl bych je vyřadit, i když s jedním autorem jsem měl dokonce malou neshodu. Jeden z nejvzácnějších podpisů mám od Abdulrazaka Gurnaha, kterého jsem potkal na přednášce v Norsku. 

A co tvé čtenářské návyky?

Knihu považuju za pracovní nástroj. Napíšu si otázku, podtrhnu, kroužkuju, píšu si poznámky tužkou. Do literatury faktu si zvýrazňuju šedým a pastelově žlutým zvýrazňovačem. Není to ta ošklivá svítivá. Nemám žádné speciální křeslo, ale chtěl bych si pořídit ušák. Nejvíc mi ale stejně vyhovuje, když sedím na tvrdé židli u stolu, protože u toho pak neusínám.